Sedmdesát let MFF ve Strážnici (1946 – 2016)
František Beneš
Název emise: Strážnice – Mezinárodní folklorní festival
Den vydání: 22. června 2016
Hodnota: 20 Kč – č. 890 (ČP)
Výtvarný návrh: Anna Khunová
Rytec: Jaroslav Tvrdoň
Rozměr známkového obrazu: 23 x 40 mm
Tisk: Poštovní tiskárna cenin, Praha
Druh tisku: OTr v barvě černé + HT v barvách modré a červené
Tisková forma: 2x 50
Papír: fl-an2
Náklad: 1,5 mil.
FDC: OTp v barvě modré
Tisk: PTC, Praha
Rytec: Jaroslav Tvrdoň
Náklad FDC: 3.500
Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici letos oslavil sedmdesáté narozeniny!1) Kdybychom to přirovnali k lidskému životu, tak se narodil rok po válce, kdy na konci prvního červencového týdne proběhly celostátní slavnosti Československo v tanci a zpěvu, tehdy ještě pod vlajkami všech čtyř hlavních Spojenců, tedy SSSR, USA, Velké Británie a Francie (bráno odleva, jak visely nad tribunou). Na fotografii z webu festivalu sedí uprostřed hostů prvního ročníku básník Vítězslav Nezval, tehdejší přednosta kinematografického odboru ministerstva informací (k akci měl vztah i jako tvůrce, odkazy na slovesné folklorní žánry, zejména lidovou baladu a popěvek, jsou v jeho díle patrné).
Slavnosti od počátku obsahovaly soutěžní prvek, hodnocena byla vystoupení vesnických souborů z celé republiky, důležitá byla autentičnost krojů, tanců i hudebního doprovodu.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byl festival zapojen do úsilí o kolektivizaci zemědělství. Pod názvem Slavnosti lidového zpěvu a tance ve Strážnici ustoupila původní myšlenka prezentace lidových tradic v autentické podobě do pozadí a přednost dostávala lidová umělecká tvořivost, někdy spíše hra na folklor v podání městských souborů a kroužků, volně si upravujících původní předlohy. Je jasné, že jako všechno živé, i lidové umění se vyvíjí, tady však leckdy nešlo o vývoj přirozený, ale o snahu posloužit vládnoucí ideologii. Ve Strážnici se souběžně konaly i sjezdy družstevníků a výstavy zemědělské techniky, vše s cílem v radostném ovzduší předvádět, jakým pokrokem pro venkov i celou zemi je režimem prosazované združstevňování.
Po počátečním okouzlení velké části společnosti představami světlých zítřků přišlo určité vystřízlivění. Co je vnucováno násilím se rychle přejí, a tak v polovině padesátých let folklor jakoby „vyšel z módy“; jistě na tom měla podíl státní moc, která jej pevně zapřáhla do systému propagandy, což zejména mladým samozřejmě nebylo po chuti. Ne že by ti z venkova nechtěli pokračovat v uchovávání a rozvíjení tradic svých předků, ale „modernizovaná“ (ve skutečnosti ideologicky svázaná) podoba byla jen málo lákavá. I tak se ale našlo dost nadšenců, kteří strážnické slavnosti dokázali úspěšně naplňovat a získávat jim mezinárodní účast a pozornost. Důležité bylo větší zapojení dětských souborů, v roce 1957 poprvé proběhla Dětská Strážnice. V šedesátých letech při plánování programové skladby festivalu získávali větší slovo profesionální národopisci prosazující zařazování všech forem folkloru. V sedmdesátých letech přibyla mezinárodní vědecká sympozia zabývající se i otázkami uplatnění lidových tradic v současné společnosti.
Úspěchy strážnického festivalu od počátku inspirovaly pořadatele i v jiných místech, takže vznikaly přehlídky a festivaly lidového umění na místní, okresní i regionální úrovni. V osmdesátých letech byly více propojeny se strážnickým programem, ten obohatila i obnovená soutěž ve verbuňku, mužském lidovém tanci ze Slovácka. V devadesátých letech se ještě více zvýraznila mezinárodnost festivalu, jeho jubilejní padesátý ročník byl pořádán současně jako festival Středoevropské součásti Mezinárodní rady organizátorů folklorních festivalů a lidového umění, nevládní kulturní organizace napojené na UNESCO. To si o rok později připomínalo rovněž půlstoletí existence, a při té příležitosti převzal jeho generální tajemník nad strážnickým festivalem záštitu.
Do nového tisíciletí vstoupil festival jako zavedená akce s více než čtyřicetiletou tradicí mezinárodní účasti. Se združstevňováním už dávno nemá nic společného, zato je více spojen s děním na Slovácku, s tamním vínem (třeba v sousední dědině Petrov, v historickém areálu sklepů zvaných Plže, se vinaři rádi pochlubí svou úrodou, nabízejí návštěvníkům okoštování a nad sklenkou si o vínu ochotně popovídají), klobásami všeho druhu (pořádají tu oblíbené soutěže s ochutnáváním a odborným i laickým hodnocením), dvojctihodnými koláčky (vlastně bochánky s tvarohovou náplní uvnitř a sypáním nahoře), s historií odívání, stavitelství, hudbou a dalšími aspekty zdejšího života.
Letos se návštěvníci mohli potěšit doprovodnou akcí Gastro vitae, aneb Dobré jídlo, dobré pití, prodlužují živobytí, pořádanou pod Šancama. Víno bylo propagováno sloganem Čím je voda kytce, tím je víno nápadům. V kostele Panny Marie proběhl pořad Hudba piaristů (mimochodem, nejznámějším piaristou ve Strážnici byl vědec J. E. Purkyně, který vyučoval na zdejším piaristickém gymnáziu, na němž skládal zkoušky i mladý Tomáš Masaryk). Na děti pamatovaly Hrátky s robátky, tvůrčí dílny a soutěže na loukách u Platanové aleje, v areálu zámku.
Hlavní ale samozřejmě byla vystoupení mnoha našich i zahraničních lidových hudebních a tanečních souborů, a pak taneční soutěž ve verbuňku. Tenhle mužský výskokový tanec je slováckou specialitou, už více než deset let zapsanou v Seznamu ústního a nehmotného dědictví lidstva, vedeného UNESCO. Říká se, že se verbuňk nemůžete naučit, že se s ním musíte narodit – slováčtí chlapci ho zkrátka mají v krvi. Každý tanečník, samozřejmě v kroji, tančí sám za sebe, i když jich současně může vystupovat i více. Začíná se pěknou písničkou, nejlíp s cimbálovkou, a pak už ruky hore – a cifrování. Slova ale nemohou vystihnout kouzlo a temperament verbuňku, pusťte si raději některou z mnoha ukázek na YouTube.
Přitažlivost strážnického festivalu nejlíp ukáží reakce jeho věrných návštěvníků, kteří sem přijíždějí rok co rok z celé republiky i z ciziny. Na webové stránce pořadatele se někteří netají tím, že je pro ně vlastně návykový: „Na MFF jezdím od roku 1989 a nevynechal jsem ani jednou. Člověk tam žije 3 dny v kruhu folkloristů a potkává lidi, kteří mají vztah k tradici a lidovému porozumění mezi národy.“ – F. Oravec, SPŠ Strojnická. Seznamují se, jezdí společně, navazují přátelství, pomáhají si: „Já jsem z Prahy, ZTP, pohybuji se o 2 berlích a jel bych v sobotu na 1 den – brzy ráno tam, pozdě večer do Prahy. Pokud byste měli stejnou časovou představu, podílel bych se na nákladech.“ – Tomáš Mairovský, VŠE Praha. A hlavně to tam milují: „Semdesátka mi skočila na postarší hřbet, za chvíli ze mě bude kmet, nebo že bych se splet? Jsem Čech i Moravák, jsem ale i Zakarpaťák – to o mně říká i to příjmení! Narodil jsem se však doma v Československu, zásluhou čs. vojáka z Jasiny pod Goverlou! Letos pojedu znova do kraje milých lidí, do Strážnice, na Mezinárodní festival, a těším se, jak malé dítě! Pokud hledáte ubytování a budete ve Strážnici autem, znám jedno krásné místečko (10 km rekreační středisko) i s koupáním a za velmi přijatelné ceny! Rád poradím, kde to je! Děkuji vám lidičky a ať vám ve Strážnici hrají vaše písničky – tož to Vám přeje Olda z Ostravy.“ – Oldřich Kolbasnjuk.
Festival je tedy skvělý, žije a těší se zájmu mladých i starých, navíc jde snad o největší mezinárodní folklorní festival v Evropě, a tak je správné, že se k jeho 70. „narozeninám“ našlo místo v našem emisním plánu. I témata – známky a kresebné výzdoby obálky dne vydání – jsou vybrána dobře a autorka se je poctivě snažila vystihnout. Verbuňk na známce se takhle opravdu tančí a tanečník si při něm skutečně rukou přidržuje guláč s kosířkem na hlavě. Kalhoty červenice z podlužského kroje mají správné šňůrování na stehnech, jsou tu pantle (sice už ne vyšívané, ale malované, to ovšem přinesla doba, kroje se vyvíjejí, tradice žije), neschází ani bílé vyšívání na rukávech. Na FDC je typická Strážničanka, jak chodí s ošatkou koláčů a nabízí návštěvníkům. Co je ale všechno to snažení platné, když oběma postavám chybí přitažlivost, nejsou hezké, jsou toporné a jejich obličeje připomínají spíše karikaturu. Známka přece není volné umění, kde si autor může zpodobňovat, co a jak chce. Jde o umění užité a mělo by se pamatovat na jeho účel – v našem případě propagovat přitažlivou formou připomínanou akci. Nepřimlouvám se tu za kýčovitou krásu za každou cenu, ale když se na známku i FDC podíváte, jak nám najednou chybí Svolinský! A když se podíváte na rytinu, jak nám chybí Ladislav Jirka! (Ten by u tanečníka minimálně nevynechal vnější obrys nohy vpravo.) Inu, je mnoho povolaných a málo vyvolených, a až s odstupem času vidíme, že některé vrcholky už možná nepůjde překonat… A to jsem ještě nemluvil o razítku s jakýmsi ptáčkem, o němž nevím, zda je to holubička nebo jde o pokus o kohútka, který je typickou součástí strážnického ornamentu. Možná se ani nebylo třeba nutit do nového podání, ale stačilo ohlédnout se za pracemi nejlepších starých maléreček, jako byly „tetky“ Sochorová a Gajdová. Ornamenty v jejich podání dosáhly řemeslné i estetické dokonalosti. Také ochota vychovávat své nástupkyně v předválečné „škole maléreček“ ve Strážnici byla sympatická. Řada maleb nad okny domků, na drobných sakrálních stavbách – kapličkách – i na dřevěných talířích a podobně, uchvacuje svou vyvážeností ještě dnes.
František Beneš
Poznámka redakce: V brožuře Emisní plán (jejíž vydávání můžeme jenom pochválit) je obrázek „strážnické“ známky s nominální hodnotou 21 Kč, byla tedy připravována jako výplatné pro obyčejné psaní do váhy 500 g (což jí výraznější uplatnění v poštovním provozu neslibovalo). Když už došlo v důsledku změn sazeb ke změně nominálu, je otázkou, proč nebylo zvoleno 16 Kč, tedy sazba základní, ale 20 Kč, pro psaní do 100 g. Jde přece o lidovou akci, u níž lze očekávat zájem o zasílání pohlednic. Nakonec to ale bylo jedno, protože strážnická pošta známku stejně neměla…
1) Nenechejte se mýlit skutečností, že jde o jedenasedmdesátý ročník – na rozdíl od narozenin lidí se akce číslují od první, takže letos je to skutečně rovných sedmdesát let od vzniku festivalu.