PDF verze -> T. G. Masaryk – velká výzva tematické filatelii (PDF, 3 354 kB)
František Beneš
Letos 7. března si připomínáme 150. výročí narození zakladatele a prvního prezidenta Československé republiky – filozofa a státníka Tomáše Garriguea Masaryka. Možná nejvýznamnější osobnost našich moderních děj i n už za svého dlouhého života, a tím víc po smrti, budila široké spektrum reakcí – od naprosto nekriticky souhlasných (až zbožňujících) po zcela odmítavé, nenávistné, ba dokonce snažící se už samo jméno TGM vymazat z národního povědomí.
U příležitosti letošního Masarykova jubilea by pro filatelistický časopis bylo jistě nejpřirozenější zabývat se především poštovními známkami nesoucími jeho portrét; vždyť byl nejčastěji zobrazovanou osobností na známkách první republiky a určitě by o nich šlo napsat mnoho zajímavého. Takový materiál jsme skutečně zpracovali a najdete ho, v rubrice Znalecká hlídka v dubnové Filatelii.
Chvála tematické filatelie
Stejně velkou výzvou pro autora i čtenáře však je ukázat život a dílo TGM v článku laděném tematicky. A nemám teď na mysli jen klasické pojetí filatelistické dokumentace základních životopisných dat – i když i to je jistě záslužný způsob, kterým svůj masarykovský přípěvech zpracoval například známý námětář L. Brendl (najdete jej na straně 16). Myslím tím mnohem hlubší a současně volnější pohled na zobrazovaného člověka, na jeho dobu a dílo, pohled nevyhýbající se třeba i kontroverzním momentům a tvrzením, zpočátku třeba i bez ohledu, zda půjde snadno filatelisticky dokumentovat. Právě přemýšlivé vyhledávání souvislostí odhalování nečekaných možností a třeba i přiznání nemožnosti filatelistického zvládnutí určitého příliš směle vytyčeného cíle a jeho následné upravení a přizpůsobení reálným možnostem mi připadají jako nejpřitažlivější půvab tematického sbírání.‘ Tematická filatelie je dospělý a sebevědomý obor, který se na výstavách řídí stejně přesnými předpisy, jako jeho ostatní filatelističtí sourozenci. Není to tedy žádné hračkaření, za jaké ji někdy sběratelé ostatních filatelistických oborů mají. Tematické sbírání však může být i říší fantazie a jednou z velkých naděj í filatelie budoucnosti. Myslím si to ze dvou důvodů, a o obou bych se teď chtěl zmínit. Dřív mladé zájemce ke sbírání přitahovala touha po poznání, po romantice; pouhá možnost dotknout se cizokrajné známky dávala zakusit pocit spojení s nesmírně vzdálenou a tajemnou exotikou – sloni maharádžu, kokosové palmy, plachetnice na širých mořích, exotické ovoce, lesknoucí se černoši se zářivě bílými úsměvy – všechno to v běžném chlapeckém životě nevýslovně přitažlivé a přitom nevýslovně nedostupné. Co z téhle romantiky zbylo dnes, ve věku televize, videa, internetu, barevných magazínů na křídovém papíře a leteckých dovolených kamkoliv si vzpomenete? Známky už nepřinášejí a ani nemohou přinést trochu toho, čeho se v každodenním životě nedostávalo. Už nejsou kouzelným kukátkem do jiných světů, ale pouhou mrňavou a všední ilustraci, jakých jsou kolem spousty. Co tedy nabízí filatelie mladým zájemcům dnes? Odběr novinek? Investice do drahého materiálu? Specializované rozpitvávání teček na pozadí jednotlivých známkových polí? Tím je chceme zaujmout? Kde jsou učitelé, kteří s námi, svými žáky, trávili ve filatelistických kroužcích nezapomenutelné hodiny podzimních odpolední? A kde jsou ty kroužky? Jak chcete dosáhnout, aby syn nebo vnuk jednou převzal vaši sbírku, vaši pýchu, která vás už stála tolik času, úsilí a peněz a která vám přináší tolik radosti? Nebo vám nevadí, že ji nejspíš jednou bez zájmu prodají za směšnou částku první nabídce či nechají pietně zpráchnivět ve sklepě nebo na půdě?
Možná máte to velké štěstí a pro filatelii se vám podařilo získat někoho z rodiny. Pak určitě můžete potvrdit, že chvíle strávené společně nad známkami patří k těm šťastným zážitkům, jakých v každodenním životě nebývá mnoho. Společný zájem, společné cíle, společné snění, společná tvorba a hlavně – být spolu, to je určitě ten nejlepší recept na skvělé vztahy v každé rodině. Ale většina z nás do téhle šťastnější skupinky nejspíš nepatří. Ke svým známkám se utíkáme sami, bez naděje, že by je někdo blízký po nás jednou převzal a všechno to, co jsme do nich za léta vložili, rozvíjel, až my tu nebudeme. A právě tady vidím velké možnosti tematické filatelie. Ovšem ne takové, kdy si koupíme katalog emisí třeba s námětem květiny a pak v něm už jenom odškrtáváme, co se nám podařilo získat. Nic proti tomu – i to je určitě skvělá relaxace, ale v podstatě je to jenom jiná forma sbírání generálního. Já však mám na mysli sbírání tvůrčí, nespoutané jakýmikoli katalogy, sbírání, kdy jediným vodítkem je nám naše fantazie. A fantazie, té jsou děti a mladí lidé plní. Určitě jste si už někdy všimli, jak dokáži vidět věci pohledem, který by nás nikdy nenapadl. Pro ně jsou naše katalogy se svou specializací nevýslovně nudné, je spíš zajímá hra, a pokud je chceme získat pro náš obor, musíme jim ji umožnit. Člověk je od přírody sběrač, má to v sobě, kdysi to byla nutnost, předpoklad přežití. Dneska z toho pradávného sběračství bobulí a kořínků v nás zbylo sbírání. A je i na nás, zda naše děti či vnoučata budou sbírat kartičky s obrázky hráčů NHL, pogy, samolepky z Hvězdných válek, plakáty zpěváků a já nevím co ještě – nebo známky.
Pokud nějakého mladého adepta filatelie máte ve své blízkosti, nejspíš ho na novinky České republiky či emise ČSR I nebo II nenalákáte. Je to příliš systematické, nalinkované a předem dané. Co ho ale zkusit získat pro sbírání bez hranic? Nechte ho vybrat jakékoliv téma, třeba ztřeštěné, a společně vyberte knížky a časopisy, ve kterých se o něm můžete něco dozvědět (nemusíte je hned kupovat, jsou tu přece veřejné knihovny). Sedněte si s ním a mluvte spolu, berte vážně jeho nápady, soutěžte, koho napadne nečekanější souvislost, která tématu otevře nové možnosti, nadchněte se spolu s ním, choďte společně na výměnné schůzky a společně vybírejte vhodný materiál, může být třeba i za pár desetihaléřů či korun (tady nejde o vzácnost, ale o fantazii), nelitujte času a sledujte, jak kreslí svůj první albový list – nejspíš bude neumělý a známky na něm budou přilepené jinak, než bychom to udělali my, ale je to společné dílo, a tak má náš nový sběratelský společník právo udělat to po svém. Když budeme vytrvalí (a budeme mít štěstí), možná se mu náš obor zalíbí, a když ne hned, tak v budoucnu se o něj začne zajímat hlouběji a jednou, kdo ví, bude třeba pokračovat i v naší sbírce. Ale i kdyby se to nestalo, kdyby se náš učeň pro filatelii nerozhodl, cožpak to nestálo za ten pokus? V dnešní době, kdy se mluví o krizi rodiny, kdy vázne komunikace mezi lidmi, a mezi těmi nejbližšími zejména, jsme s ním přece alespoň strávili čas, ve skutečnosti to nejcennější, co v životě máme. Tím, že jsme ho přizvali ke své zálibě, jsme mu ukázali, že si ho vážíme a že mu důvěřujeme.
Tenhle volný a přitom tvůrčí způsob sbírání ale není jen mostem k získání našich blízkých pro společnou zálibu, nemusí nám být jenom způsobem, kterým chceme zaujmout děti, vnoučata, možná i manželku nebo rodiče, prostě lidi, na kterých nám záleží a se kterými chceme smysluplně trávit čas. Je to i dobrá příležitost jak obohatit život sami sobě. A tím jsem u druhého důvodu, pro který považuji tematické sbírání za naději pro filatelii budoucnosti. Když jsem připravoval tenhle článek, snažil jsem se k němu přistupovat očima tematického sběratele, jak jsem ho tu právě popsal. Původně jsem si na něj plánoval dva, tři dny, nakonec mi jen přípravy po večerech zabraly dva týdny. Na začátku jsem si myslel, že o našem prvním prezidentovi vím všechno, a na konci jsem viděl, kolik bych toho ještě mohl a měl prostudovat. Nesmírně zajímavý a dramatický osud TGM a jeho rodiny mě úplně pohltil, neustále jsem nacházel nové a nové možnosti filatelistické dokumentace. Někomu by to mohlo připadat jako dva týdny nudné práce, pro mne to však byly dva týdny objevování a tvůrčího nadšení. Tematická filatelie pro mě najednou byla hrou, při níž známky používáme jako kostky, z nichž kleneme oblouky ve stavbách projektovaných svou fantazií.
A právě o takový tematický pohled na Masaryka a jeho dobu jsem se pokusil především v první, dnešní části tohoto článku. Ilustrace jsem přitom nevybíral ve snaze o vyčerpávající výčet (to by vzhledem k rozsahu článku a hlavně k možnostem bezmála nekonečného řetězení volných asociací a představ ani nebylo reálné), ale spíš jako náznak možného, pro inspiraci těm, kdo by se do podobného projektu chtěli sami pustit. Úmyslně jsem se přitom orientoval na co nejdostupnější filatelistický materiál, ve snaze ukázat, že takovýto způsob sbíráni, založený spíše na fantazii, důvtipu a tvůrčím přístupu než na finančních možnostech, je skutečně dostupný všem.
V části druhé, kterou přineseme za měsíc, pak budeme mít vzácnou možnost seznámit se s Masarykovou dosud nepublikovanou osobní i úřední korespondenci, dlouho považovanou za nenávratně ztracenou, jež se dochovala jen díky našemu oboru – filatelii.
Jméno z učebnice dějepisu
Masaryka u nás zná asi každý, vždyť jako o součásti našich dějin se o něm dnes učí každé malé dítě. Po pěti desítkách let napřed nacistické a později komunistické vlády (s krátkým poválečným intermezzem), pro něž byl Masaryk přirozeným nepřítelem, z něj dnes ale v očích a myslích celých generací mnohdy zbylo jen Jméno – sice monument, ale pouhý mrtvý pojem z učebnic dějepisu.
Je pravda, že o Masarykovi, jeho životě a díle vznikla v uplynulém století dlouhá řada prací – novinových článků, studií, knih, dokumentárních pořadů, filmů – a nejinak tomu asi bude i u příležitosti jeho letošního výročí. Ale on sám jako by se nám v té spoustě informací ztrácel a namísto něho z nich leckdy vystupovala jen zidealizovaná literární postava. Kdo si v dnešní uspěchané době dá tu práci, aby se něco dozvěděl o Masarykovi jako o člověku? A kdyby – dá se něco takového vůbec zjistit? Pokud bychom se vůbec chtěli prokousávat rozsáhlou masarykovskou literaturou, najdeme nejspíš spoustu hodnocení a komentářů, ale jen málo skutečných lidských doteků. Masaryk se prostě už za svého života se stal legendou – otcem národa, tatíčkem -, a Jak už to bývá, legenda v mnohém zastínila i skutečného člověka. A tady nám, možná trochu překvapivě, může pomoci náš obor – filatelie, tentokrát v trochu nezvyklé roli, řekněme pomocné historické vědy. Myslím tím studium dosud neznámých dokladu, které se shodou zajímavých okolností, o nichž se ještě zmíníme, dochovaly právě díky filatelii – tedy části vlastní Masarykovy korespondence. Právě poštovní styk, který byl Masarykově době a jemu osobně vlastní, a z filatelistických důvodů uchované celistvosti včetně přepravených sdělení, nám nyní skýtají vzácnou možnost podívat se na Masaryka přímo, bez zprostředkujících komentářů. Skutečnost, že se můžeme seznámit s novým, dosud nepublikovaným a vlastně už ani nečekaným nálezem jeho dopisů, z nichž část dokonce ve své době zasáhla do naší historie, je natolik významná, že j í věnujeme celou druhou část našeho článku. Než se k tomu však dostaneme, řekněme si něco o Masarykově životě, alespoň stručně si nastiňme okolnosti vzniku samostatného československého státu a naznačme Masarykův podíl na tomto nesporně největším úspěchu našeho národa v novodobé historii.
TGM a vznik ČSR
Je svým způsobem paradoxní, že právě Masaryk, napůl Slovák a – podle vlastních slov – napůl Němec’·, který až do počátku první světové války považoval Rakousko-Uhersko za rámec vhodný pro rozvoj českého národa, se stal obnovitelem české státnosti a, lze-li to vůbec měřit, zřejmě největším a nejvýznamnějším Čechem dvacátého století. Ze záplavy pamětních razítek, používaných za první republiky u příležitosti Masarykových jubilei, asi každý filatelista ví, že se narodil 7. března roku 1850. Pocházel z Hodonína, z prosté venkovské rodiny, po nelehkých počátcích se mu vlastním úsilím podařilo vymanit ze skromných poměrů a dosáhnout univerzitního vzdělán í v oboru filozofie. V devětadvaceti letech se stal docentem vídeňské univerzity, ve dvaatřiceti mimořádným, o patnáct let později pak řádným profesorem pražské Univerzity Karlovy. Ve svých 28 letech se v New Yorku oženil se stejně starou Američankou Charlottou Garrigue, talentovanou pianistkou, žákyní F. Liszta, s níž se seznámil o rok dříve při svém pobytu na univerzitě v Lipsku a jejíž příjmení přijal do svého jména.
Jako filozof a historik vydal řadu významných prací a pro své zásadové vystupování se stal výraznou autoritou v českém kulturním a politickém životě. Obecněji známým – i když spíš v negativním smyslu – se u české veřejnost i stal roku 1886 svým rozhodným odmítnutím pravosti tak zvaných Rukopisů, podvrhu předstírajících prastarý původ staročeského písemnictví a glorifikujících českou historii, a v roce 1899 svým vystoupením proti antisemitské kampani v tak zvané Hilsnerově aféře. V obou případech velká část veřejnosti na jeho postoje reagovala značně odmítavě, ba dokonce přímo nepřátelsky. Stal se předmětem nenávistných výpadů, někteří čelní umělci a politikové jej v tisku nazvali zrádcem českého národa a teatrálně ho z něj vyobcovali. Postavili se proti němu dokonce i lidé mu blízcí – někteří jeho kolegové a studenti – a požadovali jeho odchod z univerzity. V důsledku svého postoje byl ohrožen existenčně a ohrožován i fyzicky. S odstupem doby se však v obou případech ukázalo, že pravda byla na Masarykově straně. Tehdejší odpor, který k němu projevovala nemalá část národa, se jeví v příkrém kontrastu se zbožňováním, kterým jej stejný národ zahrnul po vzniku republiky.
V roce 1891 byl TGM zvolen poslancem rakouské říšské rady a českého zemského sněmu, ale o dva roky později se obou mandátů vzdal pro rozpory s vedením mladočeské strany. V roce 1900 založil vlastní, tak zvanou realistickou stranu, za niž se v letech 1907 – 1914 stal poslancem a kterou vedl až do roku 1914; později, až do své smrti nebyl členem žádné politické strany. Historie sice neuznává žádná kdyby, ale přesto si připusťme hypotetickou otázku – kdyby Masaryk zemřel například už ve svých čtyři- či pětašedesáti letech, tedy počátkem první světové války, zbylo by po něm sice úctyhodné dílo, ale vzniklo by vůbec samostatné Československo? A pokud ano, v jaké podobě a s jakým státním zřízením? Odpověď na ni není tak samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Názory vůdců národa na připadnou českou samostatnost totiž zdaleka nebyly jednotné. Jak už jsme řekli, sám Masaryk až do roku 1914 považoval setrvání v Rakouské monarchii pro český národ za prospěšné, odmítal vypjatý nacionalismus a své snahy zaměřoval spíše na rozšíření národní autonomie než na vnik samostatného státu. Po vypuknutí první světové války pak v obavách z vítězství centrálních mocností a očekávané následné germanizace dokonce uvažoval, zda by Čechům nebylo lépe v pokrokovější a protestantský spořádané Německé říši, než zůstávat pod zaostalým rakouským katolickým šlendriánem. Jak uvádí ve svém díle Světová revoluce, na podzim roku 1914 však svá stanoviska rázně přehodnotil, rozhodl se odejít do exilu a osobně se u mocností Dohody angažovat ve snahách o vznik samostatného českého státu.
Ani tehdy však ještě nebylo zcela jasné, jakou podobu by tento stát měl mít. Většina českých politik ů tehdy preferovala monarchii a sám Masaryk v roce 1915 jejich jménem její zřízení oficiálně navrhl britskému ministru zahraničních věcí. Jako panovníka přitom doporučoval vybrat prince z některého spojeneckého království (nejspíš britského, belgického nebo dánského). Druhou navrhovanou možností bylo zřídit personální unii mezi českým a Srbským královstvím a mezi těmito dvěma státy vytvořit koridor procházející přes Maďarsko a zahrnující nemalou část jeho území. V čele tohoto státního útvaru – s ohledem na rusofilské založení českého národa – měl stát některý z příslušníků ruské dynastie. Myšlenka povolat na český trůn ruského velkoknížete měla u nás mocné příznivce, například Karla Kramáře“, i odpůrce, ke kterým patřil prozápadně orientovaný Masaryk. Jasno nebylo ani v otázce hranic nového státu. Zahrnovat měl historické české země – Čechy, Moravu a Slezsko, hodně se však diskutovalo o národností otázce – zejména co se týče severních Čech a dalších krajů s převahou německého či polského obyvatelstva. V Masarykem vlastnoručně nakreslené mapě z března roku 1915 je k budoucímu českému státu připojeno i území Srbské Lužice s poznámkou „mohla by být připojena k Čechám, jestli Spojenci povalí Německo“. Své stoupence mělo od počátku i spojeni se slovenskými kraji Uherska. Roli při konečném stanovení hranic mělo jistě sehrát i to, odkud by k nám přišly vítězné armády Dohody – zda z východu či ze západu. V této nejasné situaci, na samém počátku světové války, v údobí počínajících protičeských represí ze strany rakouských úřadů, kdy na bojištích ani v politických jednáních není ještě nic rozhodnuto, odjíždí Masaryk do ciziny“, aby se tam na rozhodujících místech pokusil získat podporu pro ideu české státnosti. Pozoruhodné je už to, že v poměrně vysokém věku šedesáti čtyř let, kdy jeho vrstevníci jsou už mnohdy dávno na odpočinku, opouští zavedenou existenci respektovaného vysokoškolského profesora a odjíždí do nejistoty, sám, po přestálé nemoci, v podstatě bez prostředku, jen s mlhavými přísliby krajanské pomoci. Doma nechává ženu a děti, v podstatě také bez prostředků, navíc vystavené riziku perzekuce ze strany úřadu v důsledku jeho vlastizrady.
Osudy Masarykovy rodiny za světové války byly neveselé, podobně jako osudy rodin dalších představitelů domácího i zahraničního odboje a ostatně jako osudy asi všech rodin ve válčících zemích. Masarykova činnost v zahraničí však byla úspěšná.
Spolu s E. Benešem a M. A. Štefánikem pro myšlenku samostatného státu získal podporu amerického prezidenta T. W. Wilsona a dalších politiku (velkou roli se hrálo i vystoupení našich vojáku – legionářů v Rusku, ve Francii a v Itálii), koncem května 1918 koncipoval a spolupodepsat tzv. Pittsburskou dohodu mezi českými a slovenskými krajanskými organizacemi v USA, 14. 10. 1918 (tedy v Paříži a 14. 11. 1918 byl v nepřítomnosti Revolučním národním shromážděním zvolen prvním prezidentem ČSR (opětovně zvolen v letech 1920, 1927 a 1934). Přesně po sedmnácti letech a jednom měsíci (14. 12. 1935) ve věku 85 let ze zdravotního důvodu abdikoval a 14. 9. 1937 zemřel. Můžeme bez nadsázky říci, že Masaryk československou republiku stvořil, v těžkých poválečných dobách ji udržel při životě, bezmála dvě desítky let jí stál v čele a ona -jako by s ním osudově spjata · Jeho smrt přežila o pouhý jeden rok.
Masarykova první republika
O dvacátých a třicátých letech u nás bychom mohli říci mnoho hezkého. Kultura, školství, věda, průmysl, zemědělství a další obory, tam všude bychom našli spoustu pří- Ferdinand Peroutka, novinář, Jeden z „pátečníku“, důvěrník TGM. autor díla o vzniku ČSR a podílu TGM na něm, kladů, pro které na první republiku můžeme být hrdí. Její jméno mělo v zahraničí dobrý zvuk. Masarykova ČSR byla právem označována jako ostrov svobody a demokracie uprostřed postupně se totalitarizující Evropy.
Ale to je jen jeden úhel pohledu. Jestliže totiž dnes občas slýcháme, že to bylo jakési idylické údobí, které by nám ve všech směrech mohlo být vzorem, nezbývá než si povzdechnout, jak krátká je lidská paměť! Stačí zalistovat v dobovém tisku, abychom se přesvědčili, kolik i tehdy bylo politických a současně i kriminálních afér, politikaření, vzájemného obviňování z korupce či zrady, jak bujel rasismus (zejména antisemitismus) a nacionální, zejména česko-německá a slovensko-maďarská nesnášenlivost, jak skandální poměry panovaly při tehdejší privatizaci, jak se neustále rozrůstala státní administrativa a jak arogantní byla tehdejší byrokracie, jak nedokonalý byl sociální systém a jaké ve společnosti panovaly obavy z vnitřního i vnějšího ohrožení státu. Jestli dnes máme pocit, že jsou naši političtí představitelé rozhádaní, co je to proti situaci za první republiky! V parlamentu bylo tehdy zastoupeno až 16 politických stran, jen v údobí Masarykova sedmnáctiletého prezidentství se vystřídalo patnáct vlád (to je v průměru téměř jedna ročně), koalice se neustále přeskupovaly a přitom všichni kydali špínu na ty druhé. Vzájemné napadání na všech úrovních – od obecních zastupitelstev po parlament – bylo tak běžné a dělo se tak nevybíravými prostředky, že Jaroslavu Haškovi při psaní satirických povídek z počátku té doby mnohdy stačilo pouhé citování Jednotlivých výroků a nemusel si už nic vymýšlet či přidávat. Tisk přinášel barvité zprávy o milionech, které měly končit v kapsách nejvyšších politiku, ministry ba dokonce prezidenta nevyjímaje, poslanci se při zasedání parlamentu vzájemně fackovali, asi nejčastější nadávkou, kterou mezi sebou v rozepřích čelní političtí představitelé veřejně používali, bylo slovo zloděj, a například britští vyslanci u nás srovnávali korupci v ČSR s poměry v Jižní Americe. Do toho komunisté z parlamentní tribuny veřejně rozsévali třídní nenávist a vyhrožovali, že svým odpůrcům co nejdřív za kroutí krky, a fašisté temně naznačovali, že je třeba zavést režim silné ruky. Největším problémem, který nově vzniklý stát dostal do vínku, byly otázky národnostní. V českých zemích se tradičně po staletí mísil živel český, německý a židovský, na severní Moravě navíc polský, na východě republiky pak slovenský, maďarský a rusínský, abychom vyjmenovali alespoň ty hlavní. Masaryk si byl od počátku vědom výbušnosti situace a některé prameny uvádějí, že se zasazoval o zavedení spravedlivého národnostního uspořádání podle švýcarského vzoru, což však nevyhovovalo zájmům národně orientovaných politických stran. ČSR se tak od počátku začala formovat spíš jako stát národní, v její ústavě se výslovně mluví o československém národu a o občanech, kteří k němu nenáleží. V roce 1926 byla ústava doplněna zákonem o státním jazyku, za který byl určen jazyk československý. Slováci byli považováni za odnož českého národa a součást státního národa, tudíž za partnery ve vzniklém národním státě. Důvod byl prozaický. V ČSR žilo více než 3,1 milionu Němců a bezmála tři čtvrti milionu Maďarů, a pokud byli Češi a Slováci považováni za jeden národ, bylo zastoupení ostatních národností na celkovém počtu obyvatelstva procentuálně výrazně nižší, než když by byli posuzováni odděleně. I když všichni občané ČSR byli rovnoprávní bez ohledu na svou národnost a postavení národností bylo nesrovnatelně lepší než v sousedních zemích, přesto určitá nepředvídavost a malá citlivost ze strany české politiky v této věci (a to i vůči Slovákům, kterým nebyla poskytnuta přislíbená autonomie) nemalou měrou přispěly k pozdějšímu nárůstu separatistických a rozbíječských tendencí a zániku republiky.
Situace v Masarykově první republice byla někdy skutečně tak dramatická, že si to dnes už dovedeme asi jen těžko představit. Drastickým příkladem, který si mnozí pamatujeme z dějepisu, je několikerá střelba armády či četnictva do lidí (výsledkem byly desítky mrtvých a mnoho zraněných), a nebylo to jen do dělníků, jak nám léta vykládal komunistický režim. Už krátce po vzniku republiky střílelo vojsko do Němců demonstrujících proti ČSR, například v Kadani nad Ohří (v roce 1919 zastřeleno 20 lid0 či v Kraslicích (v roce 1921 v době mobilizace 14 mrtvých a 10 zraněných).
Tradiční napětí však za první republiky nepanovalo jen mezi zájmy českého a německého obyvatelstva, napjaté byly i vztahy části veřejnosti k Židům (což však tehdy nebyla žádná československá specialita). Dnes, desítky let po několika vlnách masové emigrace, v nichž jich mnoho odešlo, a především šedesát let po holocaustu, v němž jich byla naprostá většina vyvražděna, a konečně vice než pul století po odsunu naprosté většiny sudetských Němců (a tím vlastně vzniku bezmála národního státu) si už něco takového dovedeme asi těžko představit. Ve dvacátých a třicátých letech však tyto třenice byly prakticky na denním pořádku a stranou nemohl zůstat ani Masaryk. Snažíme- II se o tom v literatuře získat víc informací, snadno se nám stane, že narazíme i na jeho postoje na první pohled vzájemně si protiřečící. Někdy to lze vysvětlit přirozeným vývojem, jako tomu bylo například u jeho názoru na vztah českého národa k rakouskému mocnářství či k německy hovořícím národům vůbec, o němž jsme se už zmínili. Jinde však tak snadné vysvětlení nenacházíme. Potom je nutné pečlivě pátrat po důvodech, které k oné zdánlivé protichůdnosti vedly. Někdy stačí jedna věta a je to jako lusknutí prstu – voila – aby se nám rozsvítilo.
Ukažme si to třeba na Masarykově postoji k antisemitismu. Už jsme se zmínili o jeho známé a v literatuře často uváděné účasti v tzv. Hilsnerově aféře v roce 1899. Tehdy se neohroženě veřejně postavil proti pověrám o rituálních židovských vraždách, i když se pro to i se svou rodinou vzápětí stal terčem nevybíravých útoku části české veřejnosti U některých lidí si dokonce trvale vysloužil nálepku bílého žida či židomila (i když tento termín známe spíše z období nacistické okupace), u jiných však svým postojem získal velký respekt. “ S tím však kontrastuje vzpomínka politika J Stříbrného, jehož návrh na složení nové vlády v roce 1921 Masaryk prý odmítl se slovy: „To vám nepodepíši. Jednoho Žida bych (jako ministra) snesl, ale dva je moc. A ještě jeden citát. V roce 1934 se E. Rychnovský, Masarykův životopisec, v jednom jejich z rozhovorů pro německy židovsky list Prager Tagblatt Masaryka otevřeně zeptal: „Pane prezidente, jste vlastně antisemita?“ A čtyřiaosmdesátiletý Masaryk mu stejně otevřeně a zpříma odpověděl: „Citem ano, rozumem ne. Tahle jediná, upřímná a ve své stručnosti geniálně výstižná věta přitom skvěle vyjadřuje nejen jeho postoj, ale i to, co dodnes mnozí z nás (a to ve vztahu ke každé lidské odlišnosti) vědomě či nevědomě neseme v sobě. Vznik Československé republiky byl českým národem přivítán s nadšením, slovenským s očekáváním, které podle části slovenských politiků té doby nebylo nakonec naplněno; velká část občanů německého a maďarského původu se vznikem ČSR nesouhlasila. Masaryk sám si jistě uvědomoval, že vytržení z mocné habsburské monarchie může česky národ vystavit rizikům nesrovnatelně větším, než jaká mu hrozila dosud.'“ I tím, si tedy můžeme vysvětlit jeho zdánlivě překvapivý výrok z období krátce po válce, že od roku 1916 (nejspíš tedy od nástupu nového rakouského císaře Karla) stále čekal na poselství vídeňské vlády, které kdyby přišlo, pak by se věci vyvíjely zcela jinak.
Pádem Rakousko-Uherska v roce 1918 zmizel dosavadní nejsilnější tmelící prvek české politiky – protirakousky postoj – a jednotlivé strany i jednotliví politici přirozeně začali prosazovat další zájmy, které však byly mnohdy v naprostém rozporu se zájmy dřívějších spolupracovníků, nyní rivalů a leckdy dokonce už nepřátel. Je přitom pozoruhodné sledovat, jak nenáviděné Rakousko, tento žalář národů, se v průběhu doby ve vzpomínkách mnohých lidí postupně měnilo ve staré zlaté časy.