Články

Ladislav Dvořáček 100 – a co vlastně sbíral

Ladislav Dvořáček 100 – a co vlastně sbíral

František Beneš

Už jen pár dní zbývá do příchodu roku 2023, v němž si připomeneme několik významných kulatých výročí. V tomhle článku bych chtěl s předstihem vzpomenout dvě, k jednomu se dostaneme za chvíli a druhé je vyjádřeno v titulku – od narození našeho v mezinárodním měřítku nejúspěšnějšího filatelistického funkcionáře Ladislava Dvořáčka uplyne v nadcházejícím roce rovných sto let!

Znal jsem ho osobně a před čtvrt stoletím jsem k jeho pětasedmdesátinám ve Filatelii otiskl rozsáhlý třídílný životopisný článek1), takže teď úvodem jen stručná vzpomínka. Poznal jsem ho už jako kluk, i když výraz „poznal“ je třeba brát doslova – bylo to před dobrými pětapadesáti lety, kdy jsem s tatínkem chodil na filatelistickou burzu v ÚDA – Ústředním domě armády – na dnešním Vítězném náměstí v Dejvicích. Poznal jsem ho tam tedy já, zapálený člen kroužku mladých filatelistů, ale pochybuju, že by si mě v chumlu kluků měnících si známky pod pódiem tehdy povšiml. Protože jsme bydleli ve stejné čtvrti, občas jsem ho vídal jak rázným krokem spěchá na tramvajovou zastávku, jeho typický účes nešlo ani v davu lidí přehlédnout. Původně byl důstojníkem, stejně jako můj tatínek a stejně jako vedoucí mého kroužku mladých filatelistů Antonín Oktábec, Dvořáčkův kolega ve vedení svazu. Ale v době, kdy jsem si ho poprvé povšiml, už LD uniformu nenosil, pracoval ve Státní plánovací komisi.

V roce 1965 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu československých filatelistů a tuto funkci pak vykonával bezmála čtvrt století. V roce 1967 byl zvolen členem výkonného výboru Mezinárodní filatelistické federace FIP, o čtyři roky později jejím místopředsedou a v roce 1980 dokonce předsedou. To bylo v dobách železné opony nebývalé, aby někdo z východního bloku stanul v čele mezinárodní organizace, v níž neměla převahu prosovětská orientace, a svědčí to o respektu, který LD jako odborník, funkcionář a člověk požíval u svých kolegů i ze západní části světa.

V listopadu 1989 však čas trhnul oponou a z prvního muže naší i světové filatelie se stala soukromá osoba – důchodce. Filatelii ale neopustil, dál jezdil po světě na výstavy jako juryman, jako emeritní prezident FIP se účastnil mnoha jednání a zasedání, a jak jsem měl příležitost se přesvědčit, požíval při tom úctu a vážnost. Nadále působil jako znalec, i když jen v podobě konzultací, a byl dlouholetým členem Mezinárodní asociace filatelistických znalců (AIEP).

K tomu se váže moje osobní vzpomínka. Už od poloviny osmdesátých let jsem byl v oboru filatelie znalcem Pofisu i znalcem soudním, ale dlouho jsem se marně ucházel o členství v Komisi expertů SČF. Tehdejší členové jejího vedení ke svému postavení totiž přistupovali ochranářským, doslova cechovním způsobem, kdy si prestiž a hlavně příjmy za ověřování známek chtěli uchovat pro sebe, a tak všemožně bránili vstupu dalších zájemců o tuto činnost. Důsledkem této uzavřenosti a nesdílení poznatků byl velký počet znaleckých chyb, na něž se přišlo až po letech, což nakonec před bezmála dvěma desetiletími vedlo ke zrušení Komise expertů a ustavení nové Komise znalců SČF, do níž ti prokazatelně hojně chybující experti už nebyli jmenováni. Tuto novou situaci bylo třeba představit i v zahraničí, kde se stále častěji vyskytovaly stížnosti na nesprávně vystavené atesty bývalých českých znalců. A tady pomohl Ladislav Dvořáček, který o zrušení Komise expertů a ustavení nové Komise znalců SČF informoval vedení AIEP.
A nejen to, v roce 2004 podpořil mou přihlášku do této asociace a dokonce se mnou osobně jel do italského Merana, na její jubilejní zasedání, kde mě spolu se slavným srbským znalcem Veličkovičem a neméně slavným švýcarským znalcem Mikulskim (s tím jsem se dobře znal, a dokonce mě několikrát navštívil v Praze) doporučili za člena, za kterého jsem tu byl přijat. Zasedání bylo tehdy obzvlášť slavnostní, protože se konalo k 50. výročí založení AIEP, k němuž došlo v roce 1954 právě v Meranu. Program byl tedy několikadenní a v jeho průběhu jsem měl příležitost vidět, jak srdečné vztahy mají s LD ostatní účastníci-znalci a jaký respekt mezi nimi požívá.

V následujících letech mi LD mnohokrát pomohl radou, když jsem ji potřeboval při psaní článků do Filatelie, a myslím, že ho vždycky potěšilo, když jsem mu o ni zavolal. Když pak před sedmi lety ve svých dvaadevadesáti letech zemřel, otiskl jsem na něj ve F2/15 vzpomínku.

I když jsem nebyl jeho vrstevníkem (1923 vs. 1955) a kromě filatelie jsem nesdílel jeho další zájmy (od mládí byl zdatným mariášníkem a říkalo se, že ho hned tak každý nedokáže přepít), měl mě zjevně rád, což se projevilo i v přání, aby mi jeho rodina – až tu jednou nebude – svěřila zpracování a rozprodej jeho obsáhlé filatelistické pozůstalosti.

A tady se dostáváme k druhé části titulku. U skoro každého jiného filatelisty bych totiž použil výraz „sbírky“, u LD však o sbírku ve smyslu, jak je to obvykle chápáno, nešlo. Když jsem postupně ty desítky a desítky zásobníků probíral, uvědomil jsem si, že LD vlastně tradičním sběratelem nebyl, že u něj nepřevažovaly geny dávných předků sběračů, že se u něj neprojevovala nutkavá potřeba něco vlastnit, a všechno, co nashromáždil, mu sloužilo k jinému účelu – chtěl to prostudovat a porozumět tomu. Už při psaní onoho dávného životopisného článku jsem pochopil, že LD je svým založením technokrat, systematik, což se v jeho filatelistické činnosti projevilo tím, že si už na jejím počátku obstaral velký počet zásobníků, v nichž vyhradil jednu řádku pro každou známku oblasti, která ho zajímala – šlo o klasiku celého světa – a pak do nich celý život postupně, jak je získával, tyhle známky zastrkoval, čisté, razítkované, v nejrůznější jakosti, třeba i hodně poškozené, aby tak měl kam sáhnout, když něco potřeboval prostudovat nebo posoudit. To byl jediný „sběratelský“ plán, který jsem při zpracování jeho pozůstalosti rozpoznal, plán na hony vzdálený tomu, jak ke svým známkám přistupují jiní filatelisté. To mi potvrdila i dcera LD, která mi při přípravě dnešního článku řekla: „Tatínek se mnohokrát zmínil, že nepotřebuje mít jakoukoli sbírku, nejde mu o hodnotu a cenu známek, stačí mu je vidět a prostudovat.“

A to je přístup, který je mi blízký, ani já totiž nejsem sběratelem v pravém slova smyslu, nesnažím se o budování co nejkompletnější sbírky, známky mě zajímají z jiného důvodu, jako předmět obchodu a studia, jako příběh, jako téma pro tvorbu článků, katalogů a monografií. Nebylo to tak odjakživa, jako kluk jsem zpočátku sběratelem byl. Ale na ten skutečný sběratelský zápal si dnes už vzpomínám vlastně jen v jediné situaci – jako žák druhé třídy nesu v tašce na zádech vedle učebnic i velký zásobník koupený v papírnictví, a cestou do školy si brzo ráno ještě na chvíli sednu na lavičku nedaleko našeho domu, abych si mohl znovu prohlédnout svou dětskou sbírku květin (speciálně jsem sbíral růže), a z nich pak obzvlášť zálibně čtvercovou maďarskou známku z roku 1959, jejíž obraz byl postavený na roh; to byla tehdy pýcha mé sbírky. Dodnes cítím, s jak těžkým srdcem jsem ten zásobník zase zavřel a pokračoval v cestě na vyučování. Za čas jsem ale zjistil, že známky se jenom klukovsky nevyměňují kus za kus, že se s nimi živě obchoduje na burzách, nejdřív na už zmíněné klubové v ÚDA, pak Ve smečkách, na Žižkově, U Nováků, v Kotvě i jinde, v Praze tehdy byla burza snad každý den, a že to pro mě může být dobré přilepšení ke kapesnému.

Obchod se známkami byl fajn, nejen kvůli výdělku, ale i proto, že mi jich díky němu procházelo rukama velké množství, a já se o nich chtěl něco dozvědět. Tenhle můj zájem byl sympatický starším sběratelům a obchodníkům, kteří zvídavému klukovi ochotně poradili, takže se mi dařilo do filatelie vnikat stále hlouběji, a neopustil jsem ji ani v dospělosti, až se mi nakonec před bezmála čtyřiceti lety stala povoláním.

A i když si od toho už zmíněného sběratelského pudu stále držím odstup, přece jen jsou věci, které mám raději než ostatní, nenechávám je proudit kolem mě a vlastně si z nich dělám jakousi sbírku. Především jde o srovnávací materiál, který jako znalec potřebuju ke své práci, a pak jsou to upomínky na naše předchůdce v tomto oboru, na staré znalce. Mám tedy historický mikroskop, k němuž se váže legenda, že patřil Jaroslavu Lešetickému, mám neobvykle silnou lupu s měřítkem na setiny milimetru (což je v našem oboru vlastně nesmysl) z pozůstalosti Rudolfa Gilberta, srovnávací šablony po Janu Mrňákovi, obsáhlý soubor padělků po autorech publikace Padělky čs. známek z roku 1963 Karáskovi, Kvasničkovi a Paulíčkovi, a mám i upomínky na některé další znalce. Po Ladislavu Dvořáčkovi mi stojí na stole krásný binokulární mikroskop Nikon, který sice používám jen zřídka, ale mám ho rád pro jeho jednoduchost a možnost prohlížet jím v denním světle známky nakloněné v různém úhlu.

Až donedávna jsem si myslel, že Ladislav Dvořáček viděl věci stejně, nebo velmi podobně, a teprve když jsem se chystal připomenout článkem blížící se sté výročí jeho narození, jsem zjistil, že to bylo jinak. V souvislosti s přípravou článku jsem totiž ve skladu Profilu vyhledal krabici s materiály, které se k němu vážou, a mezi nimi nalezl soubor, na který jsem už skoro zapomněl. Koupil jsem ho v jedné z aukcí Profil, kde se rozprodávala pozůstalost LD, a šlo o větší množství dopisů se známkami z aršíků Kde domov můj? 1934 a soubor jednotlivých známek z nich. Celé aršíky a dopisy s nimi se tehdy dobře prodaly, ale o tuhle „partii“, která byla vyvolána za dost vysokou cenu, nikdo neprojevil větší zájem, a tak jsem ji nakonec vydražil já. Nejspíš k tomu malému zájmu přispěla skutečnost, že všechny ty známky a dopisy měly vzadu výrazné poznámky tužkou, což se většině sběratelů asi nelíbilo.2)

Když jsem si ty materiály rozložil na stole a začal je podrobně prohlížet, uvědomil jsem si, že jsou složeny a uspořádány jinak, než zbytek pozůstalosti LD. Šlo totiž o rekonstrukce tiskových desek obou aršíků složené z jednotlivých známek, a to v obou formátech – širokém a úzkém -, což představuje 2x (2×15) polí, celkem tedy 60, navíc v odstínech barvy, a zvlášť sestavené neupotřebené a zvlášť razítkované. A vedle toho stejná rekonstrukce i na dopisech! Najednou bylo jasné, že tady už nejde o pouhý srovnávací materiál, k tomu by přece stačilo mít oba aršíky, tady šlo jednoznačně o sbírání! Ano, tohle tedy v té rozsáhlé množině materiálů, které LD za život nashromáždil jako srovnávací materiál znalce, představovalo ostrůvek sběratelského zájmu. Až mě trochu dojalo, že si pro tenhle kousek sběratelského srdce vybral tak vlastenecké téma, jakým je píseň z Tylovy hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, jejíž první sloka se před třiceti lety (zákonem ze dne 17. prosince 1992 – a to je to druhé výročí zmíněné v úvodu) stala hymnou nově vzniklé České republiky.

S takovým přístupem studijního sbírání aršíkové emise jsem se dosud nesetkal, nejspíš i proto, že identifikace jednotlivých polí desek obou hodnot vypadá hodně složitě. Když jsem se ale probíral materiály LD, zjistil jsem, že to tak není! Že nám jenom scházel jednoduchý a hlavně dostupný návod, jak na to.3) A tak jsem se rozhodl takový návod zpracovat a předložit čtenářům Filatelie. Možná pak tahle neprávem opomíjená emise (mám na mysli jednotlivé známky, které lze koupit poměrně lacino, na rozdíl od aršíků, které jsou naopak velmi populární, a proto i patřičně drahé) někoho zaujme a pomůže mu sestavit si z dostupných známek zajímavý soubor – třeba i rekonstrukci celých aršíků! Současně jde i o připomínku stého výročí narození Ladislava Dvořáčka, který mě i sedm let po svém skonu vlastně inspiroval k napsání tohoto článku.

Jak tedy postupovat? Už jsme řekli, že aršíky KDM? 1934 byly tištěny jednou deskou pro každou hodnotu. Každý aršík obsahuje 15 známek, které sice na první pohled vypadají stejně, ale při podrobnější prohlídce zjistíme, že se vzájemně liší postavením záměrně i nezáměrně vzniklých bodů v barvě známky, z nichž ty první jsou tzv. pomocné rozměřovací a druhé jsou vlastně drobné deskové vady. V publikaci Padělky čs. známek (1963) jsou tyto body zmíněny jako pomůcka k rozeznání pravých známek a aršíků od padělků, my ale takový postup nepotřebujeme, protože všechny dosud známé padělky můžeme rozpoznat podle jiného rozlišovacího znaku – nepřerušené linky v pravém horním ornamentu.4)
Body nám ale poslouží k rozpoznání pole, z nějž zkoumaná známka pochází, takže se můžeme pokusit sestavit rekonstrukci celého aršíku.

Je jasné, že se vyskytnou případy, kdy se jimi ani řídit nebudeme muset, a to u známek s okraji aršíku, které snadno identifikujeme podle tisku na okraji. Nejjednodušší je to u rohových známek a pak u známek s okrajem horním nebo dolním. S trochou soustředění však snadno určíme i pole u známek s okrajem levým nebo pravým – každý má jinou kresbu.

Okraje aršíků jsou u obou hodnot stejné a z obrázku vidíme, že pokud mají známky okraj/e, můžeme snadno určit 12 z 15 známkových polí.

Složitější je to u známek bez okraje, i tady si ale víme rady. Zkoumanou známku pozorně prohlédneme silnější lupou, soustředíme se při tom na vnější obvod rámečku její kresby. Identifikační znaky obou hodnot se vzájemně liší, proto je probereme postupně.
Napřed se zaměříme na levý horní roh zkoumané známky, což nám pomůže zjistit, zda pochází z levého sloupce. Pokud zde rozpoznávací znak nenalezneme, u hodnoty 1 Kč se zaměříme na pravý horní roh, kde mají rozpoznávací znak známky z pravého sloupce. A tak postupujeme dále. Podrobněji jsou tyto a další znaky vyobrazeny a popsány na následující dvoustraně.

Při identifikaci jednotlivých známek bez okraje aršíku postupujeme vylučovacím způsobem – napřed hledáme nejvýraznější znaky a pak ty „podružnější“.

U hodnoty 1 Kč snadno rozpoznáme kusy pocházející z levého (ZP 1, 4, 7, 10 a 13) a pravého (ZP 3, 6, 9, 12 a 15) sloupce – počítáno odshora první čtyři „levé“ mají vždy v levém horním rohu charakteristickou tečku nebo tečky, první čtyři „pravé“ je mají vždy v pravém horním rohu; levá i pravá dolní známka nese v levém resp. pravém horním rohu vodorovnou rysku.

U středního sloupce jednoduše poznáme jen tři známky – horní (ZP 2), která má v levém horním rohu šikmo 3 tečky, dolní (ZP 14), která má bod na vnější straně levého rámečku, a druhou odspodu (ZP 14), u níž bod leží přesně uprostřed linky.
Složitější je to u zbylých dvou polí (ZP 5 a 8), u nichž bod přiléhá k levé lince rámečku zevnitř a rozpoznat je můžeme hlavně podle nepatrných teček nacházejících se u ZP 5 vlevo nahoře a u ZP 8 vlevo dole (další drobné body mohou zaniknout v perforaci).
U hodnoty 2 Kč snadno rozpoznáme kusy pocházející z levého sloupce (ZP 1, 4, 7, 10 a 13), první čtyři mají v levém horním rohu charakteristickou tečku nebo tečky, dolní známka má v levém horním rohu vodorovnou rysku.

U známek z pravého sloupce snadno poznáme horní (ZP 3), která jako jediná má tečku v obou horních rozích, druhou shora (ZP 6), která má na horním kraji „apostrof“ za koncem názvu státu, předposlední (ZP 12), která má tečku vpravo dole u rámečku, a dolní (ZP 15), která má vodorovnou rysku v pravém dolním rohu. Těžší je to u zbývající prostřední (ZP 9), kterou poznáme podle bodu ležícího vedle levého rámečku, ale nemá další znaky vyskytující se u polí se stejným bodem.

U známek ze středního sloupce poznáme horní (ZP 2) podle slabého bodu nad Č (někdy je nezřetelný), druhou (ZP 5) podle silnější „dvojtečky“ na pravém okraji, třetí (ZP 8) podle bodů na levém okraji, čtvrtou (ZP 11) podle dvojtečky na levém okraji a poslední pátou (ZP 14) podle šikmé čárky mezi Č a E na horním okraji.

Uvedené znaky jsem ověřil na více aršících obou hodnot, přičemž ty vzdálenější od rámečku se mohou někdy ztratit v perforačním otvoru, a ty nejslaběji vytištěné mohou být někdy jen velmi slabě zřetelné, nebo dokonce nezřetelné (v obou případech však jde o řídký jev).

Identifikačních znaků je však ve skutečnosti ještě více, než ty uvedené, a zájemci o ně si mohou sami najít další na zvětšených obrázcích, nebo ještě lépe na aršících, pokud mají možnost je prostudovat.
Způsob provedení tisku se přitom u jednotlivých aršíků může lišit. Vyskytuje se tisk silnější a slabší (u toho jsou některé rozlišovací znaky méně zřetelné, nebo dokonce nezřetelné) a tisk jasný a řekněme „nejasný“, působící někdy až jako smykový.
Dobrým pomocníkem při identifikaci polí může být i postavení perforačních otvorů, zejména těch výrazněji vychýlených. I k tomu lze použít vyobrazení na předchozí dvoustraně.

Ukázali a popsali jsme tedy identifikační znaky všech 30 polí obou hodnot (15 a 15), teď se zmiňme i o další možnosti specializace. Tou je šířka (formát) obrazu všech známek, která se liší v důsledku různého způsobu (směru) vkládání papíru do tiskového lisu; takové případy známe i z jiných emisí ČSR I.

V katalogu Pofis je tradičně správně uvedeno, že většina známek hodnoty 1 Kč má úzký formát, zatímco většina známek hodnoty 2 Kč má formát široký. Cenové záznamy tuto skutečnost zohledňují, praxe však ukázala, že rozdíl v počtu známek a výskytu aršíků jednotlivých formátů je na trhu dokonce ještě výraznější, což je samozřejmě třeba promítnout i do jejich katalogových cen. Důležitý údaj – formát obrazu známek – lze přitom snadno a rychle zjistit přiložením šablony, kterou vyobrazujeme na této stránce dole.
Otázka cen známek aršíkového vydání – i cen vydání archového – si rovněž zaslouží pozornost, už proto, že stejně jako ostatní známky z té doby stojí poněkud ve stínu emisí populárnějších, jakými jsou například ta knihtisková z prvních let Republiky československé. Známky se tehdy těšily velkému zájmu nejen sběratelů, ale i nefilatelistické veřejnosti, která je vnímala jako snadno dostupný symbol obnovené státnosti, takže se jich díky tomu dochovalo značné množství. U emisí z první poloviny 30. let tomu ale bylo jinak. Celosvětová Velká hospodářská krize i u nás přinesla masovou nezaměstnanost, krachy mnoha podniků a živností, velké ekonomické problémy většiny společnosti. Lidé měli hlouběji do kapsy, a tak už nenakupovali známky v objemech, jako v minulosti. Ze starých sbírek víme, že většina filatelistů si prostě koupila jednu sérii a ta byla obvykle připevněna nálepkou do alba, takže svěžích známek se mezi sběrateli dochovalo jen málo. Ze stejných důvodů se mnohem střídměji zásobili i filatelističtí obchodníci. Je proto zřejmé, že emise počínaje Hrady 1932 a konče zhruba Arrasem 1935 se na trhu vyskytují méně, ve srovnání s těmi z následujících let, kdy po ekonomickém zotavení veřejnost ve známkách začala spatřovat předmět spekulace a zdroj snadného výdělku.5)
Tento menší výskyt známek z první poloviny třicátých let se rychle projevil v cenových záznamech katalogů té doby – například v katalogu Ekstein 1936 stojí nepoužitá série Hrady 18 Kč a o pouhé tři roky později už dvojnásobek, Tyrš 32,50 vs. 85 Kč, archová série KDM? 3,50 vs. 9 Kč a největší rozdíl vidíme u aršíků – 110 vs. 1350 Kč. Tento přístup se ale změnil v padesátých až osmdesátých letech, kdy katalogy vydávané státní organizací Pofis (ale i ty v 70. a 80. letech vydané Svazem filatelistů) neodrážely plně ve svých cenách skutečný stav na trhu. Názorným důkazem toho bylo, že Pofis sice podle svého katalogu prodával, ale tyhle známky prostě neměl – a za podceněné katalogové ceny ani nemohl mít. V novějších katalozích Pofis vydávaných po roce 1995 se sice ceny známek z tohoto údobí poněkud zvýšily, ale ani ty ve vydání z roku 2015 nyní, v době zvýšeného zájmu o známky naší první republiky, nevystihují současné reálné tržní ceny. Proto jsme do tohoto článku zařadili ukázku z připravovaného nového vydání katalogu Pofis ČSR I, věnovanou emisi KDM? 1934 (naleznete ji na s. 12-13).

O hlavním tématu dnešního článku, aršících KDM? 1934 a známkách z nich, bychom mohli uvést mnoho dalších zajímavostí. Pro popularitu aršíků to ale udělala už řada autorů před námi, v roce 1969 v srpnové Filatelii například známý sběratel Jiří Nekvasil. Abychom neopakovali už jednou řečené, tento jeho více než půl století starý článek dnes přetiskujeme na s. 10-11.

Samozřejmě je třeba se zmínit i o studijním sbírání celistvostí vyplacených známkami z aršíků KDM? 1934. To je pole ještě mnohem širší, které vedle uvedené specializace (formát obrazu známek a určení pole, ze kterého pocházejí) umožňuje sbírání podle druhu zásilky (obyčejný dopis v místě a v další přepravě, doporučeně, spěšně, R+Ex-, na dobírku, do ciziny a podle destinací, frankatura podle váhy, na ústřižcích průvodek a jistě bychom našli i další možnosti), podle druhu frankatury (jednoznámková, násobná, barevná, smíšená), podle data podání zásilky (aršíky vyšly až 21.12.1934, tedy o čtyři dny později, než vydání archové), roli hraje i skutečnost, zda je známka použita s okrajem ašíku, nebo bez něj. Tohle všechno je rovněž zajímavé téma, které si ale zaslouží samostatný článek. Dnes tedy na následující dvoustraně alespoň několik příkladů.

Tolik tedy k aršíkům Jiří Nekvasil. V článku zmiňuje znalce Ervína Hirsche, redaktora časopisu Tribuna filatelistů, a jeho vyjádření k aršíkovému vydání. Hirschovi mnoho sběratelů dodatečně zazlívalo, že je odradil od nákupu aršíků, které několik let po vydání dosahovaly na trhu mnohonásobnou cenu. Zejména v protektorátní antisemitské atmosféře se šířily fámy, že Hirsch proti aršíkům vystupoval, a přitom je sám nakupoval a na této spekulaci vydělal. Pravda však bude mnohem prostší. Hirsch vydání aršíků odmítal jako ryzí spekulaci pošty, vždyť 45 korun, které tehdy stály, na dnešní peníze představovalo zhruba tisícikorunu, tedy obnos nezanedbatelný, zejména v době doznívající hospodářské krize. Prostě se postavil na stranu drobných sběratelů. Jak se však zanedlouho ukázalo, byl to marný boj. Ve své a Fraňkově monografii Českolovenské známky o tom v napsal:

„Filatelisticky dlužno považovat aršíky za čistě spekulační, určené jen k zvýšení příjmů pošty. Celková úprava aršíků i okolnost, že známky nebyly opatřeny klihem, měla za účel znesnadnit jejich poštovní upotřebení. Přes to byly aršíky opatřovány privátně klihem a bylo jimi v prvním čtvrtletí roku 1935 ojediněle frankováno. Tyto známky, upotřebené zejména na dopisech, budou nesporně patřiti k hledaným, právě tak, snad i hledanější, budou známky neupotřebené, jelikož již v březnu 1935 byly oba aršíky téměř současně vyprodány, neboť jejich náklad byl poměrně velmi malý (dle nezaručených zpráv pouze 10.000 kusů každé hodnoty) při čemž v rukou obchodníků nejsou větší zásoby.“

Čas prostě ukázal, že Hirschův idealistický přístup neměl šanci uspět proti tržní praxi.

A na úplný závěr ještě několik drobností a zajímavostí, které se nevešly do předchozích částí článku.

Mezi sběrateli se občas vyskytne tvrzení, že známky z aršíků existují i nezoubkované. Důkazem mají být celistvosti na nichž je jasně vidět, že známka před orazítkováním neměla perforaci. Ve skutečnosti však jde o známky, kterým odesilatelé odstřihli zoubkování, což umožnily výrazně širší okraje aršíkového vydání, ve srovnání s vydáním archovým (obr. i na s. 9 dole).

S nezoubkovanými známkami jsme se sice setkali, šlo však o padělky ke škodě sběratelů.

A když už jsme u padělků, vyvrátíme další mýtus, a sice, že otisk poštovního razítka je důkazem pravosti známky. Ve skutečnosti existují i razítkované padělky, a to s otiskem razítka pravého z ochoty nebo přehlédnutím pošty, nebo s otiskem razítka padělaného.
Doloženy jsou dokonce celistvosti vyplacené padělky, a pokud byly skutečně přepraveny, šlo by vlastně o padělky použité ke škodě pošty.

Aršíky po svém vydání nešly zpočátku moc na odbyt. Pošty a jejich pracovníci byli úkolováni, aby je zákazníkům aktivně nabízeli, do prodeje byli zapojeni dokonce i listonoši. Některé pošty si odbyt známek z aršíků zjednodušily tím, že je vylepovaly na průvodky, což nepochybně nebyl záměr vydavatele. Dělo se tak ale jen zřídka a zřejmě proti poštovním předpisům, takže ústřižky s takovou frankaturou se vyskytují jen vzácně.
O známkách z aršíků Kde domov můj? 1934 by šlo napsat ještě mnoho dalšího, a třeba se k tomu v budoucnu i dostaneme. Už teď totiž mohu říci, že jsem si je při shromažďování podkladů velmi oblíbil – vlastně stejně, jako kdysi Ladislav Dvořáček, k jehož jubileu tento článek vznikl.

Nový katalog Michel – Dopisy Německa

Nový katalog Michel – Dopisy Německa

František Beneš

Když jsem někdy ve druhé třídě základní školy začal sbírat známky, žádný katalog jsem k tomu nepotřeboval. Tatínek sice nějaké doma měl, ale na výměnu s klukama kus za kus mi byly k ničemu. Teprve později v kroužku mladých filatelistů nám jeho vedoucí Antonín Oktábec ukázal, kolik zajímavých informací lze v katalozích najít a jak důležité a výhodné je zajímat se o ně. Bylo to v hloubi šedesátých let, kdy někteří sběratelé používali ještě zahraniční katalogy obsahující v jednom svazku celý svět, ty modernější alespoň celou Evropu. Specializovaných údajů v nich bylo samozřejmě málo – pokud vůbec nějaké, a stejné to bylo s katalogy tuzemskými, které tehdy vydával Pofis.

Tenhle stav u nás přetrvával dlouho, a jen mimořádně, hlavně u příležitosti Světových výstav PRAGA, jsme měli příležitost zhlédnout podrobnější literaturu ze Západu. Tu sice čas od času nabízela prodejna Zahraniční literatury v pražské Spálené ulici, ale v tak malém počtu, že po dodání byla prakticky okamžitě vyprodána. Tuhle mezeru na trhu alespoň zčásti vykrývali na pražské burze U Nováků velký soukromý obchodník pan Lederer, a hlavně pán, který stával vzadu v nedaleké chodbičce, myslím, že se jmenoval Chaloupka, který měl na parapetu vystavené pro nás nevídané Zumsteiny, Michly, Yverty a další katalogy. Protože jsem si tehdy jako žák a později student ke kapesnému přivydělával obchodováním se známkami, nějaké katalogy jsem si od něj tehdy taky koupil. Tak mladý zákazník ho asi překvapil, protože mě dokonce pozval k sobě domů, abych si mohl vybrat z širší nabídky.

Měl jsem samozřejmě jenom ty základní, na Evropu Zumstein, později Michel, a na Zámoří Yvert. Přepočet byl tehdy jednoduchý: jeden Zumstein frank nebo Michel marka = dvě koruny, jeden Yvert frank = korunu padesát. Díky tomu jsem si uvědomil, že mezi katalogovými cenami a skutečnými penězi je propastný rozdíl, což se těžko vysvětlovalo některým prodávajícím, kteří si ty katalogové ceny rovnou optimisticky přepočítávali na tuzexové bony – což je stav přetrvávající leckdy dodneška (samozřejmě, až na ty bony).

S generálními katalogy jsem ale nevystačil dlouho, brzy mi začalo scházet, že neobsahovaly údaje o kuponech, odlišných typech, deskových číslech, o některých hledanějších barevných odstínech, odlišných zoubkováních, chybotiscích a zkusmých tiscích, s nimiž jsem se čas od času setkával v nakoupených sbírkách, kde si je dávný majitel označil, ale já nevěděl, jak je mám vlastně ocenit. Něco bylo přes pět výrazných vykřičníků, optimisticky připsaných na albovém listu, ve skutečnosti téměř smetí (třeba vícenásobné makulaturní tisky Hradčan), zatímco jiné věci měly značnou cenu, ale já nevěděl, jakou. Na naše prvorepublikové známky jsem si tedy od jednoho starého sběratele, kterého potěšil můj mladistvý zájem, za pár korun pořídil starý katalog Ekstein z roku 1939 (mám ho dodnes), na cizinu pak historické katalogy Kolár a různou starou literaturu. Ceny v nich byly sice zastaralé, ale mně šlo hlavně o to poznat, co je běžné a co lepší – a na to stačily.

Když jsem pak před bezmála čtyřiceti lety nastoupil do obchodního oddělení Pofisu, podařilo se mi prosadit, abychom z deviz získaných vývozem známek do zahraničí přes Artii dovezli pro účely výkupu alespoň ty nejdůležitější specializované katalogy. Silným argumentem bylo, když se nám v polovině 80. let podařilo skvěle prodat dopis s rakouskou frankaturou první emise, odeslaný z Lichtenštejnska. Majitel ho napřed nabízel na pražských burzách, kde si vyslechl mnoho povýšených poznámek, že ty známky samy o sobě mají cenu jen pár Michel marek. Když ho pak přinesl do Pofisu, vylicitovali jsme ho mezi zahraničními zákazníky, a nakonec ho koupil rakouský sběratelský magnát Anton Jerger za rovných sto tisíc marek! To byla za socialismu astronomická částka, které jsme dosáhli i díky tomu, že jsme se mohli opřít o informace ze zahraniční specializované literatury.

Když se o tom dozvěděl známý obchodník z pražských burz pan Schovánek, přinesl do Pofisu taky několik mimořádně cenných starých rakouských dopisů, abychom je rovněž nabídli přes Artii do zahraničí. O jejich původu mi pak prozradil (je to už pomalu 40 let, všichni zúčastnění jsou už v Pánu, a navíc se to na burze taky rychle rozneslo, takže to snad teď můžu říct i vám), že je koupil jednu neděli na burze U Nováků. Přitočil se tam k němu pán, jestli by neměl zájem o staré Rakousko. Držel při tom v ruce zánovní katalog Zumstein a než zboží vytáhl z tašky podezíravě se předem zeptal, jestli dostane osm korun za frank. To bylo na přelomu 70. a 80. let za známky hodně, a tak někteří oslovení stolkaři rovnou zavrtěli nesouhlasně hlavou. Ale pan Schovánek neurčitě přikývl, a když pak pán známky vytáhl, nestačil se pan Schovánek divit. Byly totiž na dopisech a šlo o první rakouskou emisi s barevnými frankaturami. Pán měl na papírku pečlivě sepsané ceny razítkovaných známek a vůbec nehleděl na to, že na jednom z těch dopisů byla čtyřbarevná frankatura. Jakost sice nic moc, ale i tak vzácnost prvního stupně. Prodávající byl možná připraven na malé smlouvání, ale pan Schovánek ty dopisy shrábnul, otočil je známkami dolů a bez řečí vyklopil požadovanou částku. Oba si v tu chvíli jistě mysleli, že udělali dobrý obchod, ale pravda je, že kdyby majitel místo generálního katalogu na Evropu koupil speciál na Rakousko, asi by se těm cenám nestačil divit. A pan Schovánek, který na katalozích nešetřil? Ten prostě udělal životní obchod. Jestli se nepletu, ta čtyřbarevná franktura se nakonec prodala za nějakých 400 tisíc, a to byly v půlce osmdesátých let nějaké peníze!

V té době u nás, stejně jako ve světě, pod vlivem nových přístupů ve filatelistickém výstavnictví sílil zájem o poštovní historii, a tak bylo třeba věnovat pozornost i frankaturám modernějších celistvostí. Stejná známka byla různě drahá v jednoznámkové, násobné a smíšené frankatuře. Rozdíly mezi nimi byly ohromné, a tak přestalo stačit, že některé specializované katalogy zavedly ocenění na dopisu, šlo totiž vždy o nejlevnější variantu smíšené frankatury.

To jsem si uvědomil hned na počátku vydávání specializovaných katalogů Pofis pro údobí naší první republiky, kde jsem zavedl oceňování alespoň podle tří zmíněných základních druhů. Například známka 5 h Holubice 1920 fialová má záznam 2 koruny ve smíšené frankatuře, 7 Kč v násobné a 1.500 Kč jako jednoznámková. I když jde o značný pokrok oproti předchozímu stavu, samozřejmě by bylo možné – a rozhodně užitečné – tyto záznamy ještě rozšířit, a to podle druhu zásilky, destinace, tarifního období a dalších podobných hledisek (malá ukázka, jak různě lze použít jednu známku, je na obrázcích v pravém sloupci článku na straně 10).

Důležitost specializovaných informací si uvědomuje čím dál více sběratelů a důkazem toho jsou vysoké ceny dosahované za takové, i starší publikace. Například obyčejný katalog Pofis ČSR I z roku 2015, který si tehdy mohl koupit každý člen Klubu Filatelie za 398 korun, byl minulý měsíc v aukci Burda vydražen za 2.200 Kč + 21 % provize, celkem za něj tedy kupující zaplatil více než 2.600 Kč! Na Aukru byl nyní dražen jeho starší sourozenec z roku 2012 dokonce za neuvěřitelných 3.700 Kč, a přihazovalo na něj 17 zájemců! O to větší zodpovědnost cítím při přípravě vydání nového, na jehož dokončování Pofis právě pracuje.

Potřeba vědět, kolik vlastně stojí konkrétní frankatura, se samozřejmě netýká jen našich známek. Pro oblast Německa vychází specializovaný katalog Michel – dopisy, nyní dokonce už rozdělený do dvou svazků: do roku 1945 a po něm. Aktuálně vyšel první z nich a já bych jej teď čtenářům Filatelie chtěl alespoň rámcově přiblížit a porovnat s každoročně vydávaným speciálem.

V zásadě lze říci, že každý má něco. Speciál podrobnosti o známkách v různých podobách, bloky, pásky, typy, deskové vady, průsvitky, varianty zoubkování, varianty lepu, HAN a řadu dalších zajímavostí o známkách. „Briefe“ zase oceňuje jednotlivé základní varianty frankatur (EF = jednoznámková; MeF = násobná; MiF = smíšená). Ideální by tedy bylo mít k dispozici oba, což je drahé, ale řešením by mohla být knihovna SČF, pokud svaz bude mít dost členů a díky tomu potřebné prostředky. V této souvislosti dotaz: Jste už členem SČF? (Informace o členství naleznete na www.informace-scf.cz)

Porovnání záznamů ve speciálu a v „Briefe“ přinášíme na několika ukázkách z Německa a protektorátu.

Je jasné, že generálním sběratelům Německa stačí katalog základní, jednosvazkový, nebo dokonce nejjednodušší kapesní Junior. Pokud to však s celistvostmi míníme vážně, bez katalogů zaměřených speciálně na ně bude orientace v cenách opravdu těžká.

Václav Fajt a světový unikát České pošty

Václav Fajt a světový unikát České pošty

František Beneš

Název emise: Umělecká díla na známkách – Jaroslav Panuška
Den vydání: 9. listopad 2022
Hodnoty: 39 Kč, č. 1185 – černobílá
45 Kč; č. 1186 – barevná
Rozměr známkových obrazů: 40 x 50 mm
Autor grafické úpravy a rytiny: Václav Fajt
Druh tisku: OTp (1185), OF (1186)
Tisková forma: TL 2+2 známky
Náklad: 40.000 sérií (20.000 TL); Tisk: Hradištko, sro.
FDC: digitální tisk; Náklad: 2.500 sérií

Continue reading Václav Fajt a světový unikát České pošty

Razítko Smíchov 1 – pravé, nebo padělek?

Razítko Smíchov 1 – pravé, nebo padělek?

František Beneš

Móda nevládne jen oblékání nebo účesům, její vliv můžeme pozorovat ve většině oborů lidské činnosti, tedy i ve sběratelství. Ve filatelii byly doby, kdy prim hrály razítkované známky, zatímco ty neupotřebené byly považovány za jaksi „nedopečené“, protože v očích sběratelů nenaplnily zcela svůj poštovní účel. Poštovní historie tehdy stála na okraji zájmu, což zpečetilo osud naprosté většiny celistvostí – známky z nich byly vystříhány a odmočeny.
Podíváme-li se do prodejních ceníků prvorepublikových obchodníků, otiskovaných ve filatelistických časopisech, s překvapením zjistíme, že řada razítkovaných sérií typu TGM 1920, Jubilejní 1928, Sv. Václav 1929 či Tyrš 1932 a další stála skoro tolik, za kolik byly nabízeny stejné známky neupotřebené (protože šlo bezmála o novinky, tak zřejmě svěží). Dnes je přitom poměr zcela jiný, svěží stojí leckdy 20x nebo i 50x více než razítkované, a je navíc otázkou, jestli by ty razítkované série vůbec nalezly kupce. To je příklad vrtkavosti módy v našem oboru.
Continue reading Razítko Smíchov 1 – pravé, nebo padělek?

Narodil se Kristus Pán, veselme se!

Narodil se Kristus Pán, veselme se!

František Beneš

Název emise: Vánoce
Den vydání: 26. říjen 2022
Hodnota: „B“ (=19 Kč ke dni vydání); č. 1184
Rozměr známkových obrazů: 30 x 23 mm
Výtvarný návrh: Anna Khunová
Druh tisku: OF; Tisk: Hradištko, sro.
Tisková forma: 2x PL 40 samolepicích známek
Náklad: 3.200.000
FDC: nebyla vydána

Continue reading Narodil se Kristus Pán, veselme se!

Snová krajina kolem kladrubského hřebčína

Snová krajina kolem kladrubského hřebčína

František Beneš

Název emise: Krajiny pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem

Den vydání: 12. říjen 2022
Hodnoty:
26 Kč; č. 1180
30 Kč; č. 1181
34 Kč; č. 1182
40 Kč; č. 1183
Rozměry známkových obrazů: 54 x 44 mm
Rozměr aršíku: 175 x 121 mm
Výtvarný návrh: Jan Kavan
Liniová kresba a rytina FDC: Martin Srb
Druh tisku: OF s liniovou kresbou
Tisk: Hradištko, sro.
Tisková forma: 4x A (4 různé zn. + 2 různé kupony)
Náklad: 28.000 aršíků
FDC: OTp; Tisk: Hradištko, sro.
Náklad: 2.600 sérií

Continue reading Snová krajina kolem kladrubského hřebčína

Výstava Liberec 2022 – po čtyři dny centrum evropské filatelie

Výstava Liberec 2022 – po čtyři dny centrum evropské filatelie

František Beneš

Název emise: Evropská výstava poštovních známek LIBEREC 2022
Den vydání: 12. říjen 2022
Hodnoty:
„E“ (=39 Kč ke dni vydání); č. 1178 – tučňáci
„E“ (=39 Kč ke dni vydání); č. 1179 – ptáci
Rozměr známkových obrazů: 23 x 40 mm
Výtvarný návrh: Pavel Sivko
Druh tisku: OF; Tisk: Hradištko, sro.
Tisková forma: 2x PL (5x 10 známek – soutisk 25 + 25 známek střídavě po sloupcích 5 známek)
Náklad: 250.000 sérií
FDC: digitální tisk; Tisk: Hradištko, sro.
Náklad: 2.800 sérií

Continue reading Výstava Liberec 2022 – po čtyři dny centrum evropské filatelie

Popel a démanty, aneb trocha povzbuzení pro ty, kdo nechtějí moc utrácet

Popel a démanty, aneb trocha povzbuzení pro ty, kdo nechtějí moc utrácet

František Beneš

Se slavným polským filmem nemá první část titulku nic společného, ale dobře vystihuje téma, kterému se chci v článku věnovat. Když člověk listuje aukčními katalogy nebo čte články o našem oboru v časopisech a na internetu, může získat pocit, že zajímavé jsou jenom rarity a investiční objekty, zatímco běžné známky pomalu nestojí za pozornost. Je to ale opravdu tak?

Vzácné a draze získané známky, patřičně vypíchnuté v exponátech, se mi samozřejmě líbí, ale ještě raději mám ty tvářící se nenápadně, mnohokrát bez zájmu přehlédnuté ve výběrech na burzách a na internetu, i když ve skutečnosti jde o zajímavosti, které mohou chybět i v těch největších sbírkách. Když jsem byl kluk, měl jsem štěstí, že mě do filatelie postupně zaučovalo několik trpělivých sběratelů, od nichž jsem si osvojil, že i vícekrát prohlédnuté partie stojí za to pozorně prohlédnout znovu, protože s notnou dávkou trpělivosti a pořádným kusem štěstí můžete narazit na opravdový poklad. Tohle doporučení se mi s lety mnohokrát osvědčilo. Uvedu několik příkladů.
Continue reading Popel a démanty, aneb trocha povzbuzení pro ty, kdo nechtějí moc utrácet

Smutný konec domu vrchního pražského poštmistra

Smutný konec domu vrchního pražského poštmistra

František Beneš

Na druhém konci Klimentské ulice, v níž sídlí redakce našeho časopisu, stál skoro sto let krásný novobarokní dům. Já ho vídal z okna své kanceláře, když jsem počátkem 90. let pracoval na federálním ministerstvu spojů jako vedoucí oddělení známkové tvorby. V roce 1902 jej dal postavit Václav Špaček, po němž pak dům nesl jméno.

Václav Špaček byl pozoruhodnou postavou. Jako jeden z mála v historii – a to nejen naší! – pohádkově zbohatl podnikáním v poštovnictví a získané jmění pak použil pro řadu ušlechtilých a lidumilných účelů.

Narodil se roku 1840 v Soběslavi v rodině řemeslníka, jeho otec byl soukeníkem (některé prameny uvádějí, že se rodina zabývala i poštovnictvím). Václav měl nepochybně nadání, vystudoval gymnázium – což tehdy rozhodně nebylo běžné – a poté studoval práva na pražské Universitě. Jako správný selfmademan neusiloval o teplé místo v nějakém úřadě, ale pustil se do podnikání. Usadil se na Novém Městě pražském, kde v Petrské čtvrti zakoupil dům s přilehlými rozlehlými stájemi. To už působil u pošty, které mimo jiné pronajímal koně a povozy.
Continue reading Smutný konec domu vrchního pražského poštmistra

Rotunda ztracená po tři století

Rotunda ztracená po tři století

František Beneš

Název emise: Rotunda sv. Václava v Praze
Den vydání: 21. září 2022
Hodnoty:
„B“ (=19 Kč ke dni vydání); č. 1176 – Gryf
„B“ (=19 Kč ke dni vydání); č. 1177 – Lev
Rozměr známkových obrazů: 33 x 33 mm
Výtvarný návrh: Otakar Karlas
Druh tisku: OF; Tisk: Hradištko, sro.
Tisková forma: 2x PL (6x 5 známek – soutisk 15 + 15 známek střídavě po sloupcích 5 známek)
Náklad: po 300.000 známek
FDC: digitální tisk; Tisk: Hradištko, sro.
Náklad: 2.600 sérií

Continue reading Rotunda ztracená po tři století