Archiv autora: František Beneš

85 let od skonu TGM – a emise z roku 1930

František Beneš

Loni uplynulo 85 let od smrti Tomáše G. Masaryka, filosofa, politika a obnovitele samostatnosti českého a slovenského národa – v prvním případě po třech a ve druhém dokonce po deseti stoletích. Byly doby, kdy byla jeho osobnost hojně připomínána, a to i v našem oboru – filatelii, i doby, v nichž byl naopak takřka vytěsněn z historie. Připomeňme si ho tedy prostřednictvím jedné ze známkových emisí, jež mu byly věnovány. A využijeme přitom příležitost představit jej i z méně známé stránky a ukázat souvislost s dneškem.

Masaryk byl svým původem příslušníkem všech tří největších národností žijících v nově vzniklé republice.1) Jeho tatínek Jozef Maszárik2) byl Slovák z obce Kopčany nedaleko moravských Mikulčic, tedy ze slovensko-moravského pomezí, maminka Terezie, rozená Kropáčková, pocházela z Hustopečí ze smíšeného česko-německého manželství (Tomáš o ní jako pětadvacetiletý ve svém životopisu napsal, že je Němka a že hovořila lépe německy než česky, a o sobě pak „rodem jsem čistý Slovák“). Snad i to přispělo k jeho snaze o porozumění spletitým národnostním zájmům, s jejichž důsledky se Republika československá musela vypořádávat od samého počátku.

TGM byl nazýván prezident-osvoboditel, což bylo jistě případné, nebyl však milován zdaleka všemi obyvateli republiky, v jejímž čele stál. To bylo ostatně příznačné pro celý jeho život, kontroverze budil už jako student a později jako učitel, historik a politik. Od často zmiňované bezmála fyzické potyčky osmnáctiletého Tomáše s ředitelem gymnázia, přes hysterii národovců ve sporu o Rukopisy, Hilsneriádu, spor o smysl českých dějin, po zápas o demokratické směřování republiky.3)

Velmi si zakládal na pravdě, jeho nejoblíbenější historickou postavou byl Jan Hus a z modernějších Karel Havlíček. Liberální intelektuálové ho za první republiky vyzdvihovali, příznivci obalili nimbem tatíčkovství, komunisté po roce 1948 naopak odsuzovali a snažili se jej vytěsnit z historie. To se dělo i ve filatelii, stačí se podívat na obal katalogu Pofis ČSR I z počátku 80. let, zaplněný obrázky našich meziválečných známek – s TGM tam není ani jedna, i když těch s jeho portrétem vyšlo na čtyři desítky.4)

Dodnes se najdou lidé stojící na straně Masarykových protivníků v těch dávných sporech, i ti, kdo mu zazlívají rozbití monarchie.5) Já to vidím opačně – TGM je pro mě největším Čechoslovákem, a když si proklestíme cestu už zmíněným balastem „tatíčkovství“, jímž ho obklopovali mnozí jeho současníci, vidíme výjimečného muže, jehož odvaze a vytrvalosti vděčíme dodnes za svou samostatnou státnost, byť nyní v podobě dvou republik. To jsem cítil už jako student a později mě v tom utvrdily mnohé rozhovory s Vítězslavem Houškou, spisovatelem a dlouholetým šéfredaktorem Filatelie, který byl celoživotním obdivovatelem Masaryka, znalcem jeho díla a autorem několika knih o něm. A měl jsem výjimečné štěstí, že jsem mohl prostudovat několik desítek Masarykových osobních dopisů adresovaných ve dvacátých letech ministru obrany a později premiérovi Františku Udržalovi, v nichž TGM vystupuje jako prozíravý a současně nesmlouvavý obránce demokracie v nové republice. Jde o pozoruhodnou korespondenci, po tři čtvrti století považovanou za ztracenou v důsledku tzv. Sázavské aféry, objevenou vlastně díky filatelistickému hledisku, kterou jsem veřejnosti představil na výstavě KF 00-65 Apollofila v Poštovním muzeu před dvanácti lety.6)

Dopis uveřejňuju i jako ukázku toho, jak značně se TGM jako prezident republiky zapojoval do praktické politiky. Takový aktivismus by přitom dnes byl mnohými považován za nepřijatelný – přesto je Masaryk připomínán jako vzor a osobnost hodná následování. To jen na okraj k mnohdy kritizovaným aktivistickým snahám současného – a zjevně i budoucího – prezidenta.

Nejsem jistě sám, pro koho známky s portrétem TGM mají zvláštní místo v srdci a kdo se jim rád věnuje. A nejde jenom o vzácnosti a rarity, jakými jsou například neupotřebená známka 3 Kč 1925 se svislou průsvitkou v poloze 3, retuš na nezoubkované hodnotě 500 h TGM s přetiskem SO 1920 nebo některé nedostupné zkusmé tisky. Baví mě i objevování zajímavostí na běžných, a tedy levných hodnotách, které často po léta unikají pozornosti sběratelů. K takovým patří známky vydání k 80. Masarykovým narozeninám z roku 1930, z badatelského hlediska stojící nezaslouženě spíše na okraji zájmu, z nějž si teď několik zajímavostí ukážeme. Nepůjde přitom o čtyři „vznešené“ příležitostné hodnoty velkého formátu, ale o trojici běžných malých výplatních známek, vydaných celkem ve více než půldruhamilardovém nákladu a zabírajících ve většině sbírek pouhých tři až pět políček.

Vyhledal jsem jejich zásobu ve skladu Profilu, každou z té trojice vzal do pinzety a pozorně si ji prohlédl z obou stran. Výsledky prohlídky vám teď představím.

Centrování

Začínám jím proto, že jde o věc týkající se každého sběratele, od začínajícího budovat generální sbírku po studijního. První, čeho bychom si na těchto v podstatě běžných známkách měli všímat, je umístěni jejich obrazu vůči zoubkování. Když se na to zaměříte, s překvapením zjistíte, že naprostá většina ze všech tří hodnot je více či méně decentrovaná, takže najít dokonale centrovaný kus není lehké. Pokud si tedy můžeme vybrat, stojí za to věnovat této věci pozornost a do sbírky si opatřit známky centrované co nejlépe. To přitom nebude tak snadné, protože i když takovou známku objevíte, jako na potvoru bude mít třeba kratší zoubek nebo zoubky, vadu lepu, prostě je s tím potíž. To ale současně znamená, že dokonale centrované kusy s nepoškozeným zoubkováním a i jinak v bezvadné jakosti mají výrazně vyšší cenu než známky v jakosti běžné. Tuto skutečnost katalog sice nemůže vystihnout, ale my to teď už víme, a kdybychom jednou své známky prodávali, patřičně k tomu přihlédneme při stanovování ceny.

Ovšem i známky decentrované mají svou přitažlivost. Pokud je získáme za přiměřeně levnou cenu, můžeme se pokusit sestavit soubor kusů decentrovaných všemi možnými směry, jichž je v zásadě osm: do každé ze stran (což je celkem běžné) a pak směrem do jednotlivých rohů (což už zkompletovat tak snadné není). Takový soubor pak má také svou cenu, rozhodně vyšší, než kolik činí pouhý součet cen jeho součástí. Mluvíme přitom samozřejmě o známkách, jejichž obraz nepřesahuje perforaci – pokud ano, cenu to naopak zvyšuje (více o tom v kapitolce Zoubkování).

Zejména u známek z poslední řady archu se někdy vyskytuje dolů posunuté zoubkování, takže mají výrazně vyšší formát. Méně časté jsou známky z řady horní, se širokým horním okrajem. V obou případech je možné pokusit se sestavit sérii všech tří hodnot s takovým neobvyklým rozměrem.

Typy

U hodnoty 50 h rozlišujeme dva typy. Katalogy jako rozlišovací znak obvykle uvádějí další linku pod portrétem, která je doplněna u II. typu, zatímco u I. chybí. Rozdílů je však víc a zrovna tahle linka se někdy méně zkušeným sběratelům plete. Já se například dívám spíše na vodorovnou linku nad levou hodnotou, která u I. typu chybí, jiné jsou i vlasy vpravo – u II. typu jsou většinou méně výrazné.

Papír

Složky, přeložky, zvrásnění papíru a papír nastavený sice vyhledávali už naši dávní předchůdci, ale vzhledem k leckdy menší nápadnosti neobjevili všechno, takže stojí za to i v přebraném levném materiálu (tedy i mezi známkami razítkovanými) pátrat po nerozložených složkách či přehlédnutém nastaveném papíru. Se složkami přitom doporučuju nakládat opatrně, aby se při jejich narovnávání papír neroztrhl; totéž, a dokonce ještě víc, platí pro rovnání papíru zvrásněného.

U běžných známek můžeme rozlišit papír slabý (ten se vyskytuje standardně), a pak silný nebo naopak velmi slabý, které se vyskytují spíše ojediněle.

Občas se jako znalec setkávám se známkami na papíru prosvítajícím, který jako „pergamenový“ u hodnot 50 h a 1 Kč uvádí katalog Ekstein z roku 1939 a dokonce je i oceňuje. Já jsem však v tomto případě zdrženlivý a domnívám se, že by klasifikace tohoto papíru měla být ještě zodpovědně prozkoumána.

Tisk

U známek vydaných v tak velkém nákladu stojí za to poohlédnout se i o podobě tisku, vedle té standardní se můžeme setkat s tiskem jakoby nejasným až „rozpitým“ a s tiskem smykovým. Obojí se sice vyskytuje zřídka, ale protože většina sběratelů tomuto hledisku nevěnuje pozornost, můžeme si při vynaložení času a troše štěstí levně obohatit sbírku zajímavými kousky.

Tiskové vady

Sem patří zejména různé skvrny tiskové barvy a barva rozmazaná. Jde většinou o důsledek nesprávné práce stíracího zařízení. Tyto odlišnosti byly oblíbené už za první republiky a pilně je vyhledávali tehdejší sběratelé a obchodníci, takže mezi přebraným materiálem je dnes nalezneme těžko. Stojí za to ale prohlížet staré výběry a zbytky starých sbírek, v nichž je pozdější majitelé ponechali, protože se soustředili na nápadnější a dražší položky.

Vedle nich se vyskytují i skvrny bílé, jako důsledek přílišného vytření barvy z tiskového válce, nebo jako důsledek ulpění cizího tělíska na potiskovaném papíru, po jehož odpadnutí je vidět nedotisk.

Obtisky

Vyskytují se zřídka, obvykle jsou slabé, neúplné i úplné, většinou značně posunuté. Strojové jsou pod lepem, archové na lepu. U archových je třeba dát pozor, zda nejde o zbytky barvy obrazu známky, která se vlivem vlhkosti přichytila na lep exempláře zkoumaného. To snadno poznáme podle toho, jestli je ve zvětšení povrch barvy obtisku homogenní, v opačném případě jde o známku poškozenou. Díky výraznému posunutí obtisku se mohou vyskytnout i jako meziarší, i když přední strana pásky má standardní podobu.

Barva

U všech tří hodnot můžeme najít značné rozdíly odstínů barvy jako důsledek odlišného složení namíchané barvy použité při tisku různých částí nákladu. Jiným důvodem odlišnosti je někdy slabý tisk.

Pozor je třeba dát na rozdíly vzniklé dodatečně, v důsledku nevhodného uložení nebo vystavení světlu, což se projevuje nejčastěji u jednokorunovky, protože červená barva obecně snadněji podléhá změnám a tmavne (někdy dokonce jen na části obrazu známky).

Samostatnou kapitolou jsou padělky, tedy známky odbarvené. Nejčastější jsou „modré“ padesátihaléřovky, vzniklé mnohdy díky dětským hračkám-laboratořím „Malý chemik“, v nichž návod na jeden z pokusů začínal slovy „vezmi zelenou známku, ponoř ji do činidla a ona se změní na modrou“. Takto odbarvené známky často skončily v krabici s jinými běžnými hodnotami a když je v nich po čase našel začínající filatelista, domníval se, že narazil na raritu. Radost však obvykle trvala jen do první výměnné schůzky, na níž ho zkušenější kolegové uvedli do reality.

Nebezpečnější mohou být známky jejichž odstín je chemicky pouze zesvětlen, vydávané za výrobní vady, chybotisky nebo zkusmé tisky. Samozřejmě tomu tak není, jde o padělky (pokud k odbarvení došlo záměrně /například tak postupoval výrobce padělků „skupiny P“/), nebo známky poškozené (pokud se tak stalo nezáměrně, například nevhodným uložením) – v obou případech je jejich cena nepatrná (stejně jako u zmíněné „modré“ 50 h).

Lep

Standardní podoba lepu je bílý se svislými pruhy širokými cca 5,5 mm. Na některých známkách je lep slabě nebo dokonce silněji nažloutlý, s odstupem bezmála století je však obtížné určit, zda jde o jinou podobu lepu, nebo o důsledek nevhodného uložení.

Svislé pruhy jsou důsledkem práce přídavného zařízení rotačního lisu Stickney, které lep nanášelo na pruh potištěného papíru před jeho perforováním a rozřezáním na přepážkové archy nebo svitky. Podoba těchto pruhů je značně rozdílná, od silně vytlačených (na horním nebo dolním okraji archu jsou vytlačeny i do papíru, i když tyto okraje nejsou lepem opatřeny, někdy jsou zřetelné dokonce i z přední strany), přes slabě až neznatelně vytlačené, po lep zcela bez pruhů.

Velmi slabě vytlačené pruhy se padělatelé někdy snaží „zatlačit“ zpět do papíru a lepu lisováním, přejížděním knihařskou kostkou, nebo prostě slabým přítlakem přejetím hranou pinzety přes lep známky položené v dlani druhé ruky, takže se její papír prohne do obloučku. Po narovnání se však původní podoba lepu se slabými pruhy objeví znovu.

Podoba skutečného lepu bez pruhů je poněkud odlišná od lepu běžného – je nanesen v silnější vrstvě a na jeho povrchu je zjevné, že na něj nebyl v průběhu nanášení a sušení vyvinut tlak, takže vypadá spíše jako slitý. Známky s takovým lepem jsou ale vzácné, u naprosté většiny exemplářů s lepem „bez pruhů“ jde totiž o jev zdánlivý, protože slabé stopy pruhů u nich při prohlídce v silném bočním světle nakonec nalezneme.

Samozřejmě je třeba dát pozor na lep padělaný, vydávaný za lep bez pruhů.

Vedle pruhů svislých se na některých známkách vyskytují i mnohem hustší „pruhy“ vodorovné, někdy nazývané i rýhování. Vznikly nezávisle na pruzích svislých a nalézt je můžeme jak na lepu s pruhy svislými, tak bez nich. „Rýhování“ se vyskytuje poměrně zřídka a stojí tedy za to jej hledat.

Poslední zajímavou skupinou jsou známky s lepem „krupičkovým“; i ten se vyskytuje zřídka. Obsahuje drobná zrnka nečistot a stopy po těch, které později odpadly. Po jeho vzniku jsem nepátral, nejde však o dodatečné poškození, můžeme jej tedy řadit k výrobním vadám (takto jistě neměl standardní lep vypadat). Na obrázku je takový lep současně s malým archovým obtiskem.

Zoubkování

Perforace známek je řádková o rozměru 9¾, provedená na přídavném zařízení rotačního tiskového lisu Stickney. Už jsme zmínili, že většina známek má obraz mírně či více decentrovaný, a to všemi směry a jejich možnými kombinacemi, ale v rámci perforace – takové posuny přitom cenu známek spíše snižují.

Vyskytují se však i známky, u nichž perforace (zejména svislá) prochází skrz obraz, což je naopak považováno za zajímavou výrobní vadu, která cenu známek zvyšuje (a to i značně, podle velikosti posunu).

Menší posuny se vyskytují i u známek svitkových.

Vzácně se vyskytuje tak výrazný posun jedné řady svislé perforace, že známky z příslušného sloupce (obvykle prvního) jsou vlastně zleva nezoubkované (obrázek takového případu je uveden v Monografii č. 3 na s. 182).

Už jsme zmínili, že zejména u dolní řady archu se v menším počtu případů vyskytuje silně odskočené dolní zoubkování, takže známky jsou výrazně vyššího formátu. U levých dolních rohových kusů se pak deskové číslo místo na okraji archu zčásti – a vzácně i zcela – nachází na ploše známky.

Atraktivní jsou vynechané perforační otvory, zejména když se dochovaly v okraji archu nebo mezi známkami.

Někdy jsou perforační otvory sice vynechané, ale razník v perforačním zařízení nechyběl, byl však kratší nebo vyhnutý, a ve zvětšení v příslušném místě vidíme jeho vytlačenou stopu ve tvaru neproseknutého kroužku.

Často se vyskytují jen zdánlivě vynechané perforační otvory, ve skutečnosti standardně proseknuté, u nichž pouze nedošlo k vypadnutí konfety. Tento stav snadno zjistíme prohlídkou ve zvětšení.

Setkat se můžeme i se zoubkováním dvojitým či vícenásobným, obvykle vzniklým v důsledku přeložky.

Setkat se lze i s perforací „zkomolenou“; okolnosti jejího vzniku jsem v literatuře nenašel a sám se jimi zatím nezabýval.

Známky s vadami perforace stojí za to hledat i na celistvostech (především na těch „filatelistických“). To ostatně platí pro většinu v článku zmíněných zajímavostí.

Tisk na okrajích archu

Na dolním okraji hodnoty 1 Kč s některými DČ, pokud mají dostatečně široký okraj, můžeme nalézt horní část kroužku v barvě známky, zřejmě otisk hlavy upevňovacího šroubu. Jde o řídký případ, kterému ale většina sběratelů nevěnuje pozornost, proto stojí za to se po něm dívat.

Desková čísla

U tří popisovaných hodnot se nacházejí v levém dolním rohu archu, tedy pod 181. známkovým polem, u svitkové 1 Kč pod každou 20. známkou z dolní řady archu (naprostá většina jich ale byla odříznuta). Jsou různě časté, zdaleka nejvzácnější je DČ 2-2A u hodnoty 60 h, což už zachytily katalogy za první republiky.

Při přípravě tohoto článku se mi potvrdila zkušenost, že při oceňování svěžích čtyřbloků se vzácnějším DČ není možné vycházet jen z ceny jednotlivé známky s DČ „plus něco za zbylé známky“, protože svěžích čtyřbloků je výrazně méně, než svěžích jednotlivých rohových známek. Důvodem je skutečnost, že je sběratelé za první republiky často připevňovali do alb nálepkou umístěnou na horních známkách, vyskytují se tedy častěji ve stavu S/SS. Skutečně svěží čtyřbloky s DČ mají tedy cenu vyšší (a to i výrazně), než je pouhý součet ceny známky s DČ a ceny zbylých tří známek.

Desková čísla se často vyskytují těsně u vodorovné perforace nebo dokonce částečně v ní, řada sběratelů však raději vyhledává exempláře centrované tak, že nad DČ je malá mezera, nebo naopak kusy, kde DČ leží zčásti nebo dokonce celé na ploše známky.

DČ jsou obvykle vytištěna stejně dobře, jako samotné známky, lze však nalézt exempláře s deskovým číslem vytištěným výrazně slaběji (jde o důsledek nedostatečného nanesení barvy do tohoto místa, nebo jejího příliš silného vytření). Atraktivní by byl případ, kdy by číslo nebylo zřetelné vůbec (což ale neznamená, že na desce nebylo přítomno).

Pokud jde o deskové číslo u svitkových známek, většina sběratelů se musí spokojit s kouskem horní části čísla 2 nebo 2A. Celé číslo se vyskytuje jen u známek s celým dolním okrajem, což je podoba, která nebyla uvedena do poštovního provozu a pokud se vyskytne, jde zřejmě o exempláře z reprezentačních darů ministerstva pošt a telegrafů (například u příležitosti výstavy Bratislava 1937).

Ale i svitková známka s malým kouskem DČ na dolním okraji stojí za hledání, protože se nevyskytuje příliš často. Bát se přitom nemusíme padělků vzniklých odříznutím vodorovného zoubkování běžné známky s deskovým číslem a odskočeným dolním zoubkováním (takže se část DČ nachází na známce). DČ svitkových známek jako jediná jsou totiž nahoře zakončena obloučkem, zatímco DČ 1-1A a 4-4A jsou nahoře špičatá a DČ 3-3A a 5-5A jsou zakončena vodorovně.

U svitkových známek se před prvním sloupcem archu nachází otisk mezery mezi polovinami tiskového válce, a to v podobě svislé čáry v barvě známky. Do sbírky lze zařadit čáru nacházející se uprostřed svislé perforace, nebo na pravém či levém okraji známky.

Ostatní rohy

Jiné rohové známky a čtyřbloky než ty s deskovým číslem se netěšily pozornosti většiny sběratelů, takže se jich dochovalo výrazně méně. Teprve se zvýšením zájmu o sbírání miniatur se ukázalo, že zejména horní rohové kusy a čtyřbloky jsou vzácnější a někdy i dražší, než kusy a čtyřbloky s deskovým číslem.

Čtyřbloky

Čtyřbloků se u tří hodnot dodávaných v arších přes značný zhotovený náklad dochovalo kupodivu poměrně málo, dokonce se dá říci, že je jich snad víc rohových s deskovým číslem, než jen těch obyčejných. Proto si zaslouží přirážku k ceně v nich obsažených známek (odhadem tedy cena jedné známky krát minimálně 6).

Zaváděcí pásky

Hodnota 1 Kč byla vedle běžné archové úpravy vydána i jako svitková, tedy zoubkovaná jen svisle. Svitky obsahovaly tisíc známek a na jejich začátek byla vlepena zaváděcí páska. V době platnosti těchto svitkových známek si začátek kotouče pořídila řada sběratelů a zásobili se jimi i filatelističtí obchodníci. Později však o ně už nebyl takový zájem, takže se dodnes občas vyskytnou i v počtu několika kusů ve starších výběrech a nezpracovaných obchodních zásobách. Nejsou vysloveně vzácné, ale protože pro nepraktický formát (délka 30 cm) se jich většina dochovala vícenásobně přeložených nebo dokonce neúplných, exemplářů v dobrém stavu je poměrně málo a stojí za to se po nich dívat.

Zkusmé tisky a podpisy rytce

Jako u ostatních vydání z té doby i u nízkých hodnot TGM 1930 vznikly a dochovaly se zkusmé tisky – otisky původní rytiny provedené na lístku papíru. Nejde však o věc, na kterou by bylo možné narazit jako na přehlédnutou a nabízenou za pár korun, jako je tomu u většiny dnes zmíněných zajímavostí a odchylek, proto je zmiňuju jen na okraj a pro úplnost.

Větší naději máme při hledání podpisu Karla Seizingera, rytce, který byl autorem této emise. Vyskytuje se obvykle na dolním okraji archu u jednotlivých známek, pozor je však třeba dát na padělky podpisu (nevyskytují se často, ale v téhle věci jeden nikdy neví!).

Celistvosti

Pro velký náklad těchto výplatních známek patří naprostá většina jimi vyplacených celistvostí k běžným, a tedy levným – pokud vůbec prodejným. I tady však stojí za to pečlivě prohlížet zdánlivě běžné dopisy a dopisnice, protože se mezi nimi může vyskytnout přehlédnutá zajímavost. Jde o celistvosti podané k přepravě v den uvedení známek do poštovního provozu, u těch z archového vydání tedy 2. ledna 1930, u svitkové o rok a tři týdny později, 24. 1. 1931. Takové FDC by bylo přirozeným úvodem do exponátu věnovaného této emisi. Obdobně zajímavé je i použití v poslední den platnosti, tedy 15. 3. 1937, a samozřejmě celistvosti se známkami tolerovanými nebo přehlédnutými poštou po dni skončení platnosti. Zajímavé frankatury můžeme najít v celém období mezi těmito krajními daty, například jako násobné jednobarevné do ciziny, R+Ex-, přepravené potrubní poštou, s razítkem poštovny nebo vlakové pošty, použité na různých formulářích (například jako vyúčtování poštovného na soudních listinách) a příkladů jistě existuje více. Hledat je samozřejmě možné i různé výrobní vady známek, a to i na těch nejvšednějších celistvostech. Toto téma by si však zasloužilo vlastní článek a bylo by hezké, kdyby se takového úkolu ujal některý ze čtenářů Filatelie.

Perfiny

Samostatnou kapitolou je sbírání známek opatřených perfiny a samozřejmě i celistvostí s nimi. Kdo by se do takového sbírání chtěl pustit, zjistil by, že jednotlivé smyté známky této emise s perfiny se vyskytují poměrně často, a díky tomu z nich lze vytvořit zajímavou sbírku. S celistvostmi to není tak snadné, ale trpělivé prohlížení i levných souborů může přinést své ovoce. Tématu perfinů a jejich ocenění se podrobně věnuje 24. díl Monografie, kterou lze všem zájemcům o tento dříve podceňovaný obor jen doporučit.

Co říci závěrem? Potěšilo mě, že díky článkům o levných známkách z dob první republiky a začátku protektorátu – emisi Znak 1929 a letecké 30 h 1939 – si tohoto opomíjeného materiálu začalo všímat více sběratelů a někteří se do redakce Filatelie pochlubili zajímavými objevy a úlovky. Přál bych si, aby stejný osud potkal i nízké hodnoty emise TGM 1930, jichž se dochovalo tolik, že dodnes patří k našim nejběžnějším. Pokud by vás k tomu podnítil tento dnešní článek, splnil by účel, pro nějž jsem jej psal.

František Beneš

 

1) Její první ústava z roku 1920 pak všechny národnosti shrnovala pod jeden československý národ.

2) V rodném listu z roku 1823, vystaveném v městě Holíč, od Kopčan vzdáleném čtyři kilometry, je – jak bylo tehdy v Horních Uhrách běžné – jeho příjmení zapsáno podle maďarského pravopisu Maszárik (čárka nad druhým „a“ je na kopii, kterou jsem měl k dispozici, jen slabě zřetelná; zda byla skutečně na originálu jsem nezkoumal) a jméno křestní je dokonce uvedeno latinsky – Josephus. Na Slovensku se však příjmení vyslovovalo Masaryk. To je také už uvedeno v křestním listu Tomáše vystaveném po jeho narození v Hodoníně (od nějž se však dochoval jen opis z roku 1870), a to jak u něj samotného „Tomáš Masaryk“, tak u jeho otce (jehož křestní jméno je uvedeno v české podobě) „Josef Masaryk“.

3) Například proti legendou obklopenému a národem oblíbenému generálu Gajdovi ve druhé polovině dvacátých let, proti zhoubným důsledkům nedořešeného financování politických stran (například proti údajným korupčním aktivitám Jiřího Stříbrného), iredentistickým snahám Tuky, i v dlouhé řadě dalších případů.

4) Zde malá odbočka, pro nás filatelisty však nikoli bez důležitosti: Ve sdělovacích prostředcích se koncem ledna objevily zprávy, že nově zvolený prezident republiky Petr Pavel nechce známku se svou podobiznou. Myslím, že by to nebylo šťastné. Sice se i v minulosti ozývaly hlasy, že jde o překonanou monarchistickou tradici, která se v republikánských státech už dávno nedodržuje, v případě Československa však jde jednoznačně o tradici republikánskou, založenou v roce 1920 trojicí známek s portrétem TGM. Ten dobře chápal význam symbolů, však také jen za první republiky vyšlo s jeho portrétem více než čtyřicet známek a další dvě dokonce i za protektorátu! Svůj portrét pak na známkách měli i všichni další prezidenti, výjimkou byl jen nešťastný Emil Hácha, ale u něj se to zřejmě nestihlo pro krátkost trvání mandátu, a především pro dramatické události, které jej provázely. S vydáním „své“ známky v roce 1989 souhlasil i Václav Havel, který přitom odmítl návrh rytce Josefa Herčíka, aby byl zpodobněn ve svetru a se symbolem Občanského fóra, a přijal až návrh rytce Miloše Ondráčka, na němž je zpodobněn v saku a s kravatou, jak se na hlavu státu sluší. Tehdy byl na výrobu známky jen velmi krátký čas, Havel byl zvolen 29. prosince 1989 a známka vyšla už 9. ledna 1990, tedy za pouhých 11 dní! A to byla tištěna rotačním ocelotiskem kombinovaným s hlubotiskem a musela proto být zhotovena a schválena rytina, což je pracné a zdlouhavé – díky nadšení se to ale nakonec stihlo. Tento způsob tisku známek se u nás přitom už nepoužívá, takže by případná známka s prezidentem Pavlem byla zhotovena ofsetem, což je jednodušší a rychlejší. Václav Havel pak souhlasil i s vydáním známky české, poprvé to bylo 2. 3. 1993, a nakonec jich s jeho portrétem vyšlo sedm. A proč si myslím, že nevydat známku s novým prezidentem by byla chyba? Už Masaryk a lidé kolem něj věděli, že lidé mají rádi symboly. Chtějí mít něco hmatatelného, co by dokazovalo, že věci se daly jiným směrem. Po roce 1918 to byl vznik nového státu, dnes je to – v očích mnoha – naděje budící změna v jeho čele. A co v souvislosti s tím, cenově i prakticky dostupnějšího, si lidé mohou koupit, než poštovní známku za 23 korun, na každé pobočce České pošty. To si mají pořizovat hrníčky za dvě stovky, které s neuměle vyvedeným portrétem Petra Pavla začínají nabízet podnikavci? Myslím, že by pan nový prezident měl věc ještě rozvážit. V kampani hlásal návrat k řádu a klidu, a první co udělá, bude zrušení více než stoleté tradice založené Masarykem? Když už se hodlá radit s lidmi, neměl se jich před tímhle rozhodnutím raději zeptat? Tradice přece mají také svou cenu! Nemluvě o tom, že zrovna tomuhle prezidentovi by to na známce opravdu slušelo! Doufejme tedy, že ve věci známky nakonec názor změní (pokud to už neudělal – samozřejmě vycházím ze stavu, který byl znám před uzávěrkou tohoto čísla Filatelie).

5) Mám pocit, že uvázli v „idylických“ časech před rokem 1871, tedy před sjednocením Německa. Po většinu trvání habsburské monarchie bylo Rakousko členem Svaté říše římské národa německého, tvořené stovkami států, státečků a různých dalších státních útvarů, mezi nimiž mělo silné postavení. Sjednocením Německa se karta obrátila a počátkem minulého století už bylo R-U čím dál více pod vlivem Berlína. Palacký popsal české dějiny jako neustálé potýkání českého a německého živlu a tato nová situace českému národu nevěštila nic dobrého (plně se to potvrdilo v první polovině čtyřicátých let minulého století). Vybojování samostatného státu v roce 1918 proto považuju za jediné správné řešení.

6) Jistě by si zasloužila i knižní zpracování – a rád bych věřil, že k tomu jednou najdu sílu a hlavně čas.

Ladislav Dvořáček 100 – a co vlastně sbíral

František Beneš

Už jen pár dní zbývá do příchodu roku 2023, v němž si připomeneme několik významných kulatých výročí. V tomhle článku bych chtěl s předstihem vzpomenout dvě, k jednomu se dostaneme za chvíli a druhé je vyjádřeno v titulku – od narození našeho v mezinárodním měřítku nejúspěšnějšího filatelistického funkcionáře Ladislava Dvořáčka uplyne v nadcházejícím roce rovných sto let!

Znal jsem ho osobně a před čtvrt stoletím jsem k jeho pětasedmdesátinám ve Filatelii otiskl rozsáhlý třídílný životopisný článek1), takže teď úvodem jen stručná vzpomínka. Poznal jsem ho už jako kluk, i když výraz „poznal“ je třeba brát doslova – bylo to před dobrými pětapadesáti lety, kdy jsem s tatínkem chodil na filatelistickou burzu v ÚDA – Ústředním domě armády – na dnešním Vítězném náměstí v Dejvicích. Poznal jsem ho tam tedy já, zapálený člen kroužku mladých filatelistů, ale pochybuju, že by si mě v chumlu kluků měnících si známky pod pódiem tehdy povšiml. Protože jsme bydleli ve stejné čtvrti, občas jsem ho vídal jak rázným krokem spěchá na tramvajovou zastávku, jeho typický účes nešlo ani v davu lidí přehlédnout. Původně byl důstojníkem, stejně jako můj tatínek a stejně jako vedoucí mého kroužku mladých filatelistů Antonín Oktábec, Dvořáčkův kolega ve vedení svazu. Ale v době, kdy jsem si ho poprvé povšiml, už LD uniformu nenosil, pracoval ve Státní plánovací komisi.

V roce 1965 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu československých filatelistů a tuto funkci pak vykonával bezmála čtvrt století. V roce 1967 byl zvolen členem výkonného výboru Mezinárodní filatelistické federace FIP, o čtyři roky později jejím místopředsedou a v roce 1980 dokonce předsedou. To bylo v dobách železné opony nebývalé, aby někdo z východního bloku stanul v čele mezinárodní organizace, v níž neměla převahu prosovětská orientace, a svědčí to o respektu, který LD jako odborník, funkcionář a člověk požíval u svých kolegů i ze západní části světa.

V listopadu 1989 však čas trhnul oponou a z prvního muže naší i světové filatelie se stala soukromá osoba – důchodce. Filatelii ale neopustil, dál jezdil po světě na výstavy jako juryman, jako emeritní prezident FIP se účastnil mnoha jednání a zasedání, a jak jsem měl příležitost se přesvědčit, požíval při tom úctu a vážnost. Nadále působil jako znalec, i když jen v podobě konzultací, a byl dlouholetým členem Mezinárodní asociace filatelistických znalců (AIEP).

K tomu se váže moje osobní vzpomínka. Už od poloviny osmdesátých let jsem byl v oboru filatelie znalcem Pofisu i znalcem soudním, ale dlouho jsem se marně ucházel o členství v Komisi expertů SČF. Tehdejší členové jejího vedení ke svému postavení totiž přistupovali ochranářským, doslova cechovním způsobem, kdy si prestiž a hlavně příjmy za ověřování známek chtěli uchovat pro sebe, a tak všemožně bránili vstupu dalších zájemců o tuto činnost. Důsledkem této uzavřenosti a nesdílení poznatků byl velký počet znaleckých chyb, na něž se přišlo až po letech, což nakonec před bezmála dvěma desetiletími vedlo ke zrušení Komise expertů a ustavení nové Komise znalců SČF, do níž ti prokazatelně hojně chybující experti už nebyli jmenováni. Tuto novou situaci bylo třeba představit i v zahraničí, kde se stále častěji vyskytovaly stížnosti na nesprávně vystavené atesty bývalých českých znalců. A tady pomohl Ladislav Dvořáček, který o zrušení Komise expertů a ustavení nové Komise znalců SČF informoval vedení AIEP.
A nejen to, v roce 2004 podpořil mou přihlášku do této asociace a dokonce se mnou osobně jel do italského Merana, na její jubilejní zasedání, kde mě spolu se slavným srbským znalcem Veličkovičem a neméně slavným švýcarským znalcem Mikulskim (s tím jsem se dobře znal, a dokonce mě několikrát navštívil v Praze) doporučili za člena, za kterého jsem tu byl přijat. Zasedání bylo tehdy obzvlášť slavnostní, protože se konalo k 50. výročí založení AIEP, k němuž došlo v roce 1954 právě v Meranu. Program byl tedy několikadenní a v jeho průběhu jsem měl příležitost vidět, jak srdečné vztahy mají s LD ostatní účastníci-znalci a jaký respekt mezi nimi požívá.

V následujících letech mi LD mnohokrát pomohl radou, když jsem ji potřeboval při psaní článků do Filatelie, a myslím, že ho vždycky potěšilo, když jsem mu o ni zavolal. Když pak před sedmi lety ve svých dvaadevadesáti letech zemřel, otiskl jsem na něj ve F2/15 vzpomínku.

I když jsem nebyl jeho vrstevníkem (1923 vs. 1955) a kromě filatelie jsem nesdílel jeho další zájmy (od mládí byl zdatným mariášníkem a říkalo se, že ho hned tak každý nedokáže přepít), měl mě zjevně rád, což se projevilo i v přání, aby mi jeho rodina – až tu jednou nebude – svěřila zpracování a rozprodej jeho obsáhlé filatelistické pozůstalosti.

A tady se dostáváme k druhé části titulku. U skoro každého jiného filatelisty bych totiž použil výraz „sbírky“, u LD však o sbírku ve smyslu, jak je to obvykle chápáno, nešlo. Když jsem postupně ty desítky a desítky zásobníků probíral, uvědomil jsem si, že LD vlastně tradičním sběratelem nebyl, že u něj nepřevažovaly geny dávných předků sběračů, že se u něj neprojevovala nutkavá potřeba něco vlastnit, a všechno, co nashromáždil, mu sloužilo k jinému účelu – chtěl to prostudovat a porozumět tomu. Už při psaní onoho dávného životopisného článku jsem pochopil, že LD je svým založením technokrat, systematik, což se v jeho filatelistické činnosti projevilo tím, že si už na jejím počátku obstaral velký počet zásobníků, v nichž vyhradil jednu řádku pro každou známku oblasti, která ho zajímala – šlo o klasiku celého světa – a pak do nich celý život postupně, jak je získával, tyhle známky zastrkoval, čisté, razítkované, v nejrůznější jakosti, třeba i hodně poškozené, aby tak měl kam sáhnout, když něco potřeboval prostudovat nebo posoudit. To byl jediný „sběratelský“ plán, který jsem při zpracování jeho pozůstalosti rozpoznal, plán na hony vzdálený tomu, jak ke svým známkám přistupují jiní filatelisté. To mi potvrdila i dcera LD, která mi při přípravě dnešního článku řekla: „Tatínek se mnohokrát zmínil, že nepotřebuje mít jakoukoli sbírku, nejde mu o hodnotu a cenu známek, stačí mu je vidět a prostudovat.“

A to je přístup, který je mi blízký, ani já totiž nejsem sběratelem v pravém slova smyslu, nesnažím se o budování co nejkompletnější sbírky, známky mě zajímají z jiného důvodu, jako předmět obchodu a studia, jako příběh, jako téma pro tvorbu článků, katalogů a monografií. Nebylo to tak odjakživa, jako kluk jsem zpočátku sběratelem byl. Ale na ten skutečný sběratelský zápal si dnes už vzpomínám vlastně jen v jediné situaci – jako žák druhé třídy nesu v tašce na zádech vedle učebnic i velký zásobník koupený v papírnictví, a cestou do školy si brzo ráno ještě na chvíli sednu na lavičku nedaleko našeho domu, abych si mohl znovu prohlédnout svou dětskou sbírku květin (speciálně jsem sbíral růže), a z nich pak obzvlášť zálibně čtvercovou maďarskou známku z roku 1959, jejíž obraz byl postavený na roh; to byla tehdy pýcha mé sbírky. Dodnes cítím, s jak těžkým srdcem jsem ten zásobník zase zavřel a pokračoval v cestě na vyučování. Za čas jsem ale zjistil, že známky se jenom klukovsky nevyměňují kus za kus, že se s nimi živě obchoduje na burzách, nejdřív na už zmíněné klubové v ÚDA, pak Ve smečkách, na Žižkově, U Nováků, v Kotvě i jinde, v Praze tehdy byla burza snad každý den, a že to pro mě může být dobré přilepšení ke kapesnému.

Obchod se známkami byl fajn, nejen kvůli výdělku, ale i proto, že mi jich díky němu procházelo rukama velké množství, a já se o nich chtěl něco dozvědět. Tenhle můj zájem byl sympatický starším sběratelům a obchodníkům, kteří zvídavému klukovi ochotně poradili, takže se mi dařilo do filatelie vnikat stále hlouběji, a neopustil jsem ji ani v dospělosti, až se mi nakonec před bezmála čtyřiceti lety stala povoláním.

A i když si od toho už zmíněného sběratelského pudu stále držím odstup, přece jen jsou věci, které mám raději než ostatní, nenechávám je proudit kolem mě a vlastně si z nich dělám jakousi sbírku. Především jde o srovnávací materiál, který jako znalec potřebuju ke své práci, a pak jsou to upomínky na naše předchůdce v tomto oboru, na staré znalce. Mám tedy historický mikroskop, k němuž se váže legenda, že patřil Jaroslavu Lešetickému, mám neobvykle silnou lupu s měřítkem na setiny milimetru (což je v našem oboru vlastně nesmysl) z pozůstalosti Rudolfa Gilberta, srovnávací šablony po Janu Mrňákovi, obsáhlý soubor padělků po autorech publikace Padělky čs. známek z roku 1963 Karáskovi, Kvasničkovi a Paulíčkovi, a mám i upomínky na některé další znalce. Po Ladislavu Dvořáčkovi mi stojí na stole krásný binokulární mikroskop Nikon, který sice používám jen zřídka, ale mám ho rád pro jeho jednoduchost a možnost prohlížet jím v denním světle známky nakloněné v různém úhlu.

Až donedávna jsem si myslel, že Ladislav Dvořáček viděl věci stejně, nebo velmi podobně, a teprve když jsem se chystal připomenout článkem blížící se sté výročí jeho narození, jsem zjistil, že to bylo jinak. V souvislosti s přípravou článku jsem totiž ve skladu Profilu vyhledal krabici s materiály, které se k němu vážou, a mezi nimi nalezl soubor, na který jsem už skoro zapomněl. Koupil jsem ho v jedné z aukcí Profil, kde se rozprodávala pozůstalost LD, a šlo o větší množství dopisů se známkami z aršíků Kde domov můj? 1934 a soubor jednotlivých známek z nich. Celé aršíky a dopisy s nimi se tehdy dobře prodaly, ale o tuhle „partii“, která byla vyvolána za dost vysokou cenu, nikdo neprojevil větší zájem, a tak jsem ji nakonec vydražil já. Nejspíš k tomu malému zájmu přispěla skutečnost, že všechny ty známky a dopisy měly vzadu výrazné poznámky tužkou, což se většině sběratelů asi nelíbilo.2)

Když jsem si ty materiály rozložil na stole a začal je podrobně prohlížet, uvědomil jsem si, že jsou složeny a uspořádány jinak, než zbytek pozůstalosti LD. Šlo totiž o rekonstrukce tiskových desek obou aršíků složené z jednotlivých známek, a to v obou formátech – širokém a úzkém -, což představuje 2x (2×15) polí, celkem tedy 60, navíc v odstínech barvy, a zvlášť sestavené neupotřebené a zvlášť razítkované. A vedle toho stejná rekonstrukce i na dopisech! Najednou bylo jasné, že tady už nejde o pouhý srovnávací materiál, k tomu by přece stačilo mít oba aršíky, tady šlo jednoznačně o sbírání! Ano, tohle tedy v té rozsáhlé množině materiálů, které LD za život nashromáždil jako srovnávací materiál znalce, představovalo ostrůvek sběratelského zájmu. Až mě trochu dojalo, že si pro tenhle kousek sběratelského srdce vybral tak vlastenecké téma, jakým je píseň z Tylovy hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, jejíž první sloka se před třiceti lety (zákonem ze dne 17. prosince 1992 – a to je to druhé výročí zmíněné v úvodu) stala hymnou nově vzniklé České republiky.

S takovým přístupem studijního sbírání aršíkové emise jsem se dosud nesetkal, nejspíš i proto, že identifikace jednotlivých polí desek obou hodnot vypadá hodně složitě. Když jsem se ale probíral materiály LD, zjistil jsem, že to tak není! Že nám jenom scházel jednoduchý a hlavně dostupný návod, jak na to.3) A tak jsem se rozhodl takový návod zpracovat a předložit čtenářům Filatelie. Možná pak tahle neprávem opomíjená emise (mám na mysli jednotlivé známky, které lze koupit poměrně lacino, na rozdíl od aršíků, které jsou naopak velmi populární, a proto i patřičně drahé) někoho zaujme a pomůže mu sestavit si z dostupných známek zajímavý soubor – třeba i rekonstrukci celých aršíků! Současně jde i o připomínku stého výročí narození Ladislava Dvořáčka, který mě i sedm let po svém skonu vlastně inspiroval k napsání tohoto článku.

Jak tedy postupovat? Už jsme řekli, že aršíky KDM? 1934 byly tištěny jednou deskou pro každou hodnotu. Každý aršík obsahuje 15 známek, které sice na první pohled vypadají stejně, ale při podrobnější prohlídce zjistíme, že se vzájemně liší postavením záměrně i nezáměrně vzniklých bodů v barvě známky, z nichž ty první jsou tzv. pomocné rozměřovací a druhé jsou vlastně drobné deskové vady. V publikaci Padělky čs. známek (1963) jsou tyto body zmíněny jako pomůcka k rozeznání pravých známek a aršíků od padělků, my ale takový postup nepotřebujeme, protože všechny dosud známé padělky můžeme rozpoznat podle jiného rozlišovacího znaku – nepřerušené linky v pravém horním ornamentu.4)
Body nám ale poslouží k rozpoznání pole, z nějž zkoumaná známka pochází, takže se můžeme pokusit sestavit rekonstrukci celého aršíku.

Je jasné, že se vyskytnou případy, kdy se jimi ani řídit nebudeme muset, a to u známek s okraji aršíku, které snadno identifikujeme podle tisku na okraji. Nejjednodušší je to u rohových známek a pak u známek s okrajem horním nebo dolním. S trochou soustředění však snadno určíme i pole u známek s okrajem levým nebo pravým – každý má jinou kresbu.

Okraje aršíků jsou u obou hodnot stejné a z obrázku vidíme, že pokud mají známky okraj/e, můžeme snadno určit 12 z 15 známkových polí.

Složitější je to u známek bez okraje, i tady si ale víme rady. Zkoumanou známku pozorně prohlédneme silnější lupou, soustředíme se při tom na vnější obvod rámečku její kresby. Identifikační znaky obou hodnot se vzájemně liší, proto je probereme postupně.
Napřed se zaměříme na levý horní roh zkoumané známky, což nám pomůže zjistit, zda pochází z levého sloupce. Pokud zde rozpoznávací znak nenalezneme, u hodnoty 1 Kč se zaměříme na pravý horní roh, kde mají rozpoznávací znak známky z pravého sloupce. A tak postupujeme dále. Podrobněji jsou tyto a další znaky vyobrazeny a popsány na následující dvoustraně.

Při identifikaci jednotlivých známek bez okraje aršíku postupujeme vylučovacím způsobem – napřed hledáme nejvýraznější znaky a pak ty „podružnější“.

U hodnoty 1 Kč snadno rozpoznáme kusy pocházející z levého (ZP 1, 4, 7, 10 a 13) a pravého (ZP 3, 6, 9, 12 a 15) sloupce – počítáno odshora první čtyři „levé“ mají vždy v levém horním rohu charakteristickou tečku nebo tečky, první čtyři „pravé“ je mají vždy v pravém horním rohu; levá i pravá dolní známka nese v levém resp. pravém horním rohu vodorovnou rysku.

U středního sloupce jednoduše poznáme jen tři známky – horní (ZP 2), která má v levém horním rohu šikmo 3 tečky, dolní (ZP 14), která má bod na vnější straně levého rámečku, a druhou odspodu (ZP 14), u níž bod leží přesně uprostřed linky.
Složitější je to u zbylých dvou polí (ZP 5 a 8), u nichž bod přiléhá k levé lince rámečku zevnitř a rozpoznat je můžeme hlavně podle nepatrných teček nacházejících se u ZP 5 vlevo nahoře a u ZP 8 vlevo dole (další drobné body mohou zaniknout v perforaci).
U hodnoty 2 Kč snadno rozpoznáme kusy pocházející z levého sloupce (ZP 1, 4, 7, 10 a 13), první čtyři mají v levém horním rohu charakteristickou tečku nebo tečky, dolní známka má v levém horním rohu vodorovnou rysku.

U známek z pravého sloupce snadno poznáme horní (ZP 3), která jako jediná má tečku v obou horních rozích, druhou shora (ZP 6), která má na horním kraji „apostrof“ za koncem názvu státu, předposlední (ZP 12), která má tečku vpravo dole u rámečku, a dolní (ZP 15), která má vodorovnou rysku v pravém dolním rohu. Těžší je to u zbývající prostřední (ZP 9), kterou poznáme podle bodu ležícího vedle levého rámečku, ale nemá další znaky vyskytující se u polí se stejným bodem.

U známek ze středního sloupce poznáme horní (ZP 2) podle slabého bodu nad Č (někdy je nezřetelný), druhou (ZP 5) podle silnější „dvojtečky“ na pravém okraji, třetí (ZP 8) podle bodů na levém okraji, čtvrtou (ZP 11) podle dvojtečky na levém okraji a poslední pátou (ZP 14) podle šikmé čárky mezi Č a E na horním okraji.

Uvedené znaky jsem ověřil na více aršících obou hodnot, přičemž ty vzdálenější od rámečku se mohou někdy ztratit v perforačním otvoru, a ty nejslaběji vytištěné mohou být někdy jen velmi slabě zřetelné, nebo dokonce nezřetelné (v obou případech však jde o řídký jev).

Identifikačních znaků je však ve skutečnosti ještě více, než ty uvedené, a zájemci o ně si mohou sami najít další na zvětšených obrázcích, nebo ještě lépe na aršících, pokud mají možnost je prostudovat.
Způsob provedení tisku se přitom u jednotlivých aršíků může lišit. Vyskytuje se tisk silnější a slabší (u toho jsou některé rozlišovací znaky méně zřetelné, nebo dokonce nezřetelné) a tisk jasný a řekněme „nejasný“, působící někdy až jako smykový.
Dobrým pomocníkem při identifikaci polí může být i postavení perforačních otvorů, zejména těch výrazněji vychýlených. I k tomu lze použít vyobrazení na předchozí dvoustraně.

Ukázali a popsali jsme tedy identifikační znaky všech 30 polí obou hodnot (15 a 15), teď se zmiňme i o další možnosti specializace. Tou je šířka (formát) obrazu všech známek, která se liší v důsledku různého způsobu (směru) vkládání papíru do tiskového lisu; takové případy známe i z jiných emisí ČSR I.

V katalogu Pofis je tradičně správně uvedeno, že většina známek hodnoty 1 Kč má úzký formát, zatímco většina známek hodnoty 2 Kč má formát široký. Cenové záznamy tuto skutečnost zohledňují, praxe však ukázala, že rozdíl v počtu známek a výskytu aršíků jednotlivých formátů je na trhu dokonce ještě výraznější, což je samozřejmě třeba promítnout i do jejich katalogových cen. Důležitý údaj – formát obrazu známek – lze přitom snadno a rychle zjistit přiložením šablony, kterou vyobrazujeme na této stránce dole.
Otázka cen známek aršíkového vydání – i cen vydání archového – si rovněž zaslouží pozornost, už proto, že stejně jako ostatní známky z té doby stojí poněkud ve stínu emisí populárnějších, jakými jsou například ta knihtisková z prvních let Republiky československé. Známky se tehdy těšily velkému zájmu nejen sběratelů, ale i nefilatelistické veřejnosti, která je vnímala jako snadno dostupný symbol obnovené státnosti, takže se jich díky tomu dochovalo značné množství. U emisí z první poloviny 30. let tomu ale bylo jinak. Celosvětová Velká hospodářská krize i u nás přinesla masovou nezaměstnanost, krachy mnoha podniků a živností, velké ekonomické problémy většiny společnosti. Lidé měli hlouběji do kapsy, a tak už nenakupovali známky v objemech, jako v minulosti. Ze starých sbírek víme, že většina filatelistů si prostě koupila jednu sérii a ta byla obvykle připevněna nálepkou do alba, takže svěžích známek se mezi sběrateli dochovalo jen málo. Ze stejných důvodů se mnohem střídměji zásobili i filatelističtí obchodníci. Je proto zřejmé, že emise počínaje Hrady 1932 a konče zhruba Arrasem 1935 se na trhu vyskytují méně, ve srovnání s těmi z následujících let, kdy po ekonomickém zotavení veřejnost ve známkách začala spatřovat předmět spekulace a zdroj snadného výdělku.5)
Tento menší výskyt známek z první poloviny třicátých let se rychle projevil v cenových záznamech katalogů té doby – například v katalogu Ekstein 1936 stojí nepoužitá série Hrady 18 Kč a o pouhé tři roky později už dvojnásobek, Tyrš 32,50 vs. 85 Kč, archová série KDM? 3,50 vs. 9 Kč a největší rozdíl vidíme u aršíků – 110 vs. 1350 Kč. Tento přístup se ale změnil v padesátých až osmdesátých letech, kdy katalogy vydávané státní organizací Pofis (ale i ty v 70. a 80. letech vydané Svazem filatelistů) neodrážely plně ve svých cenách skutečný stav na trhu. Názorným důkazem toho bylo, že Pofis sice podle svého katalogu prodával, ale tyhle známky prostě neměl – a za podceněné katalogové ceny ani nemohl mít. V novějších katalozích Pofis vydávaných po roce 1995 se sice ceny známek z tohoto údobí poněkud zvýšily, ale ani ty ve vydání z roku 2015 nyní, v době zvýšeného zájmu o známky naší první republiky, nevystihují současné reálné tržní ceny. Proto jsme do tohoto článku zařadili ukázku z připravovaného nového vydání katalogu Pofis ČSR I, věnovanou emisi KDM? 1934 (naleznete ji na s. 12-13).

O hlavním tématu dnešního článku, aršících KDM? 1934 a známkách z nich, bychom mohli uvést mnoho dalších zajímavostí. Pro popularitu aršíků to ale udělala už řada autorů před námi, v roce 1969 v srpnové Filatelii například známý sběratel Jiří Nekvasil. Abychom neopakovali už jednou řečené, tento jeho více než půl století starý článek dnes přetiskujeme na s. 10-11.

Samozřejmě je třeba se zmínit i o studijním sbírání celistvostí vyplacených známkami z aršíků KDM? 1934. To je pole ještě mnohem širší, které vedle uvedené specializace (formát obrazu známek a určení pole, ze kterého pocházejí) umožňuje sbírání podle druhu zásilky (obyčejný dopis v místě a v další přepravě, doporučeně, spěšně, R+Ex-, na dobírku, do ciziny a podle destinací, frankatura podle váhy, na ústřižcích průvodek a jistě bychom našli i další možnosti), podle druhu frankatury (jednoznámková, násobná, barevná, smíšená), podle data podání zásilky (aršíky vyšly až 21.12.1934, tedy o čtyři dny později, než vydání archové), roli hraje i skutečnost, zda je známka použita s okrajem ašíku, nebo bez něj. Tohle všechno je rovněž zajímavé téma, které si ale zaslouží samostatný článek. Dnes tedy na následující dvoustraně alespoň několik příkladů.

Tolik tedy k aršíkům Jiří Nekvasil. V článku zmiňuje znalce Ervína Hirsche, redaktora časopisu Tribuna filatelistů, a jeho vyjádření k aršíkovému vydání. Hirschovi mnoho sběratelů dodatečně zazlívalo, že je odradil od nákupu aršíků, které několik let po vydání dosahovaly na trhu mnohonásobnou cenu. Zejména v protektorátní antisemitské atmosféře se šířily fámy, že Hirsch proti aršíkům vystupoval, a přitom je sám nakupoval a na této spekulaci vydělal. Pravda však bude mnohem prostší. Hirsch vydání aršíků odmítal jako ryzí spekulaci pošty, vždyť 45 korun, které tehdy stály, na dnešní peníze představovalo zhruba tisícikorunu, tedy obnos nezanedbatelný, zejména v době doznívající hospodářské krize. Prostě se postavil na stranu drobných sběratelů. Jak se však zanedlouho ukázalo, byl to marný boj. Ve své a Fraňkově monografii Českolovenské známky o tom v napsal:

„Filatelisticky dlužno považovat aršíky za čistě spekulační, určené jen k zvýšení příjmů pošty. Celková úprava aršíků i okolnost, že známky nebyly opatřeny klihem, měla za účel znesnadnit jejich poštovní upotřebení. Přes to byly aršíky opatřovány privátně klihem a bylo jimi v prvním čtvrtletí roku 1935 ojediněle frankováno. Tyto známky, upotřebené zejména na dopisech, budou nesporně patřiti k hledaným, právě tak, snad i hledanější, budou známky neupotřebené, jelikož již v březnu 1935 byly oba aršíky téměř současně vyprodány, neboť jejich náklad byl poměrně velmi malý (dle nezaručených zpráv pouze 10.000 kusů každé hodnoty) při čemž v rukou obchodníků nejsou větší zásoby.“

Čas prostě ukázal, že Hirschův idealistický přístup neměl šanci uspět proti tržní praxi.

A na úplný závěr ještě několik drobností a zajímavostí, které se nevešly do předchozích částí článku.

Mezi sběrateli se občas vyskytne tvrzení, že známky z aršíků existují i nezoubkované. Důkazem mají být celistvosti na nichž je jasně vidět, že známka před orazítkováním neměla perforaci. Ve skutečnosti však jde o známky, kterým odesilatelé odstřihli zoubkování, což umožnily výrazně širší okraje aršíkového vydání, ve srovnání s vydáním archovým (obr. i na s. 9 dole).

S nezoubkovanými známkami jsme se sice setkali, šlo však o padělky ke škodě sběratelů.

A když už jsme u padělků, vyvrátíme další mýtus, a sice, že otisk poštovního razítka je důkazem pravosti známky. Ve skutečnosti existují i razítkované padělky, a to s otiskem razítka pravého z ochoty nebo přehlédnutím pošty, nebo s otiskem razítka padělaného.
Doloženy jsou dokonce celistvosti vyplacené padělky, a pokud byly skutečně přepraveny, šlo by vlastně o padělky použité ke škodě pošty.

Aršíky po svém vydání nešly zpočátku moc na odbyt. Pošty a jejich pracovníci byli úkolováni, aby je zákazníkům aktivně nabízeli, do prodeje byli zapojeni dokonce i listonoši. Některé pošty si odbyt známek z aršíků zjednodušily tím, že je vylepovaly na průvodky, což nepochybně nebyl záměr vydavatele. Dělo se tak ale jen zřídka a zřejmě proti poštovním předpisům, takže ústřižky s takovou frankaturou se vyskytují jen vzácně.
O známkách z aršíků Kde domov můj? 1934 by šlo napsat ještě mnoho dalšího, a třeba se k tomu v budoucnu i dostaneme. Už teď totiž mohu říci, že jsem si je při shromažďování podkladů velmi oblíbil – vlastně stejně, jako kdysi Ladislav Dvořáček, k jehož jubileu tento článek vznikl.

Nový katalog Michel – Dopisy Německa

František Beneš

Když jsem někdy ve druhé třídě základní školy začal sbírat známky, žádný katalog jsem k tomu nepotřeboval. Tatínek sice nějaké doma měl, ale na výměnu s klukama kus za kus mi byly k ničemu. Teprve později v kroužku mladých filatelistů nám jeho vedoucí Antonín Oktábec ukázal, kolik zajímavých informací lze v katalozích najít a jak důležité a výhodné je zajímat se o ně. Bylo to v hloubi šedesátých let, kdy někteří sběratelé používali ještě zahraniční katalogy obsahující v jednom svazku celý svět, ty modernější alespoň celou Evropu. Specializovaných údajů v nich bylo samozřejmě málo – pokud vůbec nějaké, a stejné to bylo s katalogy tuzemskými, které tehdy vydával Pofis.

Tenhle stav u nás přetrvával dlouho, a jen mimořádně, hlavně u příležitosti Světových výstav PRAGA, jsme měli příležitost zhlédnout podrobnější literaturu ze Západu. Tu sice čas od času nabízela prodejna Zahraniční literatury v pražské Spálené ulici, ale v tak malém počtu, že po dodání byla prakticky okamžitě vyprodána. Tuhle mezeru na trhu alespoň zčásti vykrývali na pražské burze U Nováků velký soukromý obchodník pan Lederer, a hlavně pán, který stával vzadu v nedaleké chodbičce, myslím, že se jmenoval Chaloupka, který měl na parapetu vystavené pro nás nevídané Zumsteiny, Michly, Yverty a další katalogy. Protože jsem si tehdy jako žák a později student ke kapesnému přivydělával obchodováním se známkami, nějaké katalogy jsem si od něj tehdy taky koupil. Tak mladý zákazník ho asi překvapil, protože mě dokonce pozval k sobě domů, abych si mohl vybrat z širší nabídky.

Měl jsem samozřejmě jenom ty základní, na Evropu Zumstein, později Michel, a na Zámoří Yvert. Přepočet byl tehdy jednoduchý: jeden Zumstein frank nebo Michel marka = dvě koruny, jeden Yvert frank = korunu padesát. Díky tomu jsem si uvědomil, že mezi katalogovými cenami a skutečnými penězi je propastný rozdíl, což se těžko vysvětlovalo některým prodávajícím, kteří si ty katalogové ceny rovnou optimisticky přepočítávali na tuzexové bony – což je stav přetrvávající leckdy dodneška (samozřejmě, až na ty bony).

S generálními katalogy jsem ale nevystačil dlouho, brzy mi začalo scházet, že neobsahovaly údaje o kuponech, odlišných typech, deskových číslech, o některých hledanějších barevných odstínech, odlišných zoubkováních, chybotiscích a zkusmých tiscích, s nimiž jsem se čas od času setkával v nakoupených sbírkách, kde si je dávný majitel označil, ale já nevěděl, jak je mám vlastně ocenit. Něco bylo přes pět výrazných vykřičníků, optimisticky připsaných na albovém listu, ve skutečnosti téměř smetí (třeba vícenásobné makulaturní tisky Hradčan), zatímco jiné věci měly značnou cenu, ale já nevěděl, jakou. Na naše prvorepublikové známky jsem si tedy od jednoho starého sběratele, kterého potěšil můj mladistvý zájem, za pár korun pořídil starý katalog Ekstein z roku 1939 (mám ho dodnes), na cizinu pak historické katalogy Kolár a různou starou literaturu. Ceny v nich byly sice zastaralé, ale mně šlo hlavně o to poznat, co je běžné a co lepší – a na to stačily.

Když jsem pak před bezmála čtyřiceti lety nastoupil do obchodního oddělení Pofisu, podařilo se mi prosadit, abychom z deviz získaných vývozem známek do zahraničí přes Artii dovezli pro účely výkupu alespoň ty nejdůležitější specializované katalogy. Silným argumentem bylo, když se nám v polovině 80. let podařilo skvěle prodat dopis s rakouskou frankaturou první emise, odeslaný z Lichtenštejnska. Majitel ho napřed nabízel na pražských burzách, kde si vyslechl mnoho povýšených poznámek, že ty známky samy o sobě mají cenu jen pár Michel marek. Když ho pak přinesl do Pofisu, vylicitovali jsme ho mezi zahraničními zákazníky, a nakonec ho koupil rakouský sběratelský magnát Anton Jerger za rovných sto tisíc marek! To byla za socialismu astronomická částka, které jsme dosáhli i díky tomu, že jsme se mohli opřít o informace ze zahraniční specializované literatury.

Když se o tom dozvěděl známý obchodník z pražských burz pan Schovánek, přinesl do Pofisu taky několik mimořádně cenných starých rakouských dopisů, abychom je rovněž nabídli přes Artii do zahraničí. O jejich původu mi pak prozradil (je to už pomalu 40 let, všichni zúčastnění jsou už v Pánu, a navíc se to na burze taky rychle rozneslo, takže to snad teď můžu říct i vám), že je koupil jednu neděli na burze U Nováků. Přitočil se tam k němu pán, jestli by neměl zájem o staré Rakousko. Držel při tom v ruce zánovní katalog Zumstein a než zboží vytáhl z tašky podezíravě se předem zeptal, jestli dostane osm korun za frank. To bylo na přelomu 70. a 80. let za známky hodně, a tak někteří oslovení stolkaři rovnou zavrtěli nesouhlasně hlavou. Ale pan Schovánek neurčitě přikývl, a když pak pán známky vytáhl, nestačil se pan Schovánek divit. Byly totiž na dopisech a šlo o první rakouskou emisi s barevnými frankaturami. Pán měl na papírku pečlivě sepsané ceny razítkovaných známek a vůbec nehleděl na to, že na jednom z těch dopisů byla čtyřbarevná frankatura. Jakost sice nic moc, ale i tak vzácnost prvního stupně. Prodávající byl možná připraven na malé smlouvání, ale pan Schovánek ty dopisy shrábnul, otočil je známkami dolů a bez řečí vyklopil požadovanou částku. Oba si v tu chvíli jistě mysleli, že udělali dobrý obchod, ale pravda je, že kdyby majitel místo generálního katalogu na Evropu koupil speciál na Rakousko, asi by se těm cenám nestačil divit. A pan Schovánek, který na katalozích nešetřil? Ten prostě udělal životní obchod. Jestli se nepletu, ta čtyřbarevná franktura se nakonec prodala za nějakých 400 tisíc, a to byly v půlce osmdesátých let nějaké peníze!

V té době u nás, stejně jako ve světě, pod vlivem nových přístupů ve filatelistickém výstavnictví sílil zájem o poštovní historii, a tak bylo třeba věnovat pozornost i frankaturám modernějších celistvostí. Stejná známka byla různě drahá v jednoznámkové, násobné a smíšené frankatuře. Rozdíly mezi nimi byly ohromné, a tak přestalo stačit, že některé specializované katalogy zavedly ocenění na dopisu, šlo totiž vždy o nejlevnější variantu smíšené frankatury.

To jsem si uvědomil hned na počátku vydávání specializovaných katalogů Pofis pro údobí naší první republiky, kde jsem zavedl oceňování alespoň podle tří zmíněných základních druhů. Například známka 5 h Holubice 1920 fialová má záznam 2 koruny ve smíšené frankatuře, 7 Kč v násobné a 1.500 Kč jako jednoznámková. I když jde o značný pokrok oproti předchozímu stavu, samozřejmě by bylo možné – a rozhodně užitečné – tyto záznamy ještě rozšířit, a to podle druhu zásilky, destinace, tarifního období a dalších podobných hledisek (malá ukázka, jak různě lze použít jednu známku, je na obrázcích v pravém sloupci článku na straně 10).

Důležitost specializovaných informací si uvědomuje čím dál více sběratelů a důkazem toho jsou vysoké ceny dosahované za takové, i starší publikace. Například obyčejný katalog Pofis ČSR I z roku 2015, který si tehdy mohl koupit každý člen Klubu Filatelie za 398 korun, byl minulý měsíc v aukci Burda vydražen za 2.200 Kč + 21 % provize, celkem za něj tedy kupující zaplatil více než 2.600 Kč! Na Aukru byl nyní dražen jeho starší sourozenec z roku 2012 dokonce za neuvěřitelných 3.700 Kč, a přihazovalo na něj 17 zájemců! O to větší zodpovědnost cítím při přípravě vydání nového, na jehož dokončování Pofis právě pracuje.

Potřeba vědět, kolik vlastně stojí konkrétní frankatura, se samozřejmě netýká jen našich známek. Pro oblast Německa vychází specializovaný katalog Michel – dopisy, nyní dokonce už rozdělený do dvou svazků: do roku 1945 a po něm. Aktuálně vyšel první z nich a já bych jej teď čtenářům Filatelie chtěl alespoň rámcově přiblížit a porovnat s každoročně vydávaným speciálem.

V zásadě lze říci, že každý má něco. Speciál podrobnosti o známkách v různých podobách, bloky, pásky, typy, deskové vady, průsvitky, varianty zoubkování, varianty lepu, HAN a řadu dalších zajímavostí o známkách. „Briefe“ zase oceňuje jednotlivé základní varianty frankatur (EF = jednoznámková; MeF = násobná; MiF = smíšená). Ideální by tedy bylo mít k dispozici oba, což je drahé, ale řešením by mohla být knihovna SČF, pokud svaz bude mít dost členů a díky tomu potřebné prostředky. V této souvislosti dotaz: Jste už členem SČF? (Informace o členství naleznete na www.informace-scf.cz)

Porovnání záznamů ve speciálu a v „Briefe“ přinášíme na několika ukázkách z Německa a protektorátu.

Je jasné, že generálním sběratelům Německa stačí katalog základní, jednosvazkový, nebo dokonce nejjednodušší kapesní Junior. Pokud to však s celistvostmi míníme vážně, bez katalogů zaměřených speciálně na ně bude orientace v cenách opravdu těžká.

Razítko Smíchov 1 – pravé, nebo padělek?

František Beneš

Móda nevládne jen oblékání nebo účesům, její vliv můžeme pozorovat ve většině oborů lidské činnosti, tedy i ve sběratelství. Ve filatelii byly doby, kdy prim hrály razítkované známky, zatímco ty neupotřebené byly považovány za jaksi „nedopečené“, protože v očích sběratelů nenaplnily zcela svůj poštovní účel. Poštovní historie tehdy stála na okraji zájmu, což zpečetilo osud naprosté většiny celistvostí – známky z nich byly vystříhány a odmočeny.
Podíváme-li se do prodejních ceníků prvorepublikových obchodníků, otiskovaných ve filatelistických časopisech, s překvapením zjistíme, že řada razítkovaných sérií typu TGM 1920, Jubilejní 1928, Sv. Václav 1929 či Tyrš 1932 a další stála skoro tolik, za kolik byly nabízeny stejné známky neupotřebené (protože šlo bezmála o novinky, tak zřejmě svěží). Dnes je přitom poměr zcela jiný, svěží stojí leckdy 20x nebo i 50x více než razítkované, a je navíc otázkou, jestli by ty razítkované série vůbec nalezly kupce. To je příklad vrtkavosti módy v našem oboru.
Continue reading Razítko Smíchov 1 – pravé, nebo padělek?

Popel a démanty, aneb trocha povzbuzení pro ty, kdo nechtějí moc utrácet

František Beneš

Se slavným polským filmem nemá první část titulku nic společného, ale dobře vystihuje téma, kterému se chci v článku věnovat. Když člověk listuje aukčními katalogy nebo čte články o našem oboru v časopisech a na internetu, může získat pocit, že zajímavé jsou jenom rarity a investiční objekty, zatímco běžné známky pomalu nestojí za pozornost. Je to ale opravdu tak?

Vzácné a draze získané známky, patřičně vypíchnuté v exponátech, se mi samozřejmě líbí, ale ještě raději mám ty tvářící se nenápadně, mnohokrát bez zájmu přehlédnuté ve výběrech na burzách a na internetu, i když ve skutečnosti jde o zajímavosti, které mohou chybět i v těch největších sbírkách. Když jsem byl kluk, měl jsem štěstí, že mě do filatelie postupně zaučovalo několik trpělivých sběratelů, od nichž jsem si osvojil, že i vícekrát prohlédnuté partie stojí za to pozorně prohlédnout znovu, protože s notnou dávkou trpělivosti a pořádným kusem štěstí můžete narazit na opravdový poklad. Tohle doporučení se mi s lety mnohokrát osvědčilo. Uvedu několik příkladů.
Continue reading Popel a démanty, aneb trocha povzbuzení pro ty, kdo nechtějí moc utrácet