PDF verze -> Znalecká práce kdysi a dnes (2) (PDF, 700 kB)
František Beneš
Obsáhlý článek s tímto názvem přinesla dubnová Filatelie v roce 2011 a po třech letech se k tématu vracím. Podnětem mi byla nedávná (mimochodem, mimořádně zdařilá) výstava známek ve Svitavách, na kterou mě pořadatelé pozvali, abych zde pronesl přednášku ze znaleckého oboru. Když jsem uvažoval o jejím tématu, napadlo mě, že než nějaký konkrétní příklad odhalených padělků – o kterých se zájemci beztak pravidelně dozvídají na stránkách rubriky Znalecká hlídka – by možná bylo zajímavější zabývat se otázkou znalectví obecněji.
Myslím, že je na to i správná doba. Letos si připomínáme sto let od vypuknutí Velké války, konfliktu, který ve svém důsledku vedl ke vzniku Československého státu, tedy i k vydávání československých poštovních známek – a ke vzniku našeho filatelistického zkušebnictví. V průběhu bezmála sto let, které nás od těch dob dělí, bylo objeveno mnoho důležitých skutečností vážících se k posuzování pravosti a odhalování padělků čs. známek – a mnoho z nich bylo zase ztraceno, protože je znalci nepublikovali ani nepředali svým následovníkům, vzali si je prostě do hrobu. V první části tohoto článku (F4/11) jsem napsal, že u nás tradičně převažoval přístup nezveřejňovat důležité informace vedoucí k rozpoznání padělků, a že tyto leckdy pracně zjištěné poznatky si znalci naopak úzkostlivě chránili jako své know how, na jehož základě pak sběratelům poskytovali své služby. Obvykle to zdůvodňovali snahou neposkytovat rady padělatelům, kteří by na jejich základě mohli vylepšit své výrobky. To zní sice rozumně, ovšem současně to jde proti zásadě přezkoumatelnosti znaleckých výroků, což v delším časovém horizontu může vést k tomu, že případný omyl je odhalen až za dlouhou dobu a vzniklé škody jsou pak mnohem větší a jejich náprava těžší, ne-li dokonce nemožná.
Ještě větším problémem pak bylo, že znalci nejen neseznamovali s důležitými skutečnostmi veřejnost, ale že si je leckdy dokonce nesdělovali ani sami mezi sebou, že se nevnímali jako spolupracovníci působící ve společném zájmu – rozšiřování poznání a ochraně sběratelů –, ale jako konkurenti soutěžící o zakázky a prestiž. Tento stav vedl k mnoha rozmíškám a dokonce k otevřeným nepřátelstvím, která otravovala atmosféru v našem oboru a znejisťovala sběratele. To jsme nakonec viděli na přelomu minulého a tohoto století, kdy se na veřejnost dostaly informace o chybách některých našich znalců působících v předchozích desetiletích. Na jejich příkladu si můžeme ukázat, proč věci došly tak daleko – a možná se z toho i poučit, abychom stejné chyby neopakovali.
Sám jsem se znalcem stal před rovnými třiceti lety, v roce 1984, kdy jsem jako čerstvý vedoucí obchodního oddělení podniku Pofis byl v jeho rámci pověřen ověřováním pravosti poštovních známek. Důvod byl prostý, R. Gilbert tehdy právě přestal zkoušet (měl zlomenou ruku a pak zanedlouho zemřel) a J. Karásek byl až v Brně, takže jsem navázal na tradici Pofisu, v němž se znalecké činnosti věnovali i mí bezprostřední předchůdci, zejména Z. Kvasnička a B. Paulíček. O rok později jsem byl jmenován i znalcem soudním a vcelku logicky jsem se ucházel o členství v Komisi znalců Svazu čs. filatelistů. Tady se ale věci zadrhly. Přes vstřícné přijetí a chlácholivý přístup trvalo mnoho let, než jsem postavení svazového znalce dosáhl. A nejen já, ve stejné situaci byla řada dalších uchazečů, například aerofilatelista F. Crha, specialisté na ČSR II. P. Pažout a P. Aksamit, úspěšný vystavovatel V. Dražan, zkušený obchodník Z. Nygrýn a řada dalších (leckdy přitom už soudní znalci), někteří dokonce déle než já. Příčinu tohoto stavu jsem pochopil až časem – komise tehdy nefungovala jako místo spolupráce, ale spíše jako cechovní sdružení, zajišťující několika málo znalcům v podstatě monopolní postavení na trhu, a tím přísun zakázek od sběratelů a obchodníků, a na druhé straně bránící dalším zájemcům v přístupu do svých řad. Když se to po léta nedařilo změnit, někteří z uchazečů rezignovali (ke škodě své i SČF), dalším došla trpělivost a začali se vůči oněm „oficiálním“ znalcům vymezovat – konkrétně já jsem ve Filatelii zveřejnil několik jejich očividných znaleckých omylů, byť prozatím jen z přední strany. Teprve to přimělo vedení tehdejší komise, aby léta se vlekoucí přijímací řízení dokončilo, takže SČF mohl v krátké době jmenovat několik nových znalců. Škody, které tento mnohaletý ochranářský přístup způsobil, však byly značné – a přitom zbytečné. Ukázat si to můžeme na příkladu takzvaného IV. typu u známek emise Hospodářství a věda 1923, který prosadili a označovali znalci Žampach, Karásek a Pittermann, ačkoli se ukázalo, že jde o pouhou tiskovou nahodilost. To bylo prokázáno na památném společném zasedání rozšířené Komise expertů a Společnosti sběratelů knihtiskových známek (viz F1/2002). Pokud by se tento otevřený přístup praktikoval od počátku, neměli by teď mnozí sběratelé ve své sbírce draze koupené „spojené typy“, ve skutečnosti běžné známky v nepatrné ceně.
Když se potom ukázala řada dalších omylů některých tehdejších znalců, Svaz filatelistů Komisi expertů zrušil a na její místo ustavil novou Komisi znalců, která se otevřela všem vážným zájemcům o filatelistické zkušebnictví. V současné době sdružuje na třicet členů pokrývajících svým zaměřením bezprecedentně široký záběr. A co je neméně důležité, v jejích řadách jsou badatelé a znalci nejrůznějšího věku, od osmdesátníků po čerstvé třicátníky, což dává našemu svazovému zkušebnictví perspektivu, že poznatky starších budou převzaty a přezkoumány mladšími, a tím uchovány i pro další generace. Současná Komise znalců SČF se totiž nezaměřuje na formální setkávání s předčítáním již publikovaných prací, ale snaží se spojovat své členy a další zájemce nad konkrétními otázkami a badatelskými úkoly, čehož si snadno můžete povšimnout například v poznámkách na konci řady odborných článků v našem časopise, v nichž autor vyjadřuje poděkování spolupracovníkům.
Dalším krokem by mohlo být zvýšení samosprávnosti ve fungování Komise. Na rozdíl od znalců například v Německu (kde znalci tvoří samostatný spolek) je naše znalecké sdružení pevnou součástí SČF, kterému zajišťuje postavení znaleckého ústavu ve smyslu zákona o znalcích a tlumočnících. Kdyby se vyhovělo ojedinělým hlasům, které se ozvaly v předsednictvu SČF, aby se i u nás znalci organizovali po německém vzoru, svaz by o toto postavení přišel, což by nepochybně oslabilo jeho prestiž a význam a zhoršilo přístup jeho členů ke znaleckým službám (včetně mnohých bezplatných – např. poradenská služba na Veletrhu Sběratel, přednášky a poradenství v klubech a na výstavách apod.). Podle mého názoru bychom měli využít možností daných nám novým Občanským zákoníkem, který beztak ukládá povinnost upravit Stanovy SČF, a na nadcházející Valné hromadě v roce 2015 přeměnit Komisi znalců SČF na odbornou společnost, která by samosprávným způsobem řídila svou činnost a napomáhala stabilitě svazu, protože by nepodléhala cyklům jeho valných hromad. Totéž by se mělo uvážit i pro komisi jurymanů – v neposlední řadě by to vedlo i ke zvýšení zájmu o práci v těchto komisích, kdy někteří uchazeči váhají, zda mají podstoupit náročné jurymanské či znalecké řízení, když jejich budoucí konečné postavení je s ohledem na platnou úpravu značně nejisté (např. mohou být odvoláni bez důvodu). To všechno však jistě bude předmětem diskuzí nad návrhem nových Stanov SČF a já to zde zmiňuji jen pro úplnost.
Na poli filatelistického zkušebnictví bychom se měli rozhlížet i za hranice SČF. Zastávám názor, že je třeba spolupracovat se všemi zájemci o znaleckou práci, i když stojí mimo řady naší komise. Jde o sběratele, badatele a třeba i o obchodníky, kteří jsou schopni a ochotni ověřovat a označovat svůj materiál, jak to běžně dělali jejich dávní předchůdci za první republiky (pražští Bukvic, Stach, Kapras, Kaplánek, Ekstein, Havlas, Štědrý, Kosina, plzeňský Bejkovský, brněnský Skandera a mnoho dalších) – nyní tak postupuje například aukcionář Jiří Majer.