80 let od osvobození ghetta a Malé pevnosti v Terezíně

80 let od osvobození ghetta a Malé pevnosti v Terezíně

František Beneš

Terezín – pevnost vystavěná před bezmála čtvrt tisíciletím na ochranu severní hranice rakouského císařství před vpádem pruských vojsk. Já jsem se s jejím názvem setkával od nejútlejšího dětství, v ložnici mých prarodičů na stolku pod zrcadlem ležívala stejnojmenná brožura. Víc jsem se o ní dozvěděl až později. Souvisela s tragédií netýkající se terezínského ghetta, ale přilehlé policejní věznice v Malé pevnosti, z níž v roce 1944 uprchl můj prastrýc a v důsledku toho nacisté zavraždili jeho ženu, sestru mé babičky.

Vybudování terezínské pevnosti bylo součástí reakcí na války o dědictví rakouské. Před třemi stoletími byla konečně uznána platnost Pragmatické sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, výnosu vydaného rakouským císařem Karlem VI., ustanovujícího nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské. Vydán byl v roce 1713 a prosadit jeho uznání nebylo snadné. Například v zemích Koruny české trvalo přijetí sedm let, v zahraničí ještě mnohem déle. Po Karlově smrti přesto vypukly války o dědictví rakouské, v jejichž důsledku Království české přišlo o Slezsko. Pomáhat chránit severní hranici habsburské monarchie před rozpínajícím se Pruskem měly dvě nové pevnosti. Jedna na Náchodsku – Josefov, druhá na Litoměřicku – Terezín.

10. října 1780 přijel na staveniště druhé z budoucích pevností císař Josef II., aby tu položil její základní kámen. Na počest jeho matky byla pojmenována Terezino město – Theresienstadt, česky Terezín. Výstavba trvala deset let a pracovalo na ní 14 tisíc lidí ze všech částí Rakouska. Opevněná plocha zabírá na 400 hektarů. Náklady na stavbu překročily 10 milionů zlatých. Jde o ohromující dílo, vrchol pevnostního stavitelství z konce 18. století. Jeho část stojí v původně bažinatém terénu na dubových pilotech a roštech s kamennou výplní. Podzemní chodby měří bezmála 30 kilometrů! Uvnitř pevnosti vyrostlo město, život jeho civilních obyvatel úzce souvisel s přítomností vojenské posádky. Paradoxně však proto, že šlo o špičkový obranný systém, v boji se terezínská pevnost nikdy neuplatnila, nepřátelská vojska ji raději obcházela.

Komplexem protéká Ohře, jejíž řečiště muselo být uměle napřímeno. Na levém břehu se rozkládá Hlavní (Velká) pevnost, pozdější ghetto Terezín. Na břehu pravém leží Malá pevnost, za protektorátu využívaná jako věznice gestapa. Věznicí, ale vojenskou, byla už za Rakouska, kdy zde byla držena řada odpůrců režimu, za Velké války například známý atentátník Gavrilo Princip, který tu i zemřel.

Malá pevnost

V červnu roku 1940 v Malé pevnosti gestapo zřídilo svou policejní věznici. Drželi tu většinou členy odbojových skupin, politické odpůrce, sokoly, za heydrichiády roudnické studenty a příbuzné a podporovatele atentátníků. Vězněni tu byli i členové mojí rodiny, sestra mé babičky Marie Mattasová a její muž Josef Mattas, odbojář z 2. lehké tajné divize působící na Plzeňsku. Jejími příslušníky byli především poštovní úředníci a bývalí českoslovenští důstojníci.

U pošty pracovali i Mattasovi, Marie byla poštovní asistentkou v Plzni, Josef byl stavebním technikem v plzeňském telegrafním úřadu. Na poště se seznámili, vzali se a měli malou dcerku Haničku. Na jejich tragický příběh se v naší rodině nezapomnělo. I o čtyři generace později se o něj zajímají naše děti. Můj synovec Adam Olekšák mu věnoval výzkum ke své gymnazijní seminární práci, při němž propátral mnoho dobových pramenů a shromáždil velké množství informací. Některé jsem rád použil při přípravě tohoto článku.

Po vzniku protektorátu se Josef Mattas zapojil do odboje. Nejprve působil v Hnutí plzeňských pošťáků, v němž se řada zaměstnanců hlavní pošty a telegrafního stavebního úřadu v Plzni zaměřila na využití pošty a telegrafu pro odboj. Pomáhali při doručování ilegálních tiskovin, důvěryhodným osobám montovali náhradní zařízení do rozhlasových přijímačů, umožňující poslech zahraničního vysílání, pokud se jim to podařilo zjistit, ničili anonymní udání, poškozovali telekomunikační zařízení, odposlouchávali a narušovali hovory pracovníků nacistických úřadů a získávali důležité politické, hospodářské a vojenské informace, které předávali pražské odbojové skupině Kapitán Nemo.

V létě 1942 však byli mnozí poštovní zaměstnanci-odbojáři zatčeni a sedmnáct z nich bylo popraveno1). Začátkem roku 1943 vznikla v západních Čechách nová odbojová organizace, 2. lehká tajná divize, která měla v souvislosti s očekávaným otevřením západní fronty připravovat povstání. K jejímu čtyřčlennému vedení patřil i Josef Mattas. V létě roku 1944 však došlo k rozsáhlému zatýkání jejích členů, kterému Mattas neunikl. Po brutálních výsleších byl uvězněn v terezínské Malé pevnosti, kde čekal na popravu. V této bezvýchodné situaci se spolu se dvěma dalšími odbojáři, Milošem Ešnerem a Františkem Maršíkem, rozhodli z Malé pevnosti uprchnout. O to se před nimi pokusilo i několik jiných vězňů, všichni však byli dopadeni a pro výstrahu ostatním nacisty umučeni.

Pozdě večer ve středu 6. prosince 1944, na svatého Mikuláše, využila trojice vězňů nepříznivého počasí, kdy ostražitost stráží ochabla. Překonali valy a spustili se do vodního příkopu. Foukal prudký vítr, padal sníh a ve tmě nebylo slyšet ani vidět nic. Museli překonat bažinaté příkopy, po krk v ledové vodě, všichni navíc ve velmi špatném zdravotním stavu, po sadisticky vedených výsleších, zesláblí z podvýživy. Přesto v sobě našli dost odvahy a síly a cestu ke svobodě nevzdali.

Přípravu útěku, jeho dramatický průběh i smrtelně nebezpečné (nejen pro ně, ale i pro všechny, kdo jim pomáhali) následné skrývání po letech popsal v knize Útěk z Malé pevnosti Terezín jeden z jeho účastníků Miloš Ešner. Jeho i Maršíka nacisté na sklonku války vypátrali a zatkli, ale Mattase se jim dopadnout nepodařilo. Okupaci nakonec přežili všichni tři. Jejich útěk z Malé pevnosti, nejproslulejšího nacistického vězení na našem území, kde všechny ostatní pokusy vězňů selhaly, vstoupil do historie jako jediný zdařený.

Mattasovu ženu Marii, mladší sestru mé babičky, však nedlouho po útěku jejího muže z Malé pevnosti v Terezíně německý Zemský soud v Praze „za podporování Říši nepřátelských živlů“ (jednou přinesla jídlo jinému skrývajícímu se odbojáři!) odsoudil k trestu smrti a v polovině února 1945 byla sťata gilotinou v pankrácké sekyrárně. Zbyla po ní tříletá dcerka Hanička…

Židovské ghetto ve Velké pevnosti

Tahle rodinná tragédie mě po letech přivedla i k zájmu o terezínské ghetto. Jeho vzniku a historii jsme se s Patricií Tošnerovou podrobně věnovali v Monografii Pošta v ghettu Terezín, která postupně vyšla ve třech vydáních, dvou tiskem (Profil, 1996 a Pofis, 2004) a jednou elektronicky (na www.frantisekbenes.cz, kde se s ní zájemci mohou zdarma seznámit).

Pro nás filatelisty je nejznámější připomínkou poštovního styku s ghettem připouštěcí známka pro balíky a balíčky do Terezína.

Oficiálním dokladem o jejím zavedení byl výnos protektorátní poštovní správy z 5.7.1943.

Důvody, proč bylo používání známky zavedeno, byly v oficiálních výnosech a dalších materiálech maskovány. Její předávání nebo zasílání budoucím odesilatelům balíkových zásilek v protektorátu bylo vícenásobně evidováno. Zdá se, že tato evidence, navenek sloužící bezproblémovému doručování zásilek vězňům v Terezíně, mohla být prostředkem zprůhledňujícím říšské bezpečnostní policii styk obyvatel protektorátu s vězni v ghettu. Oč nepříznivěji se pro říši vyvíjela situace na frontách, o to více záleželo, aby na obsazených územích zůstal zachován klid. Protektorátní území navíc pro říši představovalo důležitou hospodářskou a výrobní základnu. Veškeré náznaky nepřátelství či nesouhlasu s nacistickou mocí nebo její ideologií byly bedlivě sledovány. Osoby se Židy sympatizující nebo i jen soucítící mohly být jednou z méně „stabilních složek“ protektorátního obyvatelstva. V tisku byly takové osoby označovány za „židomily“, s pohrůžkou drastických následků (jak naznačuje článek z dobového tisku).

Když byla většina protektorátních Židů deportována do Terezína a jiných táborů, část zásilek, i když tvořily jen malé procento, posílali čeští obyvatelé, kterým vězňové prosby o nejnutnější potraviny a základní potřeby adresovali. Před zavedením připouštěcí známky na balík bylo teoreticky možné odeslat zásilku pod falešnou nebo neúplnou adresou, jak alespoň zpočátku dosvědčují seznamy neodbytných balíčků a balíků neznámých odesilatelů. Žádný protektorátní poštovní výnos nepřikazoval poštovním zaměstnancům ověřovat při podání zásilky totožnost jejího odesilatele.

Tato možnost zavedením připouštěcí známky skončila. Na příkaz Ústředního úřadu pro řešení židovské otázky vedly židovská samospráva v Terezíně a Židovská rada starších v Praze pečlivou evidenci žadatelů a příjemců připouštěcí známky. Citovaný poštovní výnos o zavedení známky svou vágní formulací o „dohlížecí úloze na poštovní styk s Terezínem“ signalizoval, že úloha Ústředního úřadu pro řešení židovské otázky nebyla jasně pojmenována. Úřad byl ve služebním styku s velitelem bezpečnostní policie a SD v protektorátu a všechny shromažďované informace mohly být využívány pro policejní účely. Nezanedbatelná je i skutečnost, že část židovského osobního majetku byla tajně uschována u českého obyvatelstva a některé zásilky do Terezína a Birkenau byly z těchto zdrojů financovány. I toho si jistě byla říšská policie vědoma.

Nutnost použít známku pro zásilku a přesná evidence jejích příjemců způsobily, že se jich v době protektorátu dostal mezi filatelisty jen nepatrný počet a pro většinu sběratelů byla nedostupná. Až na výjimky o ní nejspíš ani nevěděli, psát o ní a inzerovat její nákup bylo německou cenzurou zakázáno.

Situace se změnila až ve druhé polovině roku 1945, kdy se na trhu objevilo větší množství neupotřebených připouštěcích známek pocházejících snad z nepoužité zásoby výdejny připouštěcích známek Židovské rady starších v Praze či ze zásoby Ústředního úřadu pro řešení židovské otázky, a jisté množství známek razítkovaných i známek neupotřebených bez lepu, údajně nalezených na německé komandatuře v Terezíně. Určité množství použitých známek ze svých zásilek si přinesli i osvobození terezínští vězňové, nepoužité známky zbyly i některým příjemcům známek v bývalém protektorátu, kteří je již ke konci války nestačili či nemohli použít k odeslání balíku.

Po osvobození se v Československu na terezínskou připouštěcí známku začalo pohlížet zejména jako na dokument těžké doby, s filatelií související jen okrajově, a filatelistické autority se k jejímu sbírání stavěly odmítavě. Po roce 1948 pak byla novým režimem zahrnuta spolu s ostatními protektorátními známkami mezi „materiály propagující nacismus“ a v důsledku toho vyloučena z veřejného obchodování a vystavování. Šlo samozřejmě o absurdní opatření, které však Poštovní filatelistická služba a Svaz filatelistů po desítky let dodržovaly.

Ke změně došlo až v polovině 80. let. Tehdy jsem v Pofisu pracoval jako vedoucí obchodního oddělení a do nově zavedených aukcí nám byla nabízena i korespondence související s koncentračními tábory a terezínským ghettem, vedení podniku se však obávalo, abychom jejich zařazením neporušili dosud platné přepisy. Mohli jsme je tedy nabízet jen zahraničním zákazníkům Artie, ale ne na tuzemském trhu, což mi připadalo škoda. V duchu starého rčení, že než na kováříčka je lepší obrátit se rovnou na kováře, poslal jsem poněkud troufale dotaz přímo zákonodárci, tedy na Federální shromáždění, zda se i na tyto materiály vztahuje příslušný paragraf trestního zákona. Že jsou nám nabízeny přeživšími nebo pozůstalými po nich a nám se těžko vysvětluje, proč by měly být společensky nebezpečné a jejich publikování a prodej protizákonné. Můj dopis kupodivu nezapadl a do Pofisu zanedlouho přišla odpověď z právního oddělení parlamentu, že Federální shromáždění sice není institucí, která by měla vykládat zákony, ale i tak nám sdělují, že terezínskou připouštěcí známku i korespondenci související s ghettem a koncentračními tábory nepovažují za propagaci nacismu, i když je na nich třeba nalepena známka s Hitlerem a otištěno razítko se svastikou – jde o doklady utrpení za okupace. Díky tomuto stanovisku se podařilo překonat obavy, které v Pofisu v této věci dosud panovaly, a terezínské známky a další doklady jsme začali nabízet i tuzemským sběratelům.

Trh byl v té době už dávno zaplaven padělky terezínských známek, vzniklými zřejmě nedlouho po válce. I když byly poměrně jednoduché, zákaz o připouštěcí známce publikovat a vystavovat je způsobil, že většina sběratelů padělky neměla s čím srovnat, a někteří ani nevěděli, jak pravé známky mají vlastně vypadat.

Bylo však na koho se obrátit, pravé známky po desítky let spolehlivě ověřoval znalec Rudolf Gilbert. I tak se to ale neobešlo bez sporů, protože na některé otázky měl až do druhé poloviny 80. let odlišný pohled německý znalec Max Mahr. Ten zastával názor, že tiskové listy připouštěcích známek tištěné z desky o čtyřech známkových polích, se řádkovým zoubkováním 10¾, na listech papíru stejného rozměru jako tiskové listy o 25 známkách, jsou dodatečné, po válce vytištěné patisky zhotovené právě Gilbertem.

Jeden tiskový list se čtyřmi známkami s Řz 10¾, ověřený Gilbertem jako pravý, dokonce Mahr označil svou značkou jako padělek. V důsledku sporu o náhradu škody za takto označený list, který byl předtím prodán jako pravý v aukci Pofisu, proběhlo v roce 1985 v Praze za Mahrovy přítomnosti (Gilbert už byl mrtev, zemřel koncem roku 1984) podrobné srovnání papíru, lepu, barvy a tisku známek se Řz 10½ pocházejících z tiskových listů o 25 známkách, a známek se Řz 10¾ pocházejících z tiskových listů o 4 známkách. Posloužil k tomu unikátní obsáhlý soubor zkusmých tisků a celých tiskových archů připouštěcí známky zapůjčený jedním soukromým obchodníkem se známkami.2)

Výsledkem byl závěr, že s výjimkou rozměru zoubkování není mezi oběma skupinami známek žádný rozdíl a jsou identické. Doklady z archivů zpřístupněných po roce 1989 pak potvrdily, že známky s oběma rozměry zoubkování byly zhotoveny v Tiskárně bankovek Národní banky pro Čechy a Moravu v Praze v červnu roku 1943, jako součást celé zakázky na výrobu terezínských známek (podrobně je to popsáno ve zmíněném 11. dílu Monografie z roku 2004).

Po roce 1989 vzrostl zájem o další doklady související s poštovním stykem s terezínským ghettem, což mělo za důsledek, že se hojněji začaly objevovat nejen padělky samotných známek (nejběžnější vyobrazujeme na následující straně), ale i částečné nebo dokonce i úplné padělky celistvostí a různých dokladů souvisejících s poštovním stykem s ghettem. Filatelie o nich už vícekrát psala.

Na fantaskní padělky razítek a kašetů, „doplněné“ na běžné pravé dopisnice z ghetta (například se stvrzením příjmu balíku) nebo do něj adresované, ve F6/2009 upozornil badatel Michal Hauzr. Takové „úpravy“ měly pronikavě zvýšit jejich přitažlivost a tím i cenu. Jeden částečný padělek z jeho článku vyobrazujeme.

M. Hauzr popsal i celkové padělky, vzniklé z nepoužitých dopisnic, obyčejných nebo celinových, na které bylo vše ostatní (texty i razítka) doplněno.

Poměrně častým částečným padělkem je dolepení pravé známky (většinou poškozené nebo bez lepu) na pravý formulář s výzvou k jejímu vyzvednutí, aby to budilo dojem, že s ním byla zaslána poštou. Setkal jsem se ale i s pravým formulářem určeným k zaslání známky, na kterém byl nalepen primitivní padělek známky, a rovněž s padělkem formuláře (zhotoveným na kopírce) s dolepenou pravou poškozenou známkou (proti světlu bylo vidět značné ztenčení jejího papíru).

Známy jsou i „vylepšené“ pravé podací lístky s dodatečně dolepenou připouštěcí známkou (poškozenou pravou, nebo dokonce padělanou).

Ještě větší škodu by sběratelům mohly způsobit padělky výstřižků z obalů balíků s nalepenou připouštěcí známkou. Oprávnění odesilatelé lepili připouštěcí známku přímo na zásilky, tedy na balíky a balíčky adresované do ghetta Terezín, takže se upotřebené známky vyskytují buď razítkované, nebo bez lepu (uniklé razítkování, někdy se škrtem tužkou), a vzácně i na různě velkých výstřižcích z obalu balíku. To je téma, které si zaslouží samostatné zpracování.

Nejdražší a na trhu jen velmi zřídka dostupné jsou ústřižky balíkových průvodek s nalepenou připouštěcí známkou. Pocházejí z krátkého údobí těsně po zavedení známky, kdy ji někteří odesilatelé z neznalosti místo na balík nebo balíček nalepili na průvodku (sám jsem jich za čtyři desetiletí, kdy se o tuto oblast zajímám, viděl odhadem do pěti kusů). V katalogu Pofis má takový ústřižek záznam 40.000 Kč, ovšem kurzivou, takže není vyloučeno, že by například v aukci za něj byla dosažena cena ještě vyšší. To je pro padělatele jistě lákavá částka.

Vyskytují se tedy padělky zhotovené z pravého ústřižku balíkové průvodky (s ghettem ovšem nijak nesouvisejícího), na který byl dolepen padělek terezínské známky. Jeden takový jsem popsal ve F7/2011 a pro snazší přiblížení článek uvádíme na následující straně.

Mnohem nebezpečnější pak jsou padělky ústřižků zhotovené za pomoci pravé známky. Jeden takový byl nedávno nabídnut do jedné přední tuzemské aukce. Její pořadatel však zodpovědně dbá na pravost nabízených položek, a tak mi jej předložil k ověření. Díky tomu se s tímto ústřižkem teď můžeme seznámit.

Už po zběžné prohlídce je zjevné, že jde o ústřižek pravého formuláře, na němž jsou nalepeny pravé výplatní známky a pravá připouštěcí terezínská známka, a ty jsou znehodnoceny otisky pravého poštovního razítka. Než budete číst dál, podívejte se znovu na obrázek ústřižku průvodky a zkuste sami připadnout na důvody, proč jde o padělek.

Je jasné, že to není snadný úkol – zvlášť když si nemůžete prohlédnout opravdový ústřižek a k dispozici máte jen jeho sken. Ale zjevné je přece už datum v otisku razítka – 21. července 1944, tedy více než rok po vydání terezínské známky. V předchozím textu jsme přitom zmínili, že na průvodky místo na balík byly omylem známky lepeny jen těsně po jejich zavedení! O rok později byl správný postup (tedy že se mají lepit na obal balíku nebo balíčku) už dávno znám a uváděn na průvodním dokladu, s nímž byly zasílány nebo předávány. Informováni byli samozřejmě i poštovní úředníci na balíkových přepážkách, kteří by připouštěcí známku na průvodku jistě nevylepili.

A další věc, kterou můžete vidět i na obrázku. Uprostřed připouštěcí známky se vpravo od stromu nachází svislá, mírně nakloněná rezavá čára. Jde o stopu po přichycení známky velkou kovovou kancelářskou sponkou, což byl jeden ze způsobů, jimiž byly známky připevňovány k formuláři, s nímž byly předávány nebo posílány jejich příjemcům. Pokud známka byla v tomto stavu ponechána dlouhou dobu, sponka na povrchu zrezivěla a po jejím odstranění na známce zbyla zmíněná stopa. Obvykle se to stalo v prostředí se zvýšenou vlhkostí (například ve venkovském „parádním“ pokoji, kde se v zimě netopilo, ale i ve sklepě nebo na půdě, kam byla odložena různá lejstra).

V důsledku zvýšené vlhkosti současně došlo k přilepení známky na podklad, bylo tedy třeba ji odmočit a na ústřižek průvodky přilepit. Aby nebylo vidět, že neměla původní lep, padělatel ji přilepil „od kraji ke kraji“, takže žádný roh nejde opatrně nadzdvihnout a nahlédnout na kousek její zadní strany. V důsledku tohoto „pečlivého“ přilepení použité lepidlo vystoupilo mimo plochu známky a jeho nahnědlé stopy jsou viditelné kolem perforačních otvorů a konců zoubků.

Naproti tomu výplatní známky jsou přilepeny svým původním lepem, takže kolem nich žádné takové stopy nenacházíme a jejich okraje a rohy lze opatrně nadzdvihnout a vidět, že se na zadní straně nachází původní lep.

Vzhledem k tomu, že výplatní známky jsou vylepeny na průvodce, mělo jít o balík a nikoli o balíček (na ty se lepily známky přímo na obal). Výplatné 8,50 K uhrazené výplatními známkami však neodpovídá žádnému tarifu Poštovního balíkového sazebníku. Vzdálenost Brno – Terezín je vyšší než 150 km (v současnosti se uvádí 267 km a v roce 1944 jistě nebyla kratší), takže zásilka spadala do 3. pásma, kde jsou za balík uvedeny nejnižší sazby 6 K (o váze do 5 kg), 8 K (do 6 kg), resp. 10 K (do 7 kg). I kdybychom kalkulovali s poplatkem za vyloučení náhradního doručení, který činil 1 K, výplatné žádné sazbě neodpovídá. V úvahu bychom mohli vzít i případné v Monografii uvedené doručné 1,50 K, ale ani pak zbylých 7 K neodpovídá sazebníku.

Ke zhotovení padělku byla použita obyčejná průvodka pro vnitřní protektorátní styk, Pof. č. COF 40 (je vyobrazena v katalogu Pofis – Protektorát ČaM na s. 198), zřejmě původně neupotřebená a poškozená v důsledku nevhodného uložení (důkladné přilepení v albu a pak nešetrné stržení3)). Na její zadní straně nejsou žádné otisky razítek ani poznámka o doručení balíku nebo o jiném způsobu, jak s ním bylo naloženo.

Posledním a velmi pádným argumentem, potvrzujícím naše předchozí zjištění, je skutečnost, že razítko Brünn 12 / Brno 12 s rozlišovacím písmenem „e“ bylo odvedeno zpět do Hospodářské ústředny protektorátní pošty dne 7. dubna 1943. O více než rok a čtvrt později jím tedy nemohly být na poště Brno 12 znehodnoceny známky na zkoumaném ústřižku průvodky…

Nyní tedy máme celý příběh jako na dlani: Poškozená průvodka (zezadu stržená), poškozená terezínská připouštěcí známka (bez lepu a s rezavou stopou po sponce zepředu), čtyři levné výplatní známky s Hitlerem – a ze skladů pošty ukradené razítko, jakých jsou dodnes mezi lidmi stovky, a obávám se že spíše tisíce (psal jsem o tom ve Filatelii už vícekrát, např. ve F7/2017 nebo ve F11/2019, tam popisuju případ, kdy jediný prodejce na Aukru prodal nebo dále nabízel celkem stovky a stovky ukradených pravých poštovních razítek, s vyvolávací cenou od 100 korun za kus! – a takových případů je ve skutečnosti mnohem víc…).

Krok po kroku jsme tedy dospěli ke zjištění, že do aukce nabídnutý ústřižek s nalepenou balíkovou připouštěcí známkou pro ghetto Terezín není raritou za desetitisíce ale padělkem vhodným tak leda k poučení.

Nenechali jsme se přitom zmást otiskem znalecké značky Alberta Matla, rakouského znalce, umístěným u levého dolního rohu terezínské známky. Snad tak chtěl vyjádřit, že známka je pravá (což je pravda), a nevěnoval se pravosti ústřižku jako celku.

Samozřejmě je možné se ptát, jak bychom postupovali, kdyby padělatel neudělal tolik chyb a například v razítku nastavil rok 1943? I pak bychom pečlivě zjišťovali a ověřovali všechny indicie, počínaje tím, zda jde o razítko používané v té době na balíkové přepážce (to by se poznalo podle rozlišovacího písmene).

Navíc lze přepokládat, že zásilka měla být odeslána z konkrétní pošty, vyhrazené pro poštovní služby využívané Židy, nebo v jejich prospěch. Která pošta v Brně to byla, je třeba teprve zjistit – dotazy na tamní Židovskou obec i na Židovské muzeum v Praze nevedly bohužel k výsledku. Bude tedy třeba bádat v archivu, v němž jsou uloženy okružní výnosy brněnského poštovního ředitelství ze srpna a září 1941, tedy z doby vydání Výnosu ministerstva dopravy (poštovní správy) č. P-38.856 C/1-1941 z 25. 8. 1941, kterým bylo odbavování Židů u poštovních přepážek v městech s více poštovními úřady omezeno na jeden malý poštovní úřad, umístěný v postranní ulici, a to na odpoledne do 17 hodin (více jsem o tom psal ve F7/2015).

Na nezapsaných zásilkách z Brna do ghetta, které jsem měl možnost prohlédnout, se nejčastěji vyskytuje podací razítko pošty Brno 2. Nemusí však jít o onu vyhrazenou poštu, může jít o zásillky vhozené do schránky. Zapsané zásilky jsou mi známy z pošty Brno 8.

Je však třeba uvést, že z Brna jsou známy celistvosti odeslané do ghetta i z jiných pošt – např. Brno 13.

Důležitým ukazatelem při zkoumání pravosti ústřižku průvodky by byla i jeho podoba, zejména zda nese stopy doručení do ghetta. A kroků vedoucích k objasnění pravosti bychom museli provést ještě víc. Vyžaduje to zkušenosti a hodně času při studiu srovnávacího materiálu. Ale to je samozřejmá a nutná součást práce zodpovědného znalce.

V souvislosti s 80. výročím osvobození Terezína jsme si ukázali, že na poštovních dokladech souvisejících s nezměrným utrpením obrovského počtu tamních vězňů se snaží přiživit padělatelé. Nedejme si to líbit! Buďme ostražití a nejenže se nenecháme sami oklamat, ale v případě, že se o to někdo pokusí, informujme ostatní sběratele – jako jsme to teď udělali i my. Solidarita filatelistů je mocná zbraň, která nám pomáhá chránit se vzájemně před těmi, kdo číhající na příležitost, jak sběratelům vytáhnout peníze z kapsy.

Osvobození

Konečně se dostáváme k tématu uvedenému v titulku tohoto článku, k 80. výročí osvobození Terezína. Jde o jedno z nejlépe zdokumentovaných údobí jeho historie a dobře o něm vypovídá web Památník Terezín: V posledních týdnech války se už tak tragická situace vězňů v terezínském ghettu i v policejní věznici v terezínské Malé pevnosti dále zhoršila. Evakuační transporty, které sem přijížděly od 20. dubna do 6. května, s tisíci zubožených a těžce nemocných vězňů, s sebou přivezly skvrnitý tyfus, který se rychle rozšířil i mezi původními vězni v ghettu a v Malé pevnosti. Lékaři v Praze už 4. května 1945 zorganizovali akci na pomoc terezínským vězňům v Malé pevnosti a navázali kontakt se zástupci Mezinárodního červeného kříže, který převzal 2. května ochranu nad policejní věznicí i ghettem.

8. května večer projely Terezínem ve směru na Prahu první jednotky Rudé armády. Ta v následujících dnech na žádost českých lékařů převzala ochranu celého Terezína a poskytla i potřebnou lékařskou pomoc. Spolu s českými lékaři a zdravotníky i zdravotní službou z řad bývalých vězňů a desítek dobrovolníků ze širokého okolí se podílela na likvidaci tyfové epidemie, která si vyžádala ještě stovky obětí. Je třeba vyzdvihnout obětavost všech, kteří plnili tento nebezpečný úkol, bez ohledu na čas, odpočinek a nebezpečí nákazy. Nejhorší vlna epidemie byla zdolána koncem května a před smrtí bylo zachráněno na 30.000 lidských životů. I oni psali svým rodinám, přátelům, úřadům. I tahle korespondence patří do tragické kapitoly z 250leté existence terezínské pevnosti. V ní až do 21. srpna 1945 probíhala repatriace osvobozených vězňů, kteří se postupně rozjížděli do svých domovů ve 30 státech světa…

František Beneš

Poznámka: Korespondenci související s terezínským ghettem jsou věnovány skvělé exponáty vystavené na www.exponet.info, 80listový Gerharda Hanacka (č. 1113) a 196listový Michala Hauzra (č. 335). Řada souvisejících zajímavých materiálů se zde vyskytuje i v dalších exponátech, např. Michala Příkazského (č. 446).

Poděkování: Za pomoc s vyhledáváním pramenů a ilustrací děkuju členům Komise znalců Josefu Chudobovi a Michalu Hauzrovi a aukcionáři Richardu Burdovi.