Aršík mezi první a druhou republikou

Aršík mezi první a druhou republikou

František Beneš

Tak nějak je vlastně od počátku vnímán aršík vydaný v Londýně v roce 1943 k výstavě čs. známek, a to – jak je na něm uvedeno – s povolením čs. vlády. Zhotoven byl v nákladu 37 tisíc kusů, z nichž se nemalá část po válce dostala do Československa a skončila ve sbírkách filatelistů. Ti jej jaksi automaticky zařadili do alb osvobozené republiky, k čemuž jistě napomohlo, že jej na svých listech uvedli i někteří jejich vydavatelé. Mnohé sbírky „druhé“ republiky tvořené v té době na předtištěných albových listech tedy začínají právě „Londýnským“ aršíkem.

Později jej ale některé katalogy začaly naopak uvádět na konci republiky předválečné, k čemuž nejspíš přispělo, že byl řazen vedle aršíků Bratislava 1937, Novinový 1937 a Praga 1938 s „exilovými“ přítisky k výstavám v Novém Yorku (1939 a 1940), chystané výstavě v Torontu (1939) a k výstavě v Belgii (na podporu obnovení Lidic, 1945). Tak jsou také nyní vedeny v katalogu Pofis.

Od počátku bylo jasné, že aršík a v něm obsažené známky nejsou poštovní ceninou, ale suvenýrem sloužícím k propagaci výstavy – a obecně československé věci – a ke shromažďování finančních prostředků na jejich podporu. To po válce vedlo k jeho rozporuplnému přijetí sběrateli, z nichž část zastávala názor, že nejde o skutečné známky a do sbírek nepatří. Jiní si jej ale do sbírky zařadili, jistě i s ohledem na to, že známky na první pohled mají všechny standardní součásti, tedy název státu a nominální hodnotu, a nadto jsou na nich vyobrazeny tradiční vlastenecké a „státotvorné“ náměty.

V průběhu let získal na váze odmítavý přístup komunistického režimu ke všemu souvisejícímu se západním odbojem, v jehož důsledku u nás o aršíku bylo jen nepatrně publikováno, nebyl do hloubky prostudován, a pokud ano, nebyly výsledky tohoto studia předloženy široké sběratelské veřejnosti. Jiná situace byla v zahraničí, zejména ve Velké Británii, ale i v dalších západních zemích, kde sběratelé a badatelé shromáždili důležité doklady o jeho přípravě, tisku a distribuci.
Naši sběratelé se podrobněji s těmito zjištěními mohli seznámit ve studii otištěné v časopisu Merkur-Revue č. 1 a 2/2009, v níž jeden z autorů – Miloš Hauptman – zveřejnil názorný popis podoby tiskových desek a vyobrazil znaky, jak rozlišit jejich pole.
Aršík byl tištěn ocelotiskem z plochých desek (TD), a to dvěma barvami – červenou a modrou (spolu s bílou barvou papíru tvořily trikoloru). Zda byla pro každou barvu zhotovena jedna velká deska obsahující vždy čtyři aršíková pole, nazývaná shodně prvními čtyřmi písmeny abecedy (tedy A, B, C, D), nebo zda šlo vždy o sestavu čtyř malých desek (jejíž jednotlivé části byly označeny stejně), dostupné prameny neuvádějí; pro účel tohoto článku to ale není důležité.1)
Podstatné je, že jejich otisky vypadaly takto:

Po otištění obou barev obsahovaly tiskové listy tyto čtyři kombinace polí (obrázek vlevo):

Poté byly tiskové listy rozříznuty na čtyři jednotlivé aršíky a s výjimkou 150 kusů opatřeny zoubkováním.

Po rozlišení většího počtu aršíků badatelé zjistili, že kombinace A/A a B/B se vyskytují jen ve velmi malém počtu, výrazně neúměrném k počtu aršíků kombinací C/C a D/D. Vedle toho bylo zjištěno, že se naopak běžně vyskytují další kombinace – A/C a B/D.
Z toho někteří badatelé dovozují, že po vytištění určité (zřejmě jen malé) části nákladu, „z provozních důvodů nebo pro poškození horní části TD pro modrou barvu, byla tato TD rozříznuta na dvě poloviny a na převážné části aršíků byla modrá barva tištěna dolní polovinou TD pro modrou barvu“, tedy z polí C a D (obrázek nahoře vpravo).

Nejde však o jediné možné vysvětlení. Z dokladů londýnské tiskárny Waterlow, obsažených původně ve sbírce nizozemského vystavovatele J. Kleina, vyplývá, že aršík byl tištěn ve dvou nákladech, obsahujících i neobvykle vysoký počet vyřazených tisků (celkem bylo dodáno 37.000 aršíků, z toho 150 nezoubkovaných, ale vytištěno bylo o 10.000 aršíků více, z nichž skoro všechny byly jako makulatura zničeny). Jedním z možných důvodů tohoto stavu je, že původní náklad byl zhotoven z celých původních desek a poté bylo zjištěno, že tisk modré barvy z polí A a B na velkém počtu aršíků nevyhovuje, a tak byla horní polovina skoro všech vytištěných tiskových listů vyřazena a skartována, a pro doplnění potřebného počtu byl proveden další tisk, nyní však byla modrá barva tištěna jen dolní polovinou desky obsahující pole C a D.

Ať už to však bylo jakkoli, počet kombinací se tím zvýšil ze 4 na 6, a to takto:

A/A B/B
A/C B/D
C/C D/D

Rozlišení jednotlivých aršíkových polí podle drobných deskových vad uvádíme na následujících dvoustranách, a to pro každou z obou barev samostatně.

Z uvedeného postupu tisku vyplývá, že nejběžnějšími kombinacemi jsou C/C a D/D. O něco méně běžnými (i když ne výrazně) jsou A/C a B/D. Výrazně nejméně se vyskytují kombinace A/A a B/B.

To se samozřejmě promítá i do ceny aršíků. Ten má (v nejběžnější variantě) v katalogu Pofis záznam (jako svěží) 700 Kč a na trhu je nabízen v poměrně širokém rozmezí cen 500 až 1.000 Kč. Nejméně často se vyskytující varianty A/A a B/B si však zaslouží ohodnocení výrazně vyšší.

A to je příležitost pro zvídavé sběratele, kteří pomocí našich vyobrazení a popisů mohou identifikovat své aršíky a pokusit se vzácněji se vyskytující varianty rozlišit v nabídce obchodníků (a možná i na internetu, pokud budou reprodukce dostatečně podrobné) a získat je tak za cenu variant běžných.

Abychom jim ulehčili práci, uvádím stručný návod, jak při tom postupovat.

Pokud chcete určit, jakou kombinaci váš aršík má, nebo rozlišit kombinace u více kusů aršíků, doporučuju podívat se napřed na červenou barvu, a to na nejvýraznější znaky viditelné na první pohled.

Když je na levém okraji aršíku proti známce 3 Kč vodorovná ryska s tečkou, jde o pole A.

Pokud je v mezi dolními nožkami písmene X slova EXHIBITION (je v nápisu vpravo nahoře) svislá čárka, jde o pole B.

Pole C má tečku vpravo nad písmenem A za slovem VÝSTAVA.

Když má TGM vpravo od nosu tečku, jde o pole D.

Pokud se žádný z uvedených znaků na aršíku nenachází (což je ale jen řídký a nahodilý jev), nezbude než prohlédnout znaky drobnější, uvedené na stranách 6 a 7.

Když jsme určili, o jaké pole desky pro červenou barvu jde (a ověřili to kontrolou dalších, drobnějších znaků), přistoupíme k identifikaci pole desky pro barvu modrou. S největší pravděpodobností půjde o jedno z polí z její dolní poloviny, tedy C nebo D.

Napřed se tedy podíváme na dolní konec pravé větve ve státním znaku nad horní známkou. Pokud je tu vlevo bod a vpravo krátká ryska, jde o pole C.

Když je bod vlevo od dolního konce ratolesti (ta je pod letopočtem 1943) a vpravo od lístků, jde o pole D.

Zbylá pole A a B rozeznáme podle znaků uvedených v dalším odstavci věnovaném rychlému rozpoznání vzácných variant.

Uvedený postup slouží jen k rychlé orientaci, abychom nemuseli klopotně probírat všechna pole znak po znaku, a mohli se rovnou soustředit na pole vytipované. Svá zjištění pak samozřejmě dále ověříme podle drobných identifikačních znaků vyobrazených na stranách 8 a 9.

Pokud nám nejde o identifikaci každého pole, ale o rychlé rozpoznání vzácných variant A/A a B/B (například při prohlídce nabídky na burze nebo veletrhu) doporučuju jiný postup. Soustředíme se rovnou na modrou barvu. V ní hledáme pole A a B.

Pole A má tečku za písmenem E ve slově LONDÝNĚ, a to mezi horní a střední příčkou (další, méně výrazná tečka je pak vpravo od ní).

Pole B má zbytek rozměřovacího křížku v pravém horním rohu známky 2 Kč, za koncem názvu státu.

I tento postup samozřejmě slouží především k rychlé orientaci, pro přesné určení pole je pak třeba zkontrolovat i jeho další znaky.

Uvedené se týká aršíků zoubkovaných, neupotřebených i razítkovaných (ty jsou s pěkným původním a nevybledlým otiskem razítka nebo razítek výrazně dražší, než aršíky neupotřebené, což se samozřejmě vztahuje i na zmíněnou dvojici vzácnějších variant!).
Jak je to s aršíky nezoubkovanými jsem nezkoumal, a to pro nedostatek srovnávacího materiálu – měly náklad pouhých 150 kusů a jsou už dávno rozptýleny mezi sběrateli nejen u nás, ale vlastně po celém světě. Z uvedeného počtu 150 kusů jich však určitý počet byl použit jako dárek pro osobnosti spojené s výstavou a pro významné politiky té doby; těm byl nakonec zaslán i další nezoubkovaný aršík s prosbou, aby jej podepsali a vrátili Čs. filatelistické společnosti, což zřejmě všichni (nebo skoro všichni) učinili. Nepodepsaných nezoubkovaných aršíků tedy zůstalo výrazně méně, než původních 150. Bylo by rozhodně zajímavé spoluprací jejich majitelů zjistit, které kombinace se u nich vyskytují – může se ukázat i nečekaný výsledek!
Až dosud jsme hovořili o odchylkách zcela nebo do jisté míry typických. Vedle nich se na aršících často nacházejí i odlišnosti nahodilé. Jde obvykle o další tečky a čárky na různých místech, které se však nevyskytují na původních otiscích celých tiskových desek o 4 polích, proto jsem se jimi v tomto článku nezabýval.

Současně je však třeba uvést, že ne všechny typické deskové vady se nacházejí na všech aršících z příslušného pole tiskové desky – některé se v průběhu tisku neprojevovaly (stírací zařízení z příslušného místa vytřelo barvu, nebo sem ani nebyla nanesena – pokud se nachází v okraji). Jiné naopak v průběhu tisku přibyly. Toto téma však přesahuje záměr našeho článku.

V jeho další části chci věnovat pozornost zatím málo prozkoumané oblasti – podobě perforace Londýnských aršíků. Ta vykazuje výrazné vzájemné odlišnosti, až to budí dojem, že nebyla provedena jediným perforačním rámcem – doložit lze různě výrazně vychýlené otvory. Spoluprací sběratelů bychom mohli dokonce zjistit, jakou souvislost má určitá odchylka perforace s kombinací aršíkových polí.

Při přípravě tohoto článku jsem prohlédl více než 200 aršíků shromážděných ve skladu Profilu v průběhu mnoha let z řady sbírek, v nichž byly obvykle obsaženy po jednom kusu. V poměru k celkovému nákladu aršíků jde o relativně malý vzorek, ovšem v důsledku jeho shromažďování z mnoha zdrojů po jednotlivých exemplářích jde o vzorek svou skladbou reprezentativní.

Uvedené aršíky jsem podle výrazněji vychýlených perforačních otvorů rozdělil do 7 skupin a u každé jsem zaznamenal celkový počet aršíků a kombinace aršíkových polí, z nichž pocházejí. Získaný soubor informací by tak mohl být východiskem pro případné další studium a doplňování.

Přes někdy až skutečně výrazné (a v praxi obtížně vysvětlitelné) vychýlení některých perforačních otvorů jsem nakonec došel k předběžnému závěru, že aršíky nebyly perforovány různými rámci, ale rámcem jediným, jehož podoba se v průběhu perforování vyvíjela (mohl být i opravován, o čemž svědčí i rozdílná velikost PO). Jde však zatím samozřejmě jen o hypotézu.

Zmíněných sedm skupin aršíků rozlišených podle podoby perforace jsem očísloval 1 až 7. Pro snazší představu jejich známky dále vyobrazujeme. V tabulce současně uvádím, kde se u nich vyskytují nejvýraznější odchylky postavení perforačních otvorů, na kterých kombinacích desek jsem tu kterou variantu perforace zjistil (zde bude asi největší prostor pro rozšíření) a jakým procentem v celkovém počtu zkoumaných aršíků byly jednotlivé varianty zastoupeny.
Zajímavý je i výskyt částí tiskových (ořezových a soutiskových) značek v podobě vodorovné čárky nebo čárek (červené a modré, nebo jen jedné z nich, otištěných vedle sebe nebo i přes sebe) na levém okraji, a svislých čárek (červené a modré, nebo jen jedné z nich) na okraji dolním. Jejich výskyt jsem zaznamenal na aršících těchto kombinací desek:

Tyto čárky jsou na aršících různě dlouhé, někde se otiskla jen čárka jedné barvy, jinde obě. Důvodem nemusí být jen jejich skutečná délka na tiskové desce, ale i vzájemný posun tisku červené a modré barvy. Roli hraje i posun ořezu aršíků, kdy na širším okraji se značky objeví, zatímco na užším byly odříznuty.

Čárky se vykytují na levém a/nebo dolním okraji, v naprosté většině v jejich polovině. Ojediněle jsem jiné čárky nalezl i v levém dolním rohu aršíků z některých kombinací TD (na obrázku dole je levý dolní roh aršíku A/C).
Jejich výskyt nebo absence však nemusí souviset jen s posunem ořezu aršíků. Porovnal jsem například dvojici stejně oříznutých aršíků varianty A/C, z nichž na prvním konec červené čárky na levém okraji ležel 20 mm od levého okraje známky 5 Kč, ale na druhém ve stejném místě čárka chybí. Důvodů toho může být více, například nemusela být do tohoto místa na desku nanesena barva nebo ji naopak stírací zařízení mohlo vytřít, ovšem může jít i o důsledek jiné skutečnosti, a tak i to je téma, které si zaslouží pozornost.

Není vyloučeno, že tiskových značek (čárek) na okrajích aršíků bude nalezeno více, než ty uvedené.

Při prohlížení tiskových značek jsem si povšiml, že na aršících jejichž červená barva byla tištěna z polí C a D, se na levém okraji mnohdy nachází slabá svislá červená čára, která by mohla být otiskem okraje malé TD.

Skutečná podoba tiskových desek (zda byla pro každou barvu zhotovena jedna velká o 4 polích, nebo byly 4 malé složené do tiskové formy) je tedy dalším tématem k výzkumu.

—

Londýnský aršík, dodnes relativně snadno dostupný a po generace považovaný ze studijního hlediska jen za málo zajímavý, ukazuje, že má badatelům i po osmi desítkách let co nabídnout. Pokud vás možnost jeho studia zaujala a objevíte díky tomu něco zajímavého, seznamte s tím i ostatní čtenáře Filatelie! 2)
František Beneš

X X X

Po návratu z koncentračního tábora obnovil redaktor Ervín Hirsch vydávání filatelistického časopisu. Nakladatelem byl opět František Borový, stejně jako u předchozí Tribuny filatelistů. Ta vycházela až do roku 1944 a za tuhé protektorátní cenzury otiskla i materiály, k nimž se Hirsch pochopitelně nechtěl hlásit. Nový časopis proto nazval podobně, ale jinak – Rozhledy filatelistů. První (a současně jediné) číslo vyšlo 4. června 1945 a obsahovalo mimo jiné informaci o Londýnském aršíku. Hirsch ji zformuloval opatrně, i když je z textu cítit jeho zaujetí proti poštovně nepotřebným „výrobkům“.

O měsíc později začal „za stejné redakce a vydavatele“ vycházet časopis Československá filatelie, v jehož prvním čísle už vyšlo varování před přemrštěnými cenami, které „nedočkaví zbohatlíci platí za prvních několik kousků, které k nám byly z Anglie dovezeny“. Ve druhém čísle se píše, že Londýnský aršík byl prodáván až za 35.000 korun (pro srovnání – poštovné za dopis tehdy činilo 1 korunu a 20 haléřů!). Ve třetím čísle už Hirsch aršík otevřeně odsuzuje jako nefilatelistický materiál, což ale řadu sběratelů neodradilo, protože si pamatovali, jak v roce 1934 nedoporučoval koupi aršíků Kde domov můj?, a jak to nakonec s jejich cenou dopadlo.

Poslední obsáhlejší vyjádření o Londýnském aršíku přineslo čtvrté číslo Čs. filatelie, v němž je popsán kuriózní vývoj ceny aršíku a zájmu o něj. Až astronomické ceny, za něž byl u nás zpočátku prodáván, vedly k tomu, že obchodníci a sběratelé v Anglii jej začali skupovat a exportovat do Československa. Tady však mezitím jeho cena dramaticky klesla, což se ale do Londýna hned nedoneslo. V předtuše vysokých zisků při vývozu do ČSR jej britští spekulanti skupovali za stále vyšší ceny, takže nakonec byl v Praze výrazně levnější než v Anglii. A tak se mnohé dovezené aršíky v Praze ani neohřály a obratem byly exportovány zpátky do Londýna… Nakonec prodělali skoro všichni.