PDF verze -> 20 let Domu filatelie v Praze (PDF, 1,57 MB)
František Beneš
Letos, prvního března, tomu bylo 20 let, kdy byl v Praze, v Klimentské ulici č. 6, zahájen provoz Domu filatelie. Sdružoval a sdružuje několik podnikatelů a společností působících v našem sběratelském oboru, a i když se v průběhu dvou desetiletí jejich počet a složení poněkud měnily, to hlavní – zaměření na filatelii – zůstává. Při příležitosti jubilea jednomu ze zakladatelů Domu filatelie, znalci Františku Benešovi, položil filatelistický publicista Josef Fronc několik otázek.*)
Dnes už nám jejich existence připadá samozřejmá, ale po většinu druhé poloviny minulého století u nás soukromé prodejny se známkami oficiálně nemohly působit. Můžete historii filatelistického obchodu u nás stručně přiblížit?
Starší sběratelé si to samozřejmě pamatují, ale mladším připomeňme, že soukromé podnikání v našem sběratelském oboru má u nás dlouhou tradici. Podle inzerátů v historických filatelistických časopisech víme, že první obchodníci začali u nás působit již koncem devatenáctého století, a i když zpočátku šlo často o doplňkový sortiment papírnictví nebo trafiky, časem se někteří specializovali jen na známky, později pak některé obchody vznikly už jako čistě filatelistické. Síť prodejních míst byla velmi hustá, ve vzpomínkách pamětníků se často dočteme, jak jako kluci cestou ze školy i v malých městech a obcích toužebně koukali do výlohy místního papírníka či trafikanta na cizokrajné známky s exotickými obrázky, a jaký to pro ně byl svátek, když si jich za pár ušetřených krejcarů – a později haléřů – nechali nasypat hrstičku do čepice. Krásně o tom píše například básník Jaroslav Seifert v knize vzpomínek Všecky krásy světa.
Rozšíření sbírání známek velmi pomohli venkovští učitelé, mnohdy zapadlí vlastenci, kteří tuhle novou zálibu šířili mezi svými žáky. Za Rakousko-Uherska a později za první republiky to byl jeden z mála finančně nenáročných, a tedy všem dostupných koníčků. Samozřejmě se sbíraly především známky razítkované, na poštovně neupotřebené nemohli tehdejší kluci, ale i řada dospělých filatelistů, ani pomyslet, protože to byly vlastně peníze, a těch ve většině rodin nebylo nazbyt.
Mocný impulz filatelii dal vznik nového státu, Republiky československé, jejíž známky byly nejdostupnějším symbolem nečekaně nabyté svobody a samostatnosti. Řady sběratelů se ohromně rozrostly a s nimi jako houby po dešti přibývaly i filatelistické obchody. Z jejich názvů vidíme, že odrážely tehdejší složení obyvatelstva, byly to firmy české, německé i židovské. A když pak ve třicátých letech pominula krize, zachvátila národ doslova investiční horečka. Po astronomickém vzestupu cen aršíků Vaduz, WIPA a u nás Kde domov můj?, doufali mnozí, že v poštovních známkách nalezli kámen mudrců, který vše mění na zlato. Z tehdejšího denního tisku víme, že například spekulaci na vzestup cen aršíků Bratislava 1937 podlehlo i mnoho nefilatelistů, kteří je skupovali po celých balíčcích. Samozřejmě to nemohlo fungovat dlouho, protože brzo nebyl nikdo, kdo by je od nich koupil za ještě vyšší cenu (blíže například viz můj článek Nejvzácnější aršík ČSR I ve Filatelii 7/1997).
Zklamání z nezdařené investice však přehlušila všeobecná tíseň vyplývající z hrozivé politické situace konce třicátých let. Rozpad Č-SR a vznik protektorátu paradoxně sbírání známek prospěly, jednak vznikla nová známková země, navíc se sběratelsky atraktivní emisní činností, a jednak byly známky považovány za jeden z mála bezpečných a přitom nenápadných způsobů tezaurace. Nedůvěra k protektorátním penězům vedla k výměnnému obchodu „cennosti za potraviny“, což filatelii rozšířilo ještě více na venkov. Když došly rakouské stříbrné koruny a zlaté desetikoruny, nabízeli lidé z měst sedlákům za jídlo i hodnotné poštovní známky, které pak po generace zůstaly v jejich rodinách a dodnes se s nimi občas můžeme setkat v pozůstalostech. Samozřejmě ne všude vzbudily skutečný sběratelský zájem, ale někde přece jen, což vedlo k posílení řad filatelistů.
Obecně lze říci, že první roky existence protektorátu byly pokračováním prvorepublikové zlaté doby filatelie, v níž se dobře dařilo i filatelistickým obchodníkům, a to nejen v kamenných krámech, ale i těm, kteří si tím přilepšovali ke svému zaměstnání a obchodovali doma, doslova z kuchyně, a své zboží nabízeli a posílali poštou – což byl tehdy docela běžný způsob, k němuž lze přirovnat dnešní obchodování „neprofesionálů“ na internetových portálech.
Temnou stranou byla perzekuce židovských obchodníků a sběratelů, jichž okupaci přežilo jen málo. Jejich sbírek a obchodních zásob se zmocnily protektorátní úřady a arizátoři, kteří na nich často vydělávali (píšu o tom v seriálu článků o Rudolfu Gilbertovi ve Filatelii z let 2011-12).
Po osvobození se opakovala situace z roku 1918, pomalu každý vlastenec se přihlásil k odběru známkových novinek, babičky pro vnoučky kupovaly pamětní listy prodávané poštou a obchodníky. Těch sice už nebylo tolik, jako za první republiky, ale trh fungoval, a protože – na rozdíl od okolních států – přes České země nepřešla totálně ničivá fronta, neutrpěla úhonu ani většina sbírek. Nabídku navíc masivně podpořily objemné soubory filatelistického materiálu rozprodávané Fondem národní obnovy, pocházející často ze zásob a sbírek odsunutých německých obchodníků a sběratelů. K těm po roce 1948 přibyly zásoby ze znárodněných filatelistických prodejen, čímž se nad oficiálním soukromým podnikáním v našem oboru na čtyři desítky let zatáhla opona.
Místo na straně nabídky však nezůstalo prázdné, brzy ho zaplnily státem řízené a vedle toho státem tolerované obchodní aktivity. Ty „oficiální“ měly předchůdce v Čedoku, který se podle některých pramenů zabýval obchodem s poštovními známkami už za protektorátu; po válce pak v tomto oboru nastoupil zpočátku Orbis a v roce 1950 Poštovní filatelistická služba, ve zkratce POFIS, který od té doby funguje dodnes, tady už 63 let. Zahraniční stránku věci měl po Orbisu od roku 1953 na starosti podnik zahraničního obchodu ARTIA. Pofis rozvinul síť pěti desítek prodejen po celé republice, mimo ně nabízel i známky pro děti a začátečníky v tisících trafik a stánků Poštovní novinové služby (PNS), a měl i zásilkovou službu.
Ještě intenzivnější rozvoj zaznamenalo „neoficiální“ obchodování na takzvaných výměnných schůzkách, pořádaných zpočátku pod křídly kroužků filatelistů při Revolučním odborovém hnutí (ROH), od roku 1965 pak v rámci akcí klubů filatelistů nově založeného Svazu československých filatelistů. Tyto schůzky, mezi sběrateli nazývané jednoduše burzy, se konaly po celé republice, v Praze na různých místech doslova každý den, a měly dnes už neuvěřitelnou návštěvnost. Na nejslavnější burze U Nováků v pražské Vodičkově ulici se každé nedělní (a později i sobotní) dopoledne scházely stovky nabízejících i kupujících a živý ruch si nezadal s orientálním bazarem. Určitě by stálo za to tuhle dobu zachytit ve vzpomínkách pamětníků a zkusit zrekonstruovat, u kterého stolku či kulečníku stával nebo seděl ten či onen prodávající, nezřídka bývalý obchodník, nyní člen klubu filatelistů oficiálně nabízející „přebytky svých kolegů“. Když jsem kdysi začal s nahodilým sběrem pramenů a vzpomínek, zaznamenal jsem si jména prodávajících ze šedesátých a sedmdesátých let – Kovář, Babka, Lederer, Chvála, Schovánek, Hečko, Šedivý, Charouz, Paleček, Malý, Frič, Skřeček… Spousta mi jich samozřejmě chybí a bylo by dobré je zachytit, a to nejen v Praze, ale vlastně všude, kde se výměnné schůzky a burzy konaly.
Koncem šedesátých let, v době politického i ekonomického uvolnění, se na trhu objevily i soukromé či družstevní filatelistické prodejny, v Praze například Repos vedle Veletržního paláce, tuším i obnovená Drufila v pasáži Sevastopol, a zřejmě i další. Měly ale jen krátké trvání a nepřežily nástup normalizace. Monopol POFISu pak trval další dvě desetiletí, až do konce osmdesátých let.
To jste už v tomto podniku pracoval. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Počátkem roku 1984 jsem nastoupil do pražského ústředí POFISu jako vedoucí jeho obchodního oddělení. Mými předchůdci byli slavní filatelisté Zdeněk Kvasnička, Břetislav Paulíček či bratři Malí, podnik po dlouhá léta vedl bývalý filatelistický obchodník Sergej Čegrincev. V rámci tehdejších možností si Pofis nevedl špatně, měl desítky prodejen, vydával odbornou literaturu, koncem šedesátých let uspořádal velkou sálovou aukci. Nuceným prodejem takzvaných vázaných hodnot za výrazně vyšší ceny napomáhal udržovat vysoký počet členů Svazu filatelistů (ti je mohli odebírat v novinkové službě za nominál) a spoluvytvářel tak iluzi, že co Čech, to organizovaný sběratel známek. Samozřejmě to nebyla pravda, nemalá část členů byly jen „mrtvé duše“, především manželky a další příbuzní sběratelů, přihlášení k odběru novinek. O to větší rozčarování pak přišlo v devadesátých letech, kdy počty členů SČF začaly dramaticky klesat – je však třeba připomenout, že předlistopadový masový stav samozřejmě nebyl normální.
V době mého nástupu do Pofisu tu byl ředitelem František Pospíšil, vcelku osvícený člověk, který nebránil novým obchodním aktivitám. Rychle se podařilo obnovit sálové aukce, které se na vyhladovělém trhu setkaly s dnes už nepředstavitelným zájmem – byly dvoudenní, konaly se v Paláci kultury a účastnily se jich stovky návštěvníků. Velmi jsme rozšířili komisní prodej, který nijak nezatěžoval zásoby – hlavní problém tehdejších podniků. Perestrojka uvolnila i možnosti obchodních styků se západními firmami, za část deviz získaných vývozem jsme mohli dovézt zboží pro náš trh. Do prodejen POFISu nastupovali filatelisté-odborníci ve svém oboru, což předtím bylo nemyslitelné (letitou zásadou bylo sběratele známek nezaměstnávat). I tato zlepšení přispívala k dojmu, že jeho postavení na našem trhu je vlastně neotřesitelné.
Ještě před listopadem 1989 se však přesto na trhu objevila nová značka Profil. Jak k tomu došlo?
Koncem roku 1988 se začala chystat transformace a POFIS, dosud součást spojů, se měl změnit na samostatný státní podnik. V těch si ředitele volili zaměstnanci a já byl jedním z kandidátů. V té době mě ale spolužák a dlouholetý kamarád upozornil na uvolněné místo ředitele podniku UVA (nabízel výrobky lidové umělecké výroby), který sídlil nedaleko. Byl to podnik velikosti POFISu a měl i podobnou strukturu, patřil Svazu výrobních družstev a já v tom viděl příležitost, jak zkusit obchod se známkami přenést na družstevní základ. O místo jsem se ucházel a získal ho. Brzy se ale ukázalo, že obchod bude třeba orientovat na oblast ne výrobního, ale spotřebního družstevnictví. A tak jsme s několika bývalými kolegy a kolegyněmi z Pofisu, s odborníkem na družstevní administrativu a účetnictví a dalšími přáteli a v neposlední řadě se svými rodiči v září roku 1989 založili malé spotřební družstvo, zaměřené na obchod s poštovními známkami. Když jsme pro ně hledali název, napadla jednu kolegyni logická zkratka: Naše nabídka bude určena pro filatelisty, takže PROFIL! Byl jsem zvolen jeho předsedou, v UVA dal výpověď a vzdal se tak místa jejího ředitele.
To byl v té době asi neobvyklý krok.
To určitě. Už na první pohled šlo o jasný společenský i ekonomický sešup. Nezapomínejme, že to bylo ještě za socialismu, který v té době rozhodně nevypadal, že by chtěl opustit scénu. Já byl tehdy čerstvě ženatý, právě se nám narodilo první dítě a z pohodlného a slušně placeného místa ředitele podniku s kanceláří na Václavském náměstí, ve vysokém patře domu Svazu českých a moravských výrobních družstev na rohu Jindřišské ulice, jsem se ze dne na den přestěhoval, sice jen přes to náměstí, ale do podzemí pasáže Rokoko, kde jsme měli koutek se známkami na pultě šatny kina Hvězda. Když se za tím ohlédnu, musím poctivě přiznat, že dneska bych se to udělat už asi neodvážil. Ale tehdy jsem byl mladý a ambiciózní, tahle změna mi připadala jako krok dopředu a já věřil, že mít své záležitosti ve vlastních rukách je ta nejlepší cesta k úspěchu.
Profil se ale na trhu během krátké doby zavedl a začal konkurovat POFISu. Jak se vám to povedlo a jaké největší potíže jste přitom museli překonávat?
Hlavní překážky byly dvě – administrativa a prostory. Už samo založení družstva nebylo jednoduché, ale administrativa spojená s jeho provozem byla ještě mnohem složitější. Podniky tehdy na to měly úředníky, například v POFISu jich bylo dokonce víc, než zaměstnanců prodejen, my ale papírování museli zvládat vedle své běžné práce. A získaní prostor pro otevření prodejny, to byl za socialismu skoro neřešitelný problém! Už možnost působit v kině Hvězda, jakkoli nám dnes pro filatelistický obchod připadá až absurdní, se tehdy rovnala malému zázraku. Získali jsme ji díky zákazníkovi z POFISu, který pracoval v Československém filmu. Dnes jsou realitní rubriky v časopisech a na webu plné nabídek na pronájem prodejen všeho druhu, tehdy ale nebylo možné získat ani centimetr čtvereční obchodní plochy. Prostor byla sice spousta, i v centru Prahy, ale všude byly různé sklady nebo kanceláře, které jejich uživatelé nechtěli za žádnou cenu opustit.
Samozřejmě jsme věděli, že prodej známek v kině Hvězda je jen začátek, že rychle musíme získat standardní prodejnu, abychom vůbec mohli fungovat a vydělat na mzdy a další náklady. Tehdy nám hodně pomohli kolegové z filatelistického oddělení podniku zahraničního obchodu Artia, Zdeněk Prokop a Jiří Vandas. První nám pomohl získat zákazníky pro vývoz u nás těžko prodejných známek, zejména protektorátu, a druhý nám za získané devizy za výhodných podmínek zprostředkoval dovoz známek s náměty Disneyových postaviček. Ty byly u nás tehdy velmi populární, a jako skoro všechno ze Západu, samozřejmě nedostatkové. My jich měli najednou tolik, že by to stačilo na mnoho let dopředu. A tak jsme z nich nechali vyrobit sestavy a ty nabídli různým tehdejším maloobchodním podnikům, které o tak atraktivní zboží samozřejmě stály. Podmínkou bylo, že nám přenechají nějaký svůj nepotřebný prostor, v němž bychom si mohli zřídit vlastní prodejnu. V tom nám vyhovělo Drobné zboží Praha, provozující rozsáhlou síť prodejen, od nějž jsme získali malý sklad v pasáži Čs. státní banky na pražských Příkopech. Bleskurychle jsme ho upravili a za pár dní byli připraveni tam začít prodávat.
To byl velký úspěch – sídlili jsme na hlavní pražské třídě, nedaleko od zavedené prodejny POFIS. Problém však byl, že jsme neměli skoro co nabídnout. A tady znovu pomohl pan Prokop. Domluvil s manžely Kracíkovými, krajany exulanty, kteří ve švýcarské Basileji vedli filatelistický obchod zaměřený i na odbornou literaturu, aby nám na dluh poslali nějaké knihy a katalogy. Podotýkám, že jsme se s nimi osobně neznali, nic jim předem nezaplatili, a přesto jsme za pár dní přišli ráno do práce a před prodejnou stála velikánská paleta zabalená v plastové folii, plná nových, u nás do té doby nevídaných katalogů. To byla mocná injekce naší nabídce, a i díky ní si k nám našlo cestu mnoho sběratelů. Hlad po zboží ze Západu byl takový, že jsme část knih obratem přenechali prodejně nakladatelství Zahraniční literatura ve Spálené ulici, Kracíkovým zaplatili a objednali další dodávku.
Nezahálela ale ani prodejna v šatně kina Hvězda, u níž se ukázalo, že tohle místo nám přineslo obchodní štěstí. Nedlouho po jejím otevření totiž přišel sedmnáctý listopad, pár kroků od pasáže Rokoko je dům Melantricha, z jehož balkónu promlouval Václav Havel a další osobnosti. Místo řídkých nahodilých návštěvníků jsme najednou měli před prodejnou statisícový dav cinkající klíči, a tak jsme vytáhli stolek, postavili ho na chodník, a zima nezima na něm nabízeli naše Disneyovky. A protože se blížil Mikuláš a nic podobného pro děti jinde nebylo k sehnání, za pár dní jsme tu zásobu rozplánovanou na léta skoro vyprodali. Podobný úspěch jsme pak zanedlouho měli i ve stánku na Vánočním trhu před obchodním domem Kotva.
Dočetl jsem se, že družstvo Profil po roce 1989 provozovalo více prodejen.
To je pravda, zanedlouho jsme jich měli už sedm! Prodejnu v kině Hvězda jsme si podrželi, přejmenovali ji na Hvězdičku a nabízeli v ní známky a další filatelistické zboží pro děti a začátečníky. Dokonce jsme v ní zřídili stálý kroužek mladých filatelistů, pro který jsme našli a platili vedoucího. Rodiče sem mohli zdarma přivést své děti a on se jim věnoval. Druhou prodejnou byl už zmíněný obchod v pasáži Státní banky, zanedlouho jsme vedle něj otevřeli další, s výlohou na Gorkého náměstí. Dvě prodejny jsme měli na Vinohradské třídě, jedna se věnovala velkoobchodu, druhá vedla vedle známek i papírnické zboží (což byla podmínka Obvodního národního výboru na Praze 2, aby nám zde povolili činnost – kdeže, naštěstí, ty doby jsou!). Šestá prodejna sídlila v Senovážné ulici a její zákazníci dodnes vzpomínají na široký sortiment poštovní historie a literatury, který nabízela. Sedmou prodejnu, ve Zlaté uličce na Pražském Hradě, jsme převzali od POFISu. Později přibyla prodejna historických pohlednic v Poštovním muzeu.
To byl na svou dobu poměrně velký podnik, jak jste to vůbec zvládali administrativně?
Brzy jsme přišli na to, že pro obchodování se starými známkami ve velkém není družstvo nejlepší formou. Už Ervín Hirsch za první republiky konstatoval, že zatímco ve většině oborů byly zavedeny moderní obchodní metody, výkup a prodej známek se nadále děje způsoby starých benátských kupců z 16. století. To platilo i pro nás. Něco jiného je převážně nabízet snadno evidovatelné novinky známek či vyrábět sestavy pro děti, jak to dělal POFIS a něco jiného vykupovat a zpracovávat sbírky jednotlivých filatelistů, z nichž každá je vlastně jiná. Už jenom rozhodnout, co vlastně koupit a za kolik, je leckdy zapeklitá věc, kterou nemůžete řešit univerzálním návodem. Musíte přihlédnout ke stavu zásob, očekávané poptávce, k nabídce konkurence, a samozřejmě nést za své rozhodnutí obchodní riziko. Při prodeji zase máte hmotnou odpovědnost za svěřené hodnoty. To těžko můžete provádět a kontrolovat na sedmi samostatných prodejnách, z nichž každá měla své zvláštní zaměření. K tomu záhy přibyly aukce, prodejna specializovaná na numismatiku, vydavatelská činnost… Prostě to, co vyhovovalo na sklonku socialismu, kdy vlastně ani jiná než družstevní podoba nepřipadala v úvahu, nebylo dost dobré v nových podmínkách počátku 90. let. Proto jsme se po čase rozhodli, že si jednotlivé činnosti rozdělíme a každý bude podnikat samostatně, na své obchodní riziko a svůj živnostenský list. Protože ale značka Profil byla mezitím dobře zavedená, dohodli jsme se, že ji každý z původních členů a zaměstnanců družstva může nadále používat a že ji budeme společně propagovat. To se pak také stalo. Jednotlivé úseky a činnosti družstva jsme si rozdělili, každý převzal, co dělal a k čemu měl nejblíže. Například moji rodiče pak vedli prodejnu poštovní historie v Senovážné ulici, já prodejnu v Provaznické ulici, V. Dražan aukce, J. Vandas prodejnu mincí apod. Po čase se nám pak podařilo najít prostory v Klimentské ulici a tam většinu do té doby roztříštěných aktivit soustředit.
A tak tedy došlo k založení Domu filatelie?
Ano, bylo to v roce 1993, kdy jsme se z jednotlivých provozoven poprvé sestěhovali pod jednu střechu. Byl to vlastně systém shop in shop, jak ho známe například z nákupních středisek. Každý si platil svůj nájem a náklady, podnikal na vlastní IČO, ale pod původním zavedeným názvem. V našem sortimentu to byl nejlepší způsob, kdy nikdo nemusel nést odpovědnost za rozhodnutí kohokoli dalšího, ale zároveň jsme se mohli například při propagaci opírat o dobré výsledky ostatních a mohli snadno spolupracovat – odborně i organizačně. Činnost původního spotřebního družstva Profil jsme tedy ukončili.
A jak to dopadlo s Pofisem?
I když jsme vlastně byli konkurenty, jako družstvo jsme se státním podnikem POFIS poměrně úzce spolupracovali. Dodávali jsme mu například literaturu a pomůcky z dovozu a naopak od něj kupovali jeho nadlimitní zásoby známek. Jeho hlavním problémem bylo, že jeho jednotlivé prodejny byly zařazeny do malé privatizace a jejich noví nájemci v nich už chtěli vést jiný sortiment. Po likvidaci prodejní sítě byl Pofis počátkem 90. let nabídnut ve velké privatizaci a prodán ve veřejné dražbě, kde jsme ho koupili. Získali jsme tak rozsáhlé sklady známek, ale i pomůcek, a v neposlední řadě i vydavatelská práva ke katalogům a monografiím. Další známky jsme získali při rozprodeji zásob pošty, PZO Artia a koupili jsme i jiné sklady, o které tehdy nebyl velký zájem.
Namísto POFISu si Česká pošta zřídila Postfilu, na rozdíl od Slovenska, kde je POFIS Bratislava součástí pošty dodnes. Pražský POFIS se nyní soustřeďuje na vydávání filatelistické literatury, zejména tradičních katalogů a monografií. Na tomhle poli se nám podařilo udělat kus kvalitní práce, což může posoudit každý, kdo porovná předlistopadová vydání s těmi současnými.
Kolik lidí se na provozu Domu filatelie vlastně podílelo a jak je to nyní?
Počátkem 90. let, kdy jsme přecházeli z podoby družstva na jednotlivé osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) a společnosti s ručením omezeným, připravovali prostory v Klimentské, vedli ještě jednotlivé detašované prodejny, provozovali velkoobchod, pořádali aukce, zajišťovali zásilkovou službu, spravovali a zpracovávali získané sklady, přebírali časopis Filatelie, připravovali založení Klubu Filatelie, zaváděli Filatelistickou zkušebnu, zřizovali první soukromou poštovnu a měli i další aktivity, šlo o poměrně vysoký počet – působilo tu na tři desítky lidí! Vyplývalo to z ojedinělého postavení na trhu, kde se po privatizaci POFISu ostatní teprve rozkoukávali a začínali v malém, zatímco my už měli náskok a obsluhovali zákazníky z celé republiky. K tomu přičtěte naprosto nenasycený trh, kde se po desítkách let odložené poptávky zboží prodávalo skoro samo… Dokonce jsme měli tolik zákazníků a objednávek, že jsme je ani nestačili sami obsloužit a museli si sjednat pomoc – dohodli jsme se Zdeňkem Pěnkavou a Janou Brožovou, bývalými kolegy z POFISu, aby přestěhovali svou prodejnu z Malé Strany do Klimentské ulice a zřídili jsme u nich výdejní místo naší zásilkové služby, jinak bychom se prostě nestačili věnovat ostatním prodávajícím a kupujícím.
Tenhle stav ale nemohl samozřejmě trvat věčně. Poptávka se postupně nasytila, část trhu získala rozrůstající se konkurence, o tehdejších obratech se nám dneska už může jenom zdát. S tím samozřejmě poklesla i potřeba tak velkého počtu lidí, zmenšili jsme prodejnu, některé činnosti už ani neprovozujeme, jiné jsme se naučili dělat hospodárněji nebo je zajišťujeme externě. Dnes v Domě filatelie působí necelá třetina z těch dávných počtů.
Když jste zmínil konkurenci, jaké s ní máte vztahy?
Pro mne je konkurence hnací silou pokroku a nebýt jí, nikdy bychom nedošli tak daleko. Podívejte se na aukční katalogy – dokud je konkurence nezačala dělat barevně na křídovaném papíru, spokojil se Profil s černobílými a skoro bez ilustrací. U většiny věcí přemýšlíme, jak by to asi udělal náš konkurent, a rovnou se to snažíme udělat ještě lépe. Samozřejmě z toho má největší prospěch zákazník. Je výstižné rčení, že nejvyšším výrazem obdivu je napodobování, a tak se nezlobím, když vidím, že konkurence následuje nějaký náš dobrý nápad.
Navíc působíme v oboru, který pro nutnost individuálního přístupu k zákazníkům obvykle nevyhrocuje konkurenci na bratrovražedný boj. Náš trh je sice malý, ale doslova rukodělnost naší práce umožňuje, aby na něm působilo ještě více subjektů než nyní. Jiné obchodníky a aukcionáře tedy většinou nevnímáme jako konkurenci, ale jako kolegy, spolupracujeme s nimi a dokonce jsme některé povzbuzovali, aby se přestěhovali co nejblíže k nám, aby tak vzniklo jakési přirozené filatelistické centrum, jakým je v Londýně například Strand. Máme radost, že se to do určité míry povedlo, ob dva domy od nás je Filatelie Pěnkava, naproti je prodejna Poštovního muzea, kousek hlouběji v Klimentské Filatelie Skaut, za rohem v Revoluční Filatelie Hobby, o pár kroků dál v pasáži Burzovního paláce nedávno přibyla Filatelie Praha a doufáme, že se tenhle počet v budoucnu ještě zvýší. Každý obchodník si prostě musí najít něco svého, proč ho zákazníci budou vyhledávat, a pak se konkurence nemusí bát.
O dobrých vztazích s většinou filatelistických obchodníků svědčí i to, že jsme je sdružili kolem klubu časopisu Filatelie, na jehož stránkách je zdarma propagujeme a oni zase jeho členům poskytují různé výhody a slevy.
Časopis Filatelie jste před dvaceti lety v podstatě zachránili, a to za cenu nemalých finančních obětí. Jak to s ním vypadá po této stránce dnes? A může se vůbec takový odborný, úzce zaměřený časopis sám financovat?
Možná budete překvapen, ale může. Paradoxně ovšem až dnes, protože před těmi dvaceti lety to možné nebylo. Nárůst cen papíru a tisku, ale i poštovného, za tehdejšího silného poklesu počtu předplatitelů, to všechno přivedlo Svaz českých filatelistů, který Filatelii vydával, do neřešitelné finanční situace. Časopis měl doslova na kahánku, protože ztráty rostly a nebylo z čeho je zaplatit. Navíc se rozpadl do té doby používaný způsob distribuce přes PNS. Jediným řešením se zdálo najít spoluvydavatele, který by se podílel nejen na ekonomické stránce věci, ale zajistil i prostory pro redakci a pomohl s obsahovou náplní. Nakonec jsme se s kolegy v Profilu dohodli, že jej převezmeme a spojíme s vlastními obchodními aktivitami. Filatelii vlastně zachránila inzerce zásilkové služby Profil a aukcí, která v devadesátých letech hradila ztráty z jejího tehdejšího vydávání. Postupně jsme se ale naučili spoustu věcí dělat hospodárněji než dřív, s menším počtem lidí, k tomu v posledních letech výrazně poklesla cena tisku, takže dnes už tak velké finanční injekce ke svému vydávání časopis nepotřebuje. Pravdou ale je, že mu nadále poskytujeme prostory za symbolickou cenu, bez toho by hospodaření Filatelie prostě nemohlo být vyrovnané.
Z původních skladů Pofisu také v posledních dvou letech bezplatně poskytujeme prémie pro členy Klubu Filatelie, loni nezoubkovaný aršík Praga 1962, letos nezoubkovaný aršík Praga 1955. Bez nich by počet členů nejspíš poklesl, ale bereme to jako dobrou investici do budoucnosti časopisu. Přáli bychom si, aby ho jednou po nás zase někdo převzal a pokračoval tak nejen v naší práci, ale navázal i na slavné tradice založené našimi předchůdci. Filatelii je totiž letos už 63 let, ale do jejího rodokmenu můžeme zahrnout i předválečnou Tribunu filatelistů, v jejímž čele stál Ervín Hirsch, který ji pak po druhé světové válce obnovil pod názvem Čs. filatelie a později jen zkráceně Filatelie.
V tiráži Filatelie se už delší dobu uvádí, že je mediálním partnerem Poštovního muzea. Co si pod tím máme představit?
Poštovní muzeum v Praze je instituce, jaká má jen málokde ve světě obdobu. Samozřejmě, existují větší a vzácnější veřejné sbírky, a třeba i ve větších a honosnějších budovách, ale kouzlo toho našeho spočívá v komplexnosti jeho činnosti. Pro naše sběratele a badatele a pro rozvoj filatelie jako oboru, zvlášť když bychom ji rádi viděli jako pomocnou vědu historickou, je prostě Poštovní muzeum nenahraditelné. Mám ho rád i z osobních důvodů, už jako kluk jsem do něj chodil, a jako čerstvý absolvent vysoké školy jsem se dokonce seznámil s jeho budoucím ředitelem Pavlem Čtvrtníkem, tehdy mladým poštovním historikem, který chodil navštěvovat svou sestru do redakce Zemědělského nakladatelství, kde jsem sbíral své první redakční zkušenosti (mimochodem, přede mnou zde pracovali slavní filatelističtí publicisté Otto Hornung a Vítězslav Houška). S paní doktorkou Čtvrtníkovou jsme měli stoly proti sobě a ona mě uvedla do redaktorského řemesla (což se mi pak velmi hodilo při tvorbě katalogů, monografií a článků do Filatelie). Její bratr Pavel si rychle povšiml mého zájmu o známky a o to snadněji jsme po letech navázali vztahy, zpočátku mezi Pofisem a muzeem, později k nim přibyla Filatelie. Ta muzeu vděčí za mnohé – řada studií a článků by bez jeho pomoci nikdy nevznikla. Vím to z vlastní zkušenosti, muzejní fondy jsem jako autor i jako znalec mnohokrát využil.
Muzeum však nežije ve vzduchoprázdnu a jeho existence není samozřejmá, i když by se to leckdy mohlo zdát. Jako kulturní instituce samozřejmě citlivě reaguje na ekonomickou situaci – co si budeme povídat, leckterý ekonom by obdobné „nadstavby“ v rámci úspor nejraději zrušil. Proto muzeum potřebuje všemožnou podporu, třeba alespoň společenskou. V rámci SČF jsme založili Odbornou společnost přátel Poštovního muzea, sdružující zájemce o jeho činnost. Společnost se podílí na organizování dnes už tradiční každoroční akce Den české filatelie a má i další aktivity. Pofis zařadil do edičního plánu svých Monografií hned několik svazků týkajících se muzea. Dům filatelie spolu s muzeem a rozhlasovou stanicí Zlatá Praha počátkem 90. let uspořádal řadu měsíců trvající soutěž pro mladé filatelisty, a před časem muzeu vypomohl i finančně – když nemělo prostředky na zaplacení ojedinělých poštovních saní, prostě je koupil a muzeu věnoval. Znalci Filatelistické zkušebny Domu filatelie v průběhu let pro muzeum zdarma vypracovali řadu posudků, některé i velmi rozsáhlé. Náš KF 00-65 Apollofila v muzeu upořádal propagační výstavu. Časopis Filatelie přináší o činnosti muzea podrobné zprávy a podílí se i na pořádání některých jeho akcí. Vztahy s Poštovním muzeem i jeho pracovníky si prostě ceníme velmi vysoko a jsme hrdí, že jsme si dlouholetou spoluprací zasloužili onu větu v tiráži Filatelie.
Jaké vztahy má Dům filatelie se Svazem českých filatelistů?
Dá se říci, že ty nejlepší. Prakticky všichni, kdo v Domě filatelie působí, jsou členy KF 00-65 Apollofila, pro který jsme získali i řadu zákazníků, takže dnes patří k největším v republice. Klub Filatelie je kolektivním členem Společnosti pro odbornou literaturu Svazu českých filatelistů. Dům filatelie i jednotlivé subjekty v něm působící různými způsoby podporují akce svazu, například poskytují ceny pro výstavy známek, v naší jídelně se bezplatně konají zasedání předsednictva SČF a setkání Komise znalců SČF, časopis Filatelie zdarma pro svaz připravuje a distribuuje zpravodaj Informace SČF a na svých stránkách bezplatně referuje o akcích jednotlivých klubů a odborných společností.
S otevřením Domu filatelie souviselo i zřízení první soukromé poštovny u nás. Jak to s ní dnes vypadá?
Poštovna byla otevřena současně s Domem filatelie 1. března 1993 a existuje vlastně dodnes – i když už její potřebnost pro poštovní provoz dávno skončila, pošta ji přesto formálně nezrušila. Ve své době měla funkci hlavně propagační a edukativní, vzhledem k tomu, že nedaleko Na Františku byla pošta Varšava, tomu ani jinak být nemohlo. Česká pošta si od zřízení naší poštovny Praha-Dolní Nové Město, umístěné na snadno dostupném místě, slibovala, že napomůže získat další zájemce o provozování této služby a že jim u nás budeme předvádět, jak jednoduché je ji provozovat. To se také dělo. Natáčela u nás televize, například Receptář pro podnikatele, přicházeli novináři i zájemci o funkci poštovného z různých míst republiky.
Současně jsme však měli i poměrně živý poštovní provoz, v jehož rámci jsme odbavovali velké objemy zásilek. Elektronická komunikace tehdy byla v plenkách, a tak už naše vlastní reklamní kampaně poštovnu pořádně vytěžovaly. Navíc si na ni rychle zvykly firmy sídlící v okolí a podávaly u nás svou korespondenci. To pro nás mělo nezanedbatelnou výhodu, že jsme díky tomu prodávali velké počty známek na frankování, které jsme získali od České pošty výměnou za známky československé, jimž v září 1993 končila platnost. Z tohoto hlediska pro nás měla poštovna po řadu let i smysl ekonomický.
S obecným poklesem podávaných nezapsaných listovních zásilek – a rovněž v důsledku slev, které pošta začala dávat velkým podavatelům (což jsme v poštovně nabídnout nemohli) – klesal i provozní význam tohoto zařízení. A když se pak začala ve větší míře zavádět úsporná opatření, sdělila nám nadřízená pošta, že pro malý počet zásilek už k nám pro ně nemůže posílat každý den auto – pokud si na to nebudeme přispívat. To by se ale samozřejmě nevyplatilo, takže současný stav je takový, že pokud se sejde větší objem, zavezeme zásilky na poštu na Masarykově nádraží sami, jinak je bez razítka poštovny házíme do nejbližší schránky. Občasným zpestřením pak je účast poštovny na propagačních akcích v okolí, konaných o víkendech. Zřídit příležitostnou poštovní přepážku ve dnech pracovního volna je složité a drahé, a tak, když nás o to Česká pošta požádá, vyšleme na akci poštovného s historickou schránkou a razítkem. Obvykle za to ani nic nechceme, děláme to prostě v rámci dobrých vztahů s poštou.
A ještě jedna zajímavost, která se váže k otevření poštovny. Jejím prvním zákazníkem byl známý herec Josef Bek, který bydlel nedaleko a před otevřením Domu filatelie při procházkách zvědavě nakukoval do výlohy, co to tam vlastně chystáme. Věděl tedy, že otevíráme 1. března 1993 a v tento den úderem desáté vešel do nově otevřených prostor, jako historicky první návštěvník. Samozřejmě nás to potěšilo, obzvlášť kolegyni Aničku Císařovou, která byla jeho fanynkou, a tak s ním ráda navázala přátelské vztahy. Často se pak u nás zastavoval na kus řeči, a i když jsme ho pro sbírání známek nezískali, jeho charakteristický hluboký hlas a veselé historky nám pak ještě nějakou dobu zpestřovaly prac
—
*) Rozhovor původně vznikal pro Zpravodaj Společnosti sběratelů čs. známek SČF, kde měl být otištěn v jeho druhém letošním čísle. Vzhledem k nenadálým obtížím s jeho vydáváním, a rovněž vzhledem k velkému rozsahu, do nějž se nakonec rozhovor rozrostl, se jej nepodařilo otisknout v době jubilea. Proto jsme se dohodli s redakcí časopisu Filatelie a publikovali jej zde. J. Fronc