Ověřování pravosti celistvostí a razítkovaných známek

Ověřování pravosti celistvostí a razítkovaných známek

František Beneš

Už řadu let, v podstatě od ustavení nové Komise znalců SČF v roce 2004, probíhá mezi jejími členy diskuze na téma ověřování pravosti celistvostí, jemuž naši předchůdci nevěnovali tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo. Samozřejmě není možné ze dne na den napravit, co bylo mnoho desítek let zanedbáváno. Věřím však, že se ubíráme správným směrem, a za důležité považuji, že se do snah o zlepšení vedle znalců (např. H. Trnka a J. Weissenstein v květnovém čísle) zapojují i „obyčejní“ sběratelé.
Důvody, proč se naši předchůdci nevěnovali systematičtěji otázce pravosti celistvostí (a otisků razítek na známkách), můžeme dnes už jenom odhadovat. Je možné, že to někteří považovali za příliš složité (jak uvádí H. Trnka), současně však není vyloučeno, že jiní se tomuto tématu věnovali, ale své poznatky dostatečně nepublikovali.

Jistě i skutečnost, že na celistvostech sběratelé tradičně za hlavní považovali samotné známky, zatímco poštovně-historické souvislosti nebyly doceňovány (či dokonce vůbec brány v úvahu), způsobila, že znalci běžně ověřovali právě jen pravost nalepených známek jako takových, zatímco k dobovosti celistvosti, otázce, zda prošla poštovním provozem (či dokonce k její pravosti) se často nevyjádřili. Vidíme to běžně na dopisech z prvních let po vzniku RČS, na nichž jsou nalepeny pravé drahé známky (emisí Hradčany, PČ 1919, Letecké 1920, SO 1920, Skautské, Vojenské, Revoluční a dalších) ve zcela neodpovídajících frankaturách, u nichž jsou otištěny znalecké značky, i když samotné „dopisy“ byly zjevně zhotoveny z ochoty, dodatečně, nebo jsou na nich dokonce otištěna padělaná razítka.

Změna v přístupu znalců nastala v důsledku změny trendů ve filatelii, kdy se začal klást větší důraz na poštovně historické hledisko a celistvosti se staly běžnou – a dokonce nutnou – součástí soutěžních exponátů. To samozřejmě přineslo vzrůst zájmu o ně, a tím i vzrůst jejich ceny. Ta už nepředstavovala hodnotu jako razítkovaná známka „plus něco málo k tomu“ (v podstatě jako „lepší výstřižek“), ale byla najednou v řadě případů vyšší i řádově. Pak už samozřejmě nestačilo konstatování o pravosti známek, bylo nutné podrobit zkoumání i samotné celistvosti. To všechno v situaci, kdy už bylo velké množství výrobků z ochoty a částečných (či dokonce úplných) padělků ověřeno „jako pravé“ – byť se tento výrok vztahoval jen na samotné známky.1)
Naši znalci na tyto nové trendy a požadavky reagovali spíše pomalu, jistě i proto, že by leckdy museli přehodnotit vlastní předchozí výroky nebo závěry svých předchůdců. A tak vlastně až v poslední době u nás nastává situace, kdy se budeme muset vypořádat s tímto dědictvím a sběratelům pomoci rozpoznat, co je pravé a dobové, a co nikoli. Tuto etapu mají například v Německu už za sebou a o krok před námi jsou i v otázce zkoumání pravosti a dobovosti otisků razítek na smytých známkách. Naše určité zpoždění v tomto směru však pro nás může být i výhodou – můžeme se z jejich závěrů poučit.

Proč vznikaly (a vznikají) „celistvosti“ jako výrobky z ochoty či částečné nebo úplné padělky je jasné – tímto způsobem má dojít ke zvýšení ceny k tomu využitých známek. Přinesl to už zmíněný vzrůst zájmu o celistvosti, před tím snaha zhotovit razítkované známky v atraktivní úpravě či uplatnit známky různě poškozené (bez lepu, s vadou lepu, zezadu ztenčené, zlomené, natržené apod.).

U samotných „smytých“ známek pak orazítkování mělo zakrýt skutečnost, že jsou bez lepu, po nálepce, někdy i zbavené rezových skvrn apod. Samozřejmě se tak dělo u známek, jejichž katalogová cena jako upotřebených byla vyšší než u neupotřebených bez lepu, s nálepkou, nebo dokonce i než známek svěžích. (Nesmíme zapomínat, že razítkované známky se až do čtyřicátých let sbíraly nesrovnatelně více než dnes, čemuž odpovídaly i jejich ceny, o jejichž výši si už můžeme nechat jenom zdát – byla mnohonásobná.)
Typickým příkladem jsou známky protektorátní, zejména první přetisková série, u dalších emisí varianty s kupony, spojky, desková čísla, Terezín apod., které se často jako neupotřebené dochovaly slepené, s nálepkou či s různě poškozeným lepem, a tímto způsobem se padělatelé snažili o jejich zhodnocení. V některých případech dokonce použili známky nepoškozené, protože jako razítkované měly větší cenu. V osmdesátých a počátkem devadesátých let od nás bylo takových „razítkovaných“ protektorátních známek vyvezeno velké množství do Německa, kde jimi bylo oklamáno mnoho sběratelů a obchodníků. Nejpověstnější jsou aršíky Heydrich bez lepu, opatřené dodatečně otiskem razítka nacházejícího se v soukromých rukách (tedy „patiskem“), což mělo zvýšit jejich cenu na pěti- i vícenásobek; v zahraničních aukcích se (s padělaným atestem Gilbert) vyskytují dodnes.

V Německu byly zase dodatečně pravými nebo padělanými razítky opatřovány známky z prvních poválečných let a z doby po vzniku Spolkové republiky, které mnozí sběratelé jako neupotřebené z tradice a setrvačnosti připevňovali v albech nálepkami. Poté, co se prosadilo sbírání známek svěžích, klesla značně cena těch s nálepkou, a tak se je padělatelé snažili přeměnit na mnohem dražší upotřebené. Podobné to bylo i v řadě jiných států.
Samostatnou kapitolou jsou známky, které byly v poštovním provozu používány jen nepatrně, a razítkované jsou tedy mnohem dražší než neupotřebené. Jde například o některé klasické známky Islandu, Staroněmeckých států, některé hodnoty rakouské pošty v Levantě, rakouské známky „použité“ v Lichtenštejnsku, meziválečné známky Sárska a mohli bychom uvést mnoho dalších příkladů. Ty jsou samozřejmě rovněž předmětem zájmu padělatelů, kteří se orazítkováním (zneužitými dobovými, častěji však nepříslušnými nebo padělanými razítky) snaží zhodnotit levné neupotřebené exempláře.

To všechno přispělo k tomu, že znalci a po nich i obchodníci a samotní sběratelé začali klást větší důraz na pravost a dobovost otisku razítka na upotřebených známkách. Zatímco v minulosti se doporučovalo, aby otisk zabíral spíše menší část plochy obrazu známky a nehledělo se tolik na otázku, jaká část razítka je otištěna, nyní je požadováno, aby byl jasně rozpoznatelný název pošty (zda na ní mohla být známka orazítkována), datum (zda odpovídá době platnosti známky), typ razítka (aby se dalo poznat, zda jde o razítko používané v příslušné době), a samozřejmě musí být jasné, že jde otisk razítka pravého.

Exemplářů splňujících tyto požadavky je však překvapivě málo a pouze ty jsou nyní považovány za plnohodnotné, zatímco většina ostatních (s razítkem ve tvaru vlnovky nebo čar, jen s obloučkem bez domicilu či data apod. – nemluvě o známkách s razítkem nepříslušným nebo padělaným) stojí pouhý zlomek – třeba i o 95 % méně, nebo jsou dokonce zcela neprodejné! Jde tedy o podobný proces jako u známek neupotřebených, o jejichž zadní straně se dlouho pohrdavě říkalo „sbíráme známky a ne lepidlo“, a nakonec původnost a nepoškozenost toho „lepidla“ v řadě případů představuje i 95 % z ceny známky…

Razítka

Pro snazší představu rozdělme teď otisky poštovních razítek na známkách a celistvostech do skupin.

V první jsou otisky razítek pravých, provedené oprávněnou osobou, a to buď v souladu s předpisy pro jejich používání (s aktuální datací, ale někdy i s datem pozměněným – což například ve 20. letech minulého století Čs. pošta údajně připouštěla „z ochoty“2)), nebo v rozporu s nimi (s omylem nesprávně nastaveným datem; na nepříslušných formulářích či tiskopisech; když byla ve výplatném přehlédnuta už neplatná známka; „z ochoty“ na neplatných známkách, když to už předpisy nepřipouštěly apod.).
Pravá razítka mohla být použita i neoprávněnou osobou – jejich otisky jsou tedy „patisky“ (mnoho pravých razítek se různými způsoby ocitlo v nepovolaných rukách, jak si dále ukážeme).
V poslední skupině jsou otisky razítek padělaných.

Za pravý a sběratelsky plnohodnotný můžeme považovat pouze otisk pravého razítka provedený oprávněnou osobou, v souladu s předpisy pro jeho používání. V některých případech však i v rozporu s nimi (například když byla na celistvosti přehlédnutím uznána a orazítkována už neplatná známka). K takovým případům bychom však měli přistupovat z pohledu „presumpce viny“, tedy s podezřením, že jde o dodatečný výrobek zhotovený neoprávněnou osobou, a „vzít je na milost“ pouze pokud je zjevné, že tomu tak nebylo.
Otisky pravých razítek provedené neoprávněnou osobou (což je nejčastější případ) rozhodně plnohodnotným materiálem nejsou a podle mého názoru spadají do skupiny padělků. Do té samozřejmě patří i všechny otisky razítek padělaných, a to nejen padělků celkových, ale i razítek pravých, dodatečně padělateli různě upravených.

Hirsch a Franěk ve své knize Čs. známky (1935) prohlásili za padělek i otisky pravých razítek provedené oprávněnou osobou a možná i v souladu s předpisy (tedy z ochoty pracovníkem pošty na přepážce), pokud měl otisk zakrýt otisk razítka dřívějšího – konkrétně šlo o zkusmé tisky přetisků PČ 1919 na razítkovaných rakouských známkách 2 K Znak tmavá, z nichž měly být tímto způsobem zhotoveny známky upotřebené v RČS.

Už z tohoto stručného (a nutně neúplného) výčtu vidíme, že jde o problematiku složitou (dokonce složitější, než ověřování samotných známek), takže se nemůžeme divit, že se do ní řada našich předchůdců raději ani nepouštěla.
To ostatně ani není cílem tohoto článku – chci jím upozornit sběratele na existenci této problematiky a současně ukázat několik příkladů, s nimiž jsem se v posledních letech v této oblasti ve znalecké praxi setkal.

Mezi sběrateli už desítky let kolují historky o velkém počtu pravých razítek, která se mají nacházet v soukromých rukách (ztracená, neodvedená, ukradená z pošt či ze skladu stažených razítek v budově VAKUSu v Holečkově ulici na Smíchově nebo nabytá jiným způsobem). Nejspíš jste o tom také slyšeli a já se obávám, že situace je ve skutečnosti ještě horší, než se vypráví. Pravých razítek se v soukromých rukách podle mého názoru ocitly řádově minimálně stovky. K tomu velké množství razítek padělaných, různého stupně nebezpečnosti.

Identifikovat všechny je samozřejmě nad síly jednotlivce, proto je důležité informace o odhalených exemplářích sdílet. Tímto článkem k tomu chci vykročit. Zveřejňuji v něm vyobrazení řady otisků padělaných razítek a rovněž řady razítek pravých, nacházejících se nepochybně v soukromých rukách. Tato vyobrazení jsem v průběhu let shromáždil při zpracovávání materiálů po významných sběratelích a filatelistických činovnících (např. Ořovský, Domin, Herout aj.), znalcích (např. Lešetický, Mrňák, Gilbert, Dvořáček), obchodnících (Svoboda, Štědrý, Kosina, Minář, Prokop a řada dalších). Obvykle si byli vědomi, že nejde o pravý materiál a jako takový jej měli i označený. Vedle toho jsem měl příležitost prohlédnout i materiály pocházející zjevně od dávných i nedávných padělatelů, buď z jejich pozůstalosti, nebo když je ještě za života rozprodali a uvedli tak na trh.

Vyobrazuji i otisky a obrázky razítek, které mi postupně poskytli sběratelé a badatelé, nebo jsem je nalezl v nabídkách na internetu apod. I tady část pochází zjevně z padělatelských dílen, když se razítka po smrti padělatele (nebo poté, co ukončil činnost) objevila na trhu a jsou tedy stále potenciálně nebezpečná.

U většiny otisků umíme poznat, zda pocházejí z razítka pravého, nacházejícího se v soukromých rukách, nebo z razítka padělaného. U některých to však zatím poznat neumíme, například proto, že je znám jen jeden nepříliš kvalitní otisk (ovšem okolnosti svědčí o tom, že není dobový a nebyl proveden oprávněnou osobou).

Jiná situace je u razítek jako takových, tedy trojrozměrných předmětů ke zhotovování otisků; pokud nám jsou předložena, samozřejmě to poznáme vždycky.

V této souvislosti poznámka: V našem oboru používáme výraz „razítko“ pro dva významy: pro razítko jako takové (tedy trojrozměrný předmět) a pro jeho otisk. Aby se to v článku nepletlo, používám výraz „razítko“ pro trojrozměrný předmět a výraz „otisk“ pro otisk razítka.

Razítka a otisky z nich jsem pro přehlednost rozdělil do dvou skupin – pravé a padělané. Ze sběratelského hlediska je to však skoro zbytečné, protože celistvosti zhotovené dodatečně považujeme jednoznačně za padělané, ať k jejich výrobě byla použita pravá razítka nacházející se v soukromých rukách, nebo razítka padělaná.

Jiná situace je u razítkovaných známek, tady je třeba otevřeně říci, že pokud bylo razítkování provedeno dodatečně razítkem z té doby, se „správně nastaveným datem“ a odpovídající olejovou barvou, v řadě případů je tuto skutečnost velmi obtížné (a někdy dokonce za současného stavu poznání i nemožné) odhalit. Na druhé straně padělatelé leckdy udělali chyby, podle kterých jejich výrobky můžeme poznat. Například otiskovali razítka netypickým způsobem a/či odlišnou barvou, použili razítko, které nebylo v předmětné době na příslušné přepážce používáno (například razítko z balíkové přepážky použili na listovní zásilce apod.), což jsou samozřejmě signály k jistému znepokojení. Odhalit takovou skutečnost však není snadné, a proto by bylo užitečné a záslužné, kdyby vznikla databáze dobových otisků pravých razítek a informací o jejich používání (od kdy do kdy, na jakém druhu zásilky apod.), do níž by mohli přispívat a z níž by mohli čerpat všichni zájemci o tuto oblast. Přirozeným místem pro vznik takové databáze je samozřejmě internet, a pokud by se našla skupina nadšenců, kteří by se tohoto úkolu ujali (například www.filaso.cz), Komise znalců SČF a její členové by jim samozřejmě poskytli potřebnou podporu a pomoc.

A ještě důležité upozornění: Následující část článku rozhodně není úplným výčtem existujících zneužitých a padělaných razítek, dokonce ani těch, která mi jsou známa – tak velký rozsah stránek k dispozici prostě nemáme. Jde tedy nutně o pouhé ukázky a příklady toho, co existuje a co se vykytuje, aby se zájemci mohli v problematice lépe orientovat.

Razítka vesměs/zřejmě pravá, nacházející se v soukromých rukách

Začneme ukázkou sestavy otisků provedených z razítek, jež se nyní zřejmě nacházejí v jedněch soukromých rukách – vzhledem k jejich počtu jde zjevně o soubor z majetku padělatele. Všechna mi byla předložena otištěná společně (a vícenásobně) na listech novodobého papíru, což už samo je důkazem, že nemůže jít o dobové otisky provedené oprávněnou osobou.

S rozvojem elektronického obchodování se samozřejmě pravá stará poštovní razítka objevují i na internetu. Na jednu takovou nabídku mě upozornil čtenář Filatelie Miroslav Slabý z Dražkova: „Chci Vás upozornit na možný budoucí výskyt celistvostí s dodatečnými otisky razítek, která se objevila v prodeji na webu Aukro.cz, v aukci ,,5x staré poštovní razítko” (číslo 6689152836). Aukce skončila v pondělí 30. 1. 2017 s konečnou cenou 3.748 Kč. Zaujala mne hlavně z důvodu mé námětové sbírky Kukleny – Hradec Králové 1871 – 1945. Razítko Kuklen prodávané v aukci se jeví jako pravé. Pro srovnání zasílám otisk z roku 1936. Předmětem aukce byla poštovní razítka: Kukleny, Mono 17/I, č. 1134 d, používané 1931-39; Praha 32, Mono 17/I, č. 1890 (včetně strojku); Nová Paka 1 * 50901 (bez datového můstku); Varnsdorf (bez datového můstku); nepoštovní razítko Městská spořitelna pražská presidium. Fotogalerii přikládám.“
Ne všechna razítka nacházející se v soukromých rukách byla použita ke zhotovení padělků – u všech však toto nebezpečí v budoucnu nemůžeme vyloučit.

Pravá pamětní razítka Slovenska z počátku 40. let, která se dochovala v původním stavu. Na bratislavském je vyryto pevné datum, na prešovském je datum nastavitelné, jak ale vidíme na detailu, bylo počítáno jen s omezeným počtem dnů používání, takže mnoho pozic pro číslice zůstalo neobsazených. Na boku kovové části je vyražena značka výrobce razítka – Mincovna Kremnica. Majitel je nabídl k prodeji nějaké muzejní instituci, pokud by o ně projevil zájem soukromník, hodlal do obvodové kružnice vypilovat značku.

Ze starších (prvorepublikových) pravých razítek se někdy dochovala jen kovová část, takže byla dodatečně opatřena novým držátkem. V soukromých rukách je jich rovněž značný počet. Na obrázku je vidět značku výrobce (B. Pichl Praha) a rovněž údaje na pohyblivých částech které naznačují, že se počítalo s velmi dlouhodobým používáním tohoto razítka.

K zvýšení důvěryhodnosti padělaných celistvostí výrobci používají i otisky různých pravých nepoštovních razítek. Ta dále vyobrazená byla nabízena k prodeji v bazarech a starožitnostech v různých místech republiky. Jejich použití pro padělání nebylo zjištěno a vyobrazuji je jen jako ukázku materiálů, které se dodnes vyskytují na trhu.

Staniční razítko ČSD Hořesedle, s nastavitelným datem. Prodáno bylo za několik stokorun v jednom mimopražském bazaru.

Oválné firemní razítko; padělatelé taková někdy přitiskují na známky na pravých běžných rakouských klasických celistvostech, čímž se snaží zvýšit jejich přitažlivost a cenu – otisky těchto razítek jsou totiž sbírány mj. jako předchůdci perfinů. Předložil jej sběratel z Prahy.
Padělat lze i pigeongramy, tedy zásilky holubí pošty. K tomu může posloužit pravé razítko s hodinami používané k zaznamenání času odletu a příletu holuba.
Razítko holubí pošty (a jeho otisk) nabízené za několik tisíc korun v jednom pražském bazaru.

Razítka padělaná

Zjevně padělatelský soubor razítek byl odhalen v roce 1940 v bezpečnostní schránce Vinohradské Záložny (viz text v záhlaví dokumentu). V pozůstalosti významného znalce se z něj dochoval soubor otisků 33 razítek, z nichž některá, i když měla stejný obraz, byla zřejmě zastoupena dvěma exempláři. Ze složení otisků vyplývá, že soubor sloužil (nebo měl sloužit) k padělání klasických celistvostí, a to včetně jejich označení znalci, a rovněž k výrobě padělaných účtů dokládajících údajný původ takto zhotovených padělků. (Poznámka na okraj: Z textu na horním okraji listu lze odhadovat, že k objevu došlo v souvislosti se zabavováním židovského majetku za protektorátu.)
Padělky razítek vznikají různými způsoby, polygraficky pokročilými i zcela primitivními.

Jak vznikají i poměrně kvalitní kovové padělky razítek, která pak padělatelé otiskují na známky a celistvosti, si můžeme ukázat (viz obr. na předchozí straně dole) na otisku původního zinkografického štočku (tedy tiskové desky). Postup při jeho zhotovení byl jednoduchý. Padělatel vyfotografoval pravé otisky razítek (například z celistvostí, kde byly otištěny vedle známek; na filmu je pak mohl dále upravit a retušovat) a nechal si zhotovit štoček (to uměla každá knihtiskárna; netisknoucí místa na štočku jsou vyleptána) z nějž po rozřezání získal v tomto případě devět „razítek“. Ta mohl nalepit na podložku (třeba i ve tvaru držátka razítka skutečného) a pomocí olejové barvy na kovová razítka (používá se na každé poště a k dostání je i např. v obchodech s potřebami pro výtvarníky) je pak otiskoval.

„Celistvosti“

Výrobků, k jejichž zhotovení byla použita padělaná razítka, bychom mohli ukázat víc, než by se vešlo do tohoto čísla Filatelie, a možná i než by se vešlo do celého ročníku! Tolik místa samozřejmě nemáme, a bylo by to i zbytečné, fantazie a vynalézavost padělatelů je značná, takže bychom stejně nikdy nepostihli všechny jejich „produkty“. S těmi rafinovanými si musejí poradit samozřejmě znalci. Je ale kupodivu, že se na trhu uplatní i padělky vysloveně primitivní, do očí bijící. Na ukázku tedy alespoň dvě ze značného počtu padělaných celistvostí, které na portálech Aukro a eBay nabízí a za nemalé ceny úspěšně prodává jeden pražský obchodník s poštovními známkami. Upozornil na ně J. Dvořák z Prahy: „Zhotoveny jsou z nepoužitých starých obálek, na něž je dopsána adresa a vylepeny levné známky, opatřené pak otisky primitivně padělaných razítek. V tomto případě výrobci skutečně ‘halíře dělají talíře’, ovšem za cenu toho, že okradení důvěřiví kupující, u nás i v zahraničí, samozřejmě spláčou nad výdělkem…“

Jak tedy dál?

Ukázali jsme si, že v oblasti celistvostí a razítkovaných známek je co odhalovat a napravovat. Kde ale začít? Podle mého názoru hlavní kus práce musejí vykonat badatelé a znalci (je přitom dobré, že v řadě případů jde o stejné osoby vykonávající obě tyto činnosti). Ti by měli své poznatky formulovat, ověřit diskuzí s kolegy a poté zveřejnit.

Obecně pak platí, že znalci by měli nést odpovědnost za své výroky, jejíž rozsah by měli konkrétně a jasně sjednat v dohodě s objednateli jejich posudků a vyjádření, tedy sběrateli a obchodníky; u dražšího materiálu by tato dohoda měla být zachycena i písemně. To samozřejmě platí i pro prodávající – sběratele a obchodníky. Je totiž otázkou, kdo má uhradit škodu v případě dodatečného zjištění padělku. Původní majitel? Znalec? Prodávající sběratel? Obchodník? Nebo to zůstane na kupujícím? Z právního hlediska se věc zdá být jasná – vše by mělo být uvedeno do původního stavu (jde o analogii situací, o nichž jsme na okraj hovořili v seriálu článků Některé etické a právní otázky v našem oboru, např. ve F9/2015). Ale v praxi se tak často neděje a někdy ani dít nemůže. Jedním z důvodů může být právě nejasnost a nekonkrétnost (nebo dokonce neexistence) dohody o mezi smluvními stranami, nemluvě o tom, že navíc může jít i o vztahy zřetězené.
Účastníci se prostě spoléhají, že k problému nedojde, a/nebo jasně nesjednají, kdo jej v případě výskytu bude řešit – a jak. Proto by kupní smlouva (a samozřejmě i smlouva o ověření pravosti) měla vždy obsahovat jasně formulovaný závazek prodávajícího (nebo znalce) pro případ, že se ukáže nepravost materiálu. Taková záruka ovšem něco stojí, zejména v případě, že ručit má znalec, takže nejspíš dojde k různým situacím: Od nezávazné rady zdarma nebo ověření bez záruky (kdy riziko přebírá objednatel posudku), přes časově i finančně omezenou záruku (například reklamační lhůta tak a tak dlouhá a záruka do určité částky), po záruku „neomezenou“, tedy „navždy“ nebo „doživotně“ a beroucí třeba v úvahu i případný nárůst ceny materiálu, inflaci apod. (což z hlediska objednatele zní nejlíp, ale v praxi to bude asi jen obtížně uplatnitelné, a navíc záruka nebude levná).

Analogicky při prodeji: Od „nabízím zcela bez záruky“ (tedy na riziko kupujícího), přes časově a finančně omezenou záruku (do kdy lze reklamovat a do jaké částky), po záruku „doživotní“ – což bude opět drahé.
Všechny naznačené možnosti jsou legitimní a všechny lze v rámci smluvní volnosti využít – samozřejmě, pokud budou obě strany souhlasit. Důležité přitom je, dohodnout se na podmínkách předem. S plynoucí dobou totiž ochota (a někdy i schopnost) plnit neurčitě formulované (nebo dokonce vůbec neformulované) závazky a přísliby obvykle slábne, nemluvě o tom, že existují i obecně platnými předpisy stanovené lhůty, po jejichž uplynutí se uspokojení nároku nelze dovolat právní cestou. To si musejí uvědomit především kupující a samozřejmě i objednatelé posudků a znaleckých vyjádření. I v našem oboru totiž platí stará známá pravda, že svoje peníze si musí hlídat především každý sám!