František Beneš
Název emise: Osobnosti: Heliodor Píka
Den vydání: 7. června 2017
Hodnota: 37 Kč – č. 928 (ČP)
Výtvarný návrh: Eva Hašková
Rytec: Václav Fajt
Rozměr známkového obrazu: 23 x 40 mm
Tisk: Poštovní tiskárna cenin, Praha
Druh tisku: OTr+HT; Tisková forma: 2x 50
Papír: fl-an; Náklad: 600 tis.
FDC: OTp; v barvě černohnědé
Tisk: PTC Praha; Náklad FDC: 3.500
Tak se jmenuje kniha Antonína Benčíka a Karla Richtera, popisující osudy a tragický konec Heliodora Píky (1897-1949), vlastence, vojáka a diplomata, který byl jednou z prvních obětí justičních vražd spáchaných u nás komunistickou diktaturou.
Ale začněme od počátku. V Píkově případě jde skutečně o nomen omen – vypracoval se od píky. Narodil se ve Slezsku, v obci Štítina, jeho tatínek tu byl kolářem, a jak bylo tehdy obvyklé, děcko nechali pokřtít po světci, jehož jméno v kalendáři připadlo na den jeho narození. Tedy Heliodor, po dávném řeckém biskupovi, a narozeniny a svátek pak slavil vždycky ve stejný den. V chudé rodině bylo šest dětí a studovat mohl stěží jeden. Heliodor asi jevil největší nadání, a tak mohl absolvovat české matiční gymnázium v Opavě. Když v osmnácti maturoval, už druhým rokem zuřila Velká válka, o níž se první rekruti domnívali, že skončí za pár týdnů. Na vagonech odvážejících je na frontu měli frajersky napsáno Utlučem je čepicema!, místo toho však po tisících přibývala jména, která budou po válce napsána na pomníčky padlých, vztyčené u nás snad v každé vesnici a městě. Maturant Heliodor nenastoupil studium farmacie, na které se připravoval jako praktikant v lékárně, ale jako jednoroční dobrovolník byl odveden k zeměbraneckému pluku. Absolvoval kadetní školu a jako poddůstojník byl počátkem roku 1916 odeslán na ruskou frontu, kde velel rotě. Už za půl roku přešel do zajetí, kde se přihlásil k Čs. vojsku v Rusku, kam nastoupil v hodnosti vojína. Bylo mu tehdy pouhých devatenáct – ano, i tak mladí byli někteří naši vojáci, díky nimž mohl po třech stoletích opět vzniknout nezávislý český stát, a slovenský dokonce po celém tisíciletí. V roce 1917 byl zařazen do oddílu přepraveného do Francie, kde se díky své předchozí praxi stal lékárníkem 21. čs. střeleckého pluku. Byl tedy legionářem ruským i francouzským. V posledním roce války se už jako důstojník zúčastnil bojů na západní frontě, kde byla v rozkazu francouzského velitele divize vyzdvižena jeho obětavost a odvaha, s níž na vlastní žádost působil jako zdravotník v první linii.
Do nově vzniklé republiky se vrátil počátkem roku 1919 a byl přijat do její armády. Zúčastnil se střetnutí s polskými jednotkami na Těšínsku i bojů na Slovensku, zanedlouho byl však vyslán ke studiu na vojenskou školu do Francie. Poté jeho kariéra zdárně pokračovala. Prošel řadou funkcí na generálním štábu, zemském vojenském velitelství i na ministerstvu obrany. V pětatřiceti byl vyslán jako vojenský atašé do Rumunska, které bylo naším důležitým spojencem. Zde působil pět let a opět se sem vrátil krátce po vzniku protektorátu, tentokrát aby pomáhal organizovat odchod našich vojáků do zahraničí. O rok později přesídlil do neutrálního Istanbulu a v roce 1941 do Moskvy, kde vedl naše zpravodajské zastoupení.
Po vypuknutí války mezi Sovětským svazem a Německem byl Píka jmenován náčelníkem naší zdejší vojenské mise a významně se podílel na vzniku čs. vojenské jednotky v SSSR. Podle některých historiků ho právě to o sedm let později přivedlo do rukou kata. Jednotka totiž vznikala především z Čechů a Slováků vězněných v té době v řadě sovětských koncentračních táborů. Píka jako její organizátor se zasazoval o jejich propuštění, a tak postupně získával množství informací o šokujícím počtu těchto gulagů, jejich umístění a nelidských podmínkách, které v nich panovaly. Jako zkušený zpravodajec zřejmě také tušil pravdu o vyvraždění polských důstojníků v Katyni. Samozřejmě nebyl jediný, kdo tyto pro sověty nevítané informace měl, ale na rozdíl od Ludvíka Svobody a dalších našich prosovětských velitelů byl orientován na londýnské vedení, což mu komunisté nikdy nezapomněli. A jistě mu v jejich očích neprospělo, když se v závěru války neúspěšně snažil vystupovat proti násilné anexi Podkarpatské Rusi, kterou ale prezident Beneš podle všeho považoval za součást ceny zaplacené sovětům za osvobození republiky.
V roce 1943 byl Píka povýšen do hodnosti generála a po válce byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu čs. armády. Bezprostředně po únorovém puči v roce 1948 bylo proti němu zahájeno řízení, které skončilo o necelý rok později jeho odsouzením k trestu smrti oběšením. Jak se později ukázalo, důkazy o jeho údajné špionáži a velezradě byly zcela vykonstruované. Zavražděn byl 21. června 1949 v plzeňské věznici. V roce 1968 byl původní rozsudek vojenským soudem zrušen, k plné rehabilitaci ale došlo až po roce 1989. Píkova rodina dodnes nezná místo jeho posledního odpočinku, tělo se údajně po pitvě ztratilo.
O osudu Heliodora Píky bylo rozhodnuto předem, a možná ještě za války, v Moskvě. 21. ledna 1949 – tedy 8 dní před jeho vynesením – pak rozsudek smrti schválil vojenský komitét ÚV KSČ. Některé z těch, kdo se na tom podíleli nebo k tomu alespoň aktivně přispěli, rovněž nečekalo nic dobrého. Klement Gottwald zemřel o necelé čtyři roky později, nepochybně pronásledován obavami o vlastní osud (historik Jiří Pernes o tom uvádí: „Poté, co ve své pracovně objevil odposlouchávací zařízení a nikdo mu nebyl schopen říci, kde je druhá strana tohoto zařízení, kdo na něj sbírá materiály, tak se sesypal a začal doslova nejen pít, ale chlastat.“). Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a náměstek ministra obrany Bedřich Reicin (který nesl hlavní vinu za nezákonné postupy v Píkově procesu) byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Náčelník Hlavního štábu čs. branné moci generál Šimon Drgáč byl v roce 1951 odsouzen na 24 let (propuštěn v roce 1958). Před soud byl postaven i náměstek ministra obrany generál Vladimír Drnec. V listopadu 1952 byl zatčen bývalý ministr obrany generál Ludvík Svoboda (propuštěn v prosinci), jeho rodina byla vysídlena z rodné obce. Prokurátor v Píkově procesu Karel Vaš byl o dva roky později odsouzen na doživotí (propuštěn v roce 1956), v roce 2001 odsouzen na sedm let odnětí svobody mj. za tehdejší falšování důkazů (Vaš k Reicinovi o Píkovi: „Tak Bedřichu řekni, kolik potřebuješ, patnáct nebo provaz, podle toho se dělá obžaloba.“), rozsudek byl později zrušen pro promlčení. Soudní znalec v Píkově procesu plukovník Zadina na jaře 1968 z obav před trestem spáchal sebevraždu.
Nyní tedy vychází poštovní známka připomínající vojáka, který za naši zemi bojoval ve dvou válkách, mezi nimi a po té druhé jí věrně sloužil, aby pak, jako jedenapadesátiletý, byl v ní zostuzen a potupně zavražděn. A nejen, že mu komunisté vzali život, současně ho samozřejmě zničili i jeho rodině. Je tedy dobře, když ke 120. výročí narození je jeho památka takto vzpomenuta, i když se nemohu ubránit povzdechu, že se na to mělo pamatovat o dvacet let dříve, kdy bylo připomínáno výročí sté.
Známka je důstojná, portrét (až na drobný detail) dobře odpovídá předloze-fotografii, podle níž byl vytvořen.
Fotografie zachytila Píku při gestikulaci – pravou rukou právě pohybuje, takže je na ní rozmazaná. Autorka však na známce namísto toho zobrazila nepoměrně široký rukáv.
Sympatické je, že autorka nepodlehla snaze vyobrazit vojáka s hrudí plnou vyznamenání nebo alespoň stužek, a zvolila „všední“ podobu nestrojeného nasazení, což se odráží nejen v téměř úplné absenci odznaků vysoké hodnosti, ale i v řeči těla a výrazu obličeje. Vidíme před sebou velitele plně zaujatého svým úkolem. O tragickém osudu, který ho čeká, ještě neví, a autorka o něm na známce nenaznačuje nic – což je chvályhodné! Říká nám tím totiž, že Heliodor Píka by si zasloužil vyobrazení na poštovní známce, i kdyby ho nepotkal tak hrozný konec, stejně jako by si ho zasloužila spousta dalších vojáků, statečných mužů, ale i žen, kteří nasazovali své životy – a mnozí je i ztratili –, aby před sto lety mohla vzniknout Republika československá a o čtvrt století později mohla být obnovena.
Tragickému závěru Píkova života je naopak věnována kresebná výzdoba obálky dne vydání, na níž je v důvtipné kombinaci propojena symbolika Komunistické strany Československa a půdorysu plzeňské borské věznice, kdy ozubené kolo té první otáčí neúprosně druhou. Právě kvůli takovým do detailu dotaženým emisím si říkám, že stojí za to sbírat FDC! Po té k Anthropoidu je tu tedy další u níž nezbývá než litovat, že ji nedostane do rukou každý sběratel našich známek.
Pochválit je třeba i razítko, které vynahrazuje už zmíněnou (a správnou) absenci dekorací na známce. V zastoupení dlouhé řady ostatních, jimiž byl vyznamenán, je na něm vyobrazeno vysoké vojenské vyznamenání, Řád důstojníka Legie za zásluhy, udělený Píkovi Spojenými státy. Jeho kresba je civilní a věcná, a jestli bych měl něco vytknout, tak je to stará bolest razítek na FDC – domicil. Praha je sice nejjednodušší volbou, ale tady zcela nepřípadnou. K výročí narození zde měla být uvedena Píkova rodná obec Štítina (která navíc jako jediná v roce 1949 statečně protestovala proti jeho odsouzení a pak po desítky let usilovala o jeho rehabilitaci). Zdejší pošta má PSČ 747 91 a jistě by to pro ni bylo vyznamenání a pro obec současně i zadostiučinění. Druhou možností byla Plzeň jako připomínka místa, kde Heliodora Píku komunisté zavraždili.