František Beneš
„Dobrý den, pročítám diskuze a rady na internetu, ale protože každý má trochu jiné zkušenosti, chtěla jsem se zeptat ještě Vás – je lepší ukládat známky do běžných zásobníků, nebo s pomocí hawidek na albové listy? Známky mám pouze pro svou vlastní potěchu a jejich sestavování na albové listy mi pro mé soukromé využití přijde poměrně složité a nákladné. Budou známky v zásobnících ´trpět´ o hodně více než kdyby byly uložené v hawidkách v albech, nebo to (v případě nákupu zásobníků kvalitních) bude víceméně nastejno? Předem mockrát děkuji za odpověď, Forejtová.“
To je otázka, nad kterou by se měl zamyslet každý odpovědný filatelista. Své sbírce přece věnujeme úsilí a často i nemalé prostředky, a tak je namístě se zabývat i ochranou svých známek. Nejlepší učitelka – zkušenost – nám říká, že v minulosti mnohé sbírky šeredně doplatily na lehkomyslnost v této věci, a poškození, která v průběhu doby nastala, jsou dobrým důvodem dělat to v budoucnu lépe. Známky, celiny a celistvosti, prostě materiál filatelistického zájmu, jsou už od svého vzniku nejrůznějšího původu a jakosti, a k tomu samozřejmě musíme přihlížet. Roli hraje i jejich cena, a rovněž cena zásobníků, alb, pošetek a dalších obalů, které budeme používat. Vše by mělo být ve vzájemné úměře, takže haléřové známky smyté ze soudobé běžné korespondence nebudeme balit do drahých hawidek, a vzácné svěží známky z první republiky nenecháme v přeplněném zásobníku zhotoveném za války místním knihařem. Potíž bývá v tom, že sbírku obvykle chceme mít pěkně pohromadě, chronologicky řazenou a jednotně upravenou, a do toho se nám dělení na levné a drahé samozřejmě moc nehodí. Věc tedy není jednoduchá a rozhodnutí musí předcházet zralá úvaha. Rozhodujeme se totiž na dlouhou dobu, možná na celý sběratelský život, už proto, že jednou zvolený způsob se jen těžko a draze mění.
Obecně lze říci, že oba způsoby – alba i zásobníky – jsou vhodné, a oba mají své přednosti a zápory. Alba jsou jaksi honosnější, mají delší tradici a umožňují zajímavé grafické zpracování. Současně ale mají i nevýhody. Ty v pérových deskách se špatně otevírají, známek a zejména aršíků a přepážkových listů se na jejich list vejde jen velmi omezený počet (např. PL Umění zpravidla jen jeden), takže zabírají mnohem víc místa, jsou těžká a méně skladná, a pro ukládání neupotřebených známek se musejí dále upravovat – zasklít Umafolem či jinou folií, nebo vylepit hawidkami. To všechno jejich používání prodražuje a komplikuje. Na druhé straně sbírání do předtištěných alb má už více než stoletou tradici a v řadě případů se dědí z generace na generaci. To nám umožňuje zjistit, jak velkou roli hraje jakost albových listů, zejména když jsou na ně známky připevněny nálepkou nebo vloženy do pauletky (tedy zasunuty za přilepený plátek fólie). Dlouhodobý kontakt s listem v řadě případů vedl ke změně barvy papíru známky nebo celistvosti, zejména k zežloutnutí nebo zhnědnutí, což se u známek připevněných nálepkou projevuje jako světlý obdélníček (kde byla nálepka) obklopený tmavší plochou (kde se známka dotýkala listu). U známek v zasklených albech s nekvalitními listy pak bývá změněna barva v celé ploše zadní strany známky. Proto opatrní sběratelé v zasklených albech podkládali své známky ještě plátkem tenké fólie, aby se zadní stranou nedotýkaly listu.
Katastrofální následky mělo často používání celofánu za první republiky. Vlivem vyschnutí se totiž smršťoval, takže se pošetka postupně zmenšovala, a pokud byla těsná, vložená známka se časem nenapravitelně zkrabatila. Podomácku zhotovované, ze všech stran zalepené pošetky zase vytvářely mikroklima ideální pro bakterie a plísně, které se v tomto neprodyšně uzavřeném prostředí množily a známky časem nevratně poškodily (např. typické rezové skvrny v papíru).
Ale ani ukládání do vlepených modernějších pošetek nemusí být dostatečnou ochranou. Například v případě u nás často používaných pošetek z NDR, s podkladem z černého papíru, se často vlákna tohoto papíru přichytila na lep známky; do místa slepení papíru a plastové fólie (tedy na dolní straně pošetky) se zase často přilepily konce zoubků vložených známek. Ve kvalitních celoplastových pošetkách se to nestává, ale kvalita zase něco stojí.
Zásobníky – kdysi nazývané zásobní knihy – jsou oproti albům mnohem mladší, a samozřejmě i ony mají své přednosti a nedostatky. Hlavní předností je jejich skladnost, větší kapacita, variabilnost ukládaní (známky můžeme snadno přeorganizovat), snadná manipulace s nimi. Možných nevýhod je ale také řada. Především je to otázka jakosti použitých materiálů, zejména papíru listů a fólie pásek. Nekvalitní papír způsobí stejné škody, jaké jsme zmínili u alb – a dokonce větší. Zežloutnutí zadní strany známek v zaskleném albu je obvykle stejnoměrné na celé jejich ploše, což při slabém stupni tohoto tónování nemusí být tak patrné. V zásobníku však zhnědne pouze ta část zadní strany známky, která byla v kontaktu s podkladním papírem, zatímco plocha přečnívající na plastovou pásku zůstane v původní podobě. Stejné je to v případě známek zastrkaných přes sebe, kde neztmavne část zadní strany, která je podložena další známkou. V obou případech je na zadní straně známky tmavší pruh, v prvním případě vodorovný, ve druhém svislý, a někdy dokonce jen čtverec vpravo dole. Často se to vyskytne u starých dětských sbírek obsahujících námětové známky Číny z počátku šedesátých let (například Ryby, které jsou ke zhnědnutí obzvlášť náchylné). Ty tehdy stály pár korun a dneska by se prodaly za tisíce (svěží série), ale toto poškození jejich cenu pronikavě snižuje. Velké škody mají na svědomí také nekvalitní a chemicky nestálé plasty, z nichž byly zhotovovány pásky zásobníků. Ty měly například naprosto devastující vliv na luminofor obsažený v papíru fl 1 u československých známek ze sedmdesátých let, který v nich už za krátkou dobu vysublimoval. Nejznámějším případem je známka 60 h Besip 1978, Pof. 2303, která ve variantě fl 1 (ya) má katalogový záznam 1.800 Kč. Prakticky skoro všechny tyto známky však v důsledku nevhodného uložení jsou z hlediska luminiscence nenávratně poškozené, což jejich cenu snižuje (podle rozsahu tohoto poškození) až na cenu běžné varianty papíru oz (xb), tedy na 50 haléřů! Nepoškozené se dochovaly jen kusy od počátku uložené v kvalitní celoplastové pošetce, která chránila jejich obě strany v celé ploše.
Dalším častým nebezpečím je protlačení hrany pásky zásobníku do plochy známky. Plast pásek je sice velmi tenký, přesto i toto nepatrné vyvýšení nad podkladní papír často způsobuje vytvoření rýh v ploše vložených známek a aršíků, zejména když je zásobník příliš zaplněn a když je na něj vyvinut tlak (například při uložení naležato).
Do alb i zásobníků se mohou známky také snadno samovolně přilepit, když příliš stoupne vlhkost v prostředí. Ze zkušenosti víme, že některé emise jsou k tomu obzvlášť náchylné (z našich například Picassova holubice z roku 1951, letecké Lázně ze stejného roku, nebo aršík Bratislava 1952), jiné jsou zase mnohem odolnější (například Londýnské 1945).
Filatelie je jako sběratelský obor spíše konzervativní, proto při rozhodování o tak důležité otázce, jakou je způsob ukládaní sbírky, je dobré vyjít z popsaných zkušeností našich předchůdců, a zvolit vhodnou kombinaci postupů, abychom neopakovali jejich chyby. Pokud se rozhodneme pro nalepovací album, zvolme výrobek osvědčené firmy, která na trhu působí už delší dobu. Běžné razítkované známky do něj můžeme připevňovat filatelistickými nálepkami, přičemž místo navlhčení dotýkající se zadní strany známky by mělo být co nejmenší. Neupotřebené známky zásadně nepřilepujeme (i když staří sběratelé ještě nedávno opovržlivě podotýkali, že nesbírají lep ale známky – a své sbírky si vlastnoručně nenapravitelně zničili), ale ukládáme do zasklených políček (podložené plátkem stejné fólie), nebo do vlepených celoplastových pošetek (hawidek) vyzkoušené značky. (Občas je na trhu nabízena i výrazně levnější nižší jakost, které se ale u zavedených značek nemusíme bát – materiál je stejný a rozdíl je třeba jen v méně přesném rozměru nebo drobných optických vadách.) Při použití páskového zásobníku si pokud možno vybíráme výrobky zavedených a osvědčených firem, a levné známky do nich ukládáme přímo, dražší (nebo choulostivější) navíc vložené v celoplastové pošetce. Zásobníky nepřeplňujeme. Alba i zásobníky ukládáme nastojato, tak aby nebyly příliš stlačené, v přiměřeně suchém (ne však přesušeném) prostředí – relativní vlhkost vzduchu by měla být cca 45 % –, a občas je prolistujeme, aby se provzdušnily, a my přitom zkontrolujeme stav vloženého materiálu.
Jak jsme si ukázali, není otázka ukládání sbírek v našem oboru zase tak moc složitá – ale i tak si zaslouží pozornost. Pokud budeme postupovat naznačenými způsoby, obojí – zásobník i album – vedou správným směrem!