K makulatuře našich prvních vydání (291KB)
František Beneš
V minulém čísle vyšla první část článku Některé etické a právní otázky v našem oboru, zabývajícího se materiály „nejasného“ původu. Zvýšený stupeň tolerance, kterou vůči nim tradičně zaujímají naši sběratelé, si vysvětluji nestandardními postupy našich dávných předchůdců, vedoucích představitelů Klubu českých filatelistů, kteří po roce 1918 na trh pomáhali uvést mnoho položek, které se na poštách nedaly koupit, a obrazně řečeno tak vypustili z lahve džina, kterého se pak už nikdy nepodařilo zahnat zpět.
V článku jsem uvedl, že například makulatury koupil Klub českých filatelistů od pošty „takový objem, že se zdá nepochybné, že ji pošta musela dát pro tento účel zvlášť vytisknout“. Na to reagovalo několik čtenářů dotazem, zda jde toto množství nějak upřesnit. Odpověď zní – ano. Nechtěl jsem článek zatěžovat čísly, zvlášť když je už přede mnou zveřejnili dva badatelé a znalci, konkrétně můj tatínek, tedy František Beneš starší, a Josef Weissenstein. Oba své závěry uveřejnili ve Filatelii. FB st. v rámci svého seriálu Malá zastavení na cestě filatelie a čs. poštovní správy, konkrétně v jeho 32. pokračování ve F12/2006. JW o půl roku později v článku Není všechno zlato, co se třpytí, aneb nic nového pod sluncem ve F 5/2007. Oba články jsou zajímavé a stojí za přečtení. Podívejme se tedy – alespoň ve stručnosti – co se v nich píše.
F. Beneš st. při studiu archivu prvorepublikového ministerstva pošt a telegrafů objevil doklady, z nichž vyplývá, že vazby mezi MPT, Čs. poštou a KČF byly mnohem užší, než by se na první pohled mohlo zdát. Z ekonomického hlediska rozhodně nešlo o nějakou „jednosměrku“, tedy že by si velkorysé ministerstvo přidělalo práci a bezprecedentním prodejem různých filatelistických materiálů nechalo vydělat bezelstné filatelisty. Vůbec ne. Jak to tak bývá, ve hře byly peníze, a to pro obě strany. Sběratelé dostali jinak nedostupné věci, díky nimž stálo za to přihlásit se do KČF (a jeho vedoucí představitelé, přes které šla distribuce, si na nejlepších kusech navíc ještě namastili kapsu), a ministerstvo obdrželo peníze, které hodlalo použít mimo svůj rozpočet, konkrétně na mimořádné odměny a podpory svým úředníkům. Byl to oboustranně výhodný obchod, s nímž zjevně souhlasili nejvyšší představitelé MPT, konkrétně první ministr Stříbrný i jeho nástupce Staněk. Na zvláštním bankovním účtu, který byl k tomuto účelu založen v Živnostenské bance, se během jednoho roku sešlo skoro sto tisíc korun (což v hrubém přepočtu na dnešní peníze odpovídalo nějakým pěti milionům). Akce skončila v roce 1920, kdy si ministerstvo uvědomilo neudržitelnost takového postupu a peníze převedlo na svůj běžný účet, i když i poté je využívalo na odměny. V podrobných výčtech výdajů najdeme i položky vyplacené 22. 5. 1919 čtyřiceti šesti pracovníkům tiskárny Unie, a dokonce i takové kuriozity, jako „428 Kč za doutníky pro personál Unie při tisku známek“ ze dne 4. 10. 1919. Z původních podkladů vyplývá, že celkem bylo tehdy Klubu českých filatelistů prodáno na milion (!) kusů známek, ať v podobě makulatury, zkusmých tisků, černotisků, nevydaných, vzorců, „zmetků“ apod., za průměrnou cenu necelých 10 tehdejších haléřů za kus.1) Jde samozřejmě jen o velmi hrubý, doslova řádový odhad, ale výsledné číslo je tak šokující, že k němu není co dodat.
Josef Weisenstein, který se uvedenou problematikou zabýval i dříve, ve zmíněném článku srovnává údaje z ministerského archivu s čísly zveřejněnými v časopisu Český filatelista z té doby, a ukazuje, že linka MPT – KČF pokračovala přímo na obchodníky, konkrétně na Františka Šaška, který nejzajímavější takto získané položky obratem inzeroval k prodeji (podobně jako bývalý předseda KČF Šula a další).
Z uvedeného vyplývá, že šlo o operaci bezprecedentního rozsahu, která trvale pokřivila poměry v naší filatelii, a s jejímiž důsledky jsme se nevyrovnali dodnes.
1) Hrubým přepočtem tedy dnešních nějakých 5 Kč za kus, což je u atraktivních položek směšná částka, ale u obyčejné makulatury překvapivě hodně. A protože obyčejnou makulaturu obdrželi řadoví členové KČF a atraktivní smetanu slízli jeho vedoucí představitelé, dopadlo to jako vždycky: Páni se poměli – a kmáni to zaplatili.