40 let obchodníkem s poštovními známkami a znalcem (5)
František Beneš
Jak jsem zmínil už v úvodu tohoto vzpomínkového seriálu v loňském lednovém čísle Filatelie, prvního února roku 1984, byla to středa, jsem nastoupil do obchodně-výrobního oddělení Poštovní filatelistické služby, v tamním úřednickém žargonu nazývaného zkratkou „OVO“.
Zvítězil jsem totiž ve výběrovém řízení na místo vedoucího tohoto oddělení, což popravdě nebylo zase tak obtížné. Poté, co POFIS zveřejnil v novinách inzerát (kterého si povšimla moje maminka a upozornila mě na něj – víc o tom píšu v předloňském červnovém čísle na s. 46), přihlásili se mu jen dva zájemci. Vedle mě pán středních let, který otevřeně přiznal, že je fotograf a hledá místo, kde by měl volnou pracovní dobu a co nejvíc volného času… To asi nebyla moc vážná konkurence, a tak jsem postoupil do druhého kola. To spočívalo v pohovoru s čerstvým ekonomickým náměstkem podniku Josefem Holým, který se sám o známky nezajímal, a tak měl na papírku napsané dvě nebo tři otázky typu „Čemu se ve filatelii říká Velké prádlo?“. Jak jsem se později dozvěděl, připravil mu je Rudolf Strnad, působící v OVO jako pracující důchodce, o němž bude za chvíli ještě řeč. A nejenže připravil ty otázky, ale – i když jsme se zatím osobně neznali – taky se za mě trochu přimluvil, protože ho o to poprosil náš společný přítel Petr Rott (což jsem se dozvěděl až po letech). S tím jsem se znal už jako kluk z pražské burzy U Nováků, kde si mě povšiml a vzal tak trochu pod křídla, a díky tomu jsem měl příležitost pochytit od něj leccos z obchodních zvyklostí. Byl to velmi korektní obchodník se známkami, který se vyhýbal zdánlivě „výhodným“ (ve skutečnosti pochybným) nabídkám, a díky tomu měl bezvadnou pověst.1) Mnohé z toho, co jsem od něj odkoukal, jsem pak používal ve vlastní obchodní praxi.
V POFISu jsem se tedy stal vedoucím malého kolektivu, v němž jsem byl ve svých osmadvaceti letech zdaleka nejmladší. Než vzpomenu na tyhle i další kolegy, napřed malé ohlédnutí, jak to tehdy v ústředí Poštovní filatelistické služby vypadalo.
Na příkopě 13
Ústředí POFISu sídlilo v rozlehlém dvounárožním domě v centru Prahy, na jedné z hlavních tříd, v sousedství oblíbeného Gastronomu a přes ulici vedle známého Dětského domu. Výlohy a okna vedly do ulic Na příkopě, Havířské a Provaznické.
Dům – stejně jako „staroměstská“ část celé ulice – byl postaven na místě původních staroměstských hradeb, před nimiž byl vodní příkop (široký deset a hluboký osm metrů). Hradby a příkop byly zbudovány v polovině 13. století, svou opevňovací funkci však ztratily už počátkem 16. století, kdy došlo ke sloučení Starého a Nového Města pražského (Nové Město mělo vlastní hradby, které chránily i Staré Město). Staroměstské hradby byly postupně bořeny a na jejich místě vznikaly pásy domů. Příkop byl zasypán o další čtvrt tisíciletí později, v roce 1760, a na jeho místě vznikla široká ulice. Kolem ní byly vysázeny stromy, a tak získala své první pojmenování V alejích a později Ve starých alejích (aby byla odlišena od podobně osázené ulice Ferdinandovy, dnešní Národní třídy). V polovině 19. století nesla název Kolowratova, podle nejvyššího pražského purkrabího a prvního rakouského ministerského předsedy Františka Kolowrata.2) Název Na příkopě ulice získala kolem roku 1870.
To už zde dobrá tři desetiletí stál na křižovatce s ulicí Havířskou klasicistní dům postavený v roce 1839 podle plánů stavitele Johanna Nowotného. O dvě desetiletí později byl spojen se sousedním domem čp. 395 v Havířské, a zřejmě o něco později k nim byl připojen třetí dům vedoucí do ulice Provaznické (a díky tomu má dům tři křídla vedoucí do tří ulic, a dvě nároží). V historických análech je veden pod názvem Dům U Čížků, což snad odkazuje k příjmení některého z jeho prvních majitelů. Čistě klasicistní podoba, atraktivní rohové umístění a především relativní novost jej zřejmě uchránily od osudu většiny původních, ještě starších nízkých domů v ulici Na příkopě, které byly postupně zbořeny a koncem 19. století a počátkem (ale i v průběhu) století 20. nahrazeny mnohem vyššími novostavbami.
V roce 1947 bylo v rohových prostorách přízemí domu Na příkopě 13 otevřeno zastoupení Britské informační služby, zařízení britského ministerstva zahraničí. „BIS“ si ve 40 zemích světa kladla za cíl propagovat britské hodnoty a zájmy.3)
Vedle ní v domě působilo zastoupení známého amerického výrobce šicích strojů Singer (kousek jeho vývěsního štítu je vidět vlevo na fotografii a svislá reklama je i na rohu domu).
Obě zastoupení tu ale působila jen krátce, protože už v roce 1950 se do budovy nastěhovala nově zřízená Poštovní filatelistická služba (v době – po sovětském vzoru – masově zaváděných zkratek nazývaná POFIS), jejíž reprezentační prodejna byla otevřena právě v rohových prostorách dříve užívaných Britskou informační službou. O poštovní známky měla veřejnost veliký zájem, po celý den tu stávaly fronty koupěchtivých zákazníků. Dobře se dařilo i čtyřem desítkám dalších prodejen, které POFIS postupně otevřel v městech po celé republice. Přes nemalé tržby a zisky (prodávaly se zejména nové neupotřebené známky, které končily v albech a zásobnících filatelistů, kteří za ně nečerpali poštovní služby), na údržbu a opravu svého sídla POFIS skoro nic nevynakládal – což tehdy nebylo žádnou výjimkou. Domy v centru Prahy byly čím dál omšelejší a před padajícími kusy omítky chodce mnohdy musely chránit dřevěné stříšky nad chodníky, jak vidíme vlevo na dobové fotografii.
Situace se na oko zlepšila až v polovině 80. let, kdy komunistický režim přikázal opravit alespoň fasády řady domů v centru. Šlo ale spíše o potěmkinovskou vesnici, protože se skutečným technickým stavem těch budov se ve většině případů neudělalo nic.
V roce 1985 přitom byl dům Na příkopě 13 prohlášen za národní kulturní památku. Zajímavým detailem v dochované dokumentaci je zjištění, že byl postaven na starších základech a že jsou pod ním dochovány gotické sklepy.
Ke skutečnému zlepšení stavu domu došlo až po roce 1989, kdy prošel kompletní rekonstrukcí. To už v něm ale POFIS nesídlil – počátkem 90. let byl podnik prodán v aukci v rámci velké privatizace a z domu Na příkopě 13 se odstěhoval.
Rekonstrukce proběhla podle projektu architektonické kanceláře Petra Franty, a to velmi úspěšně. Do domu se nastěhovaly významné obchodní firmy, do původních prostor POFISu v přízemí a v 1. patře dokonce pobočka tehdy světoznámé gastronomické firmy Planet Hollywood, provozující sto restaurací ve 30 zemích. Na otevření té pražské v roce 1996 přijely světové filmové hvězdy Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis (na obrázku) a Sylvester Stallone.
Zájem veřejnosti byl velký, ale ceny za jídlo a pití byly zřejmě o dost vyšší, než kolik český trh snesl, a tak se atraktivní restaurace na hlavní pražské třídě udržela jen něco přes dva roky. Dnes jsou tu v přízemí prodejny oblečení světových značek a ve zbytku domu je hotel.
1984
V roce 1984, když jsem se stal pracovníkem POFISu, jsem znal především jeho přízemní velkou rohovou prodejnu, ve které bývalo od rána do večera živo. Zájem kupujících byl tak velký, že jsem se ve Filatelii z padesátých let dočetl, že sběratelé dokonce požadovali, aby bylo otevřeno už od pěti hodin ráno, aby si cestou do práce mohli nakoupit i pracovníci první směny! Zda k tomu došlo nevím, za mě ale tak brzo rozhodně neotevírali.
Dům tehdy POFIS neobýval sám. Do ulice Na příkopě měla velkou prodejnu Oční optika a prodávaly se tu i fotoaparáty. Za rohem bylo velké kožešnictví a na rohu trafika, kam jsem si chodil kupovat časopisy – vedli tu pro mě i Filatelii.
Podívejme se teď, jak to zde před čtyřmi desetiletími vypadlo. Hlavní vchod do domu byl z ulice Na příkopě, za ním byla delší chodba a na jejím konci vchod do skladu „P“, který vedla Božena Valentová. S tím jsem měl společného jen málo – vlastně skoro nic, a tak teď v paměti pracně lovím, jak to tam vypadalo a kdo tam ještě pracoval. Vzpomínám na paní Doležalovou (nebo Dvořákovou?), jejíž snacha pracovala u přepážky na Hlavní poště (možná to byla přepážka POFISu?), která v pětatřiceti byla už babičkou. Pak tam byla paní Elpída, původem snad Řekyně.4) Sklad „P“ zabíral střední část domu a světlo sem dopadalo z proskleného stropu. Historicky totiž šlo o tři propojené domy, uprostřed se zastřešeným nádvořím. To bylo ve vyšších patrech obklopeno pavlačí, z níž se vcházelo do jednotlivých místností a částí domu. Sklad „P“ vedl pomocný materiál, například obaly, a pro celý podnik zajišťoval přijímání a odesílání pošty. Největší poštovní styk probíhal s podnikovými prodejnami, jichž byly po celé republice více než čtyři desítky. V „P“ pro ně od jiných skladů v budově převzali objednané zboží, zabalili je tu, vypravili, a podnikové auto pak zásilky odvezlo na poštu nebo rozvezlo přímo na prodejny.
ARTIA
Se vchodem do skladu „P“ sousedily schody do 1. patra. Tam, vpravo od schodiště, sídlilo v několika kancelářích samostatné oddělení filatelie (a později i numismatiky) podniku zahraničního obchodu Artia, jehož ředitelství bylo v ulici Ve smečkách (tu filatelisté dobře znali, protože se tu jednou týdně, tuším v úterý, konala v dietní jídelně jedna z pražských filatelistických burz – taky jsem na ni jako mladý filatelista chodíval).
V Artii pracoval Zdeněk Prokop, doyen oficiálních obchodníků se známkami, který tu byl kdysi vedoucím, ale za mne už jen „prduchem“ (jak se v dobách nejrůznějších zkratek říkalo), neboli pracujícím důchodcem. Hrál v počátcích mé dráhy profesionálního obchodníka s poštovními známkami velkou roli, byl mi doslova starším přítelem a mnohé jsem se od něj naučil. O jeho pozoruhodném životě, započatém ještě za Rakousko-Uherska, jsem před více než čtvrt stoletím napsal obsáhlý životopisný článek, k němuž se rád čas od času vracím. Jde o tak poutavé osudy, že jsem se rozhodl připomenout ho na následujících stránkách i vám (byť pro úsporu místa ve zmenšeném formátu).