PDF verze -> „IV.“ typ u známek Hospodářství a věda 1923- snad už naposled… (PDF, 6 949 kB)
František Beneš
Loňská červencová Filatelie při nesla článek K tzv. IV. typu známek Hospodářství a věda 1923 III, v němž by!)‘ shrnuty závěry společného jednání zástupců komise expertů SČF, Společnosti sběratelů čs. známek SCF, Společnosti sběratelů knihtiskových známek SCF a dalších přizvaných badatelů, svolaného na toto téma. V zá věru článku se uvádí, že výsledkem jednání je doporučen í známky tzv. IV. typu nadále znalecky neověřovat.
Vlastní průběh jednání je v článku přirozeně pouze naznačen, jako jeho J účastník však musím konstatovat, že tu zazněly značně protichůdné názory a publikovaný závěr – tedy doporučení zrušit označování IV. typu – byl sice přijat velkou většinou přítomných, ale nikoliv jednomyslně. Někteří účastníci jednání v diskusi existenci IV. typu obhajovali a dali najevo, že jejich názor se nijak nezměnil a v otázce označování se pouze podřizují většině, jiní zůstali na pochybách, a objevil se dokonce i návrh na „kompromisní řešení“, kdy by údajný IV. typ byl prohlášen za podtyp III. typu. Naproti tomu většina přítomných zastávala názor, že zavedení a označování “IV.“ typu bylo od počátku chybou, protože nejde o odlišný typ či podtyp, ale o rozdíly v kresbě jednotlivých známek, které jsou průvodním jevem použité tiskové techniky.
Oč vlastně jde
Je samozřejmé, že ne všichni čtenáři se dopodrobna zabývají otázkami typologie známek československých knihtiskových vydání z počátku 20. let; proto si teď alespoň ve stručnosti přibližme, oč vlastně jde. Řadu čtyř vydání z roku 1920, zahrnovaných filatelistickou literaturou podle použitých námětů pod společný název Alegorie, uzavírá šestiznámková emise s názvem Hospodářství a věda 1920. Z ní bylo po necelých třech letech odvozeno vydání další, tříznámkové , označované jako Hospodářství a věda 1923. Původní obraz známek z roku 1920 byl pro tento účel zjednodušen a jeho další postupné úpravy vedly ke vzniku tří typů, lišících se tvarem hodnotových číslic i řadou detail ů v kresbě.
Pro jednoduchou orientaci postačí říci, že známky prvního a druhého typu mají v písmenu P slova Pošta malý výčnělek, připomínající část šikmé nožky u písmene A; u známek třetího typu tento výčnělek chybí. Dalším běžně popisovaným znakem známek jednotlivých typů je podoba čárek (hlavních žilek) procházejících lipovými lístky pod zmíněným písmem P ve slově Pošta. U I. typu jsou tyto čárky téměř rovné a procházejí vždy celým 2. a 3. lístkem. U II. typu jsou v těchto dvou lístcích kratší a čárka v pravém (třetím) lístku je výrazně lomená. U III. typu jsou tyto čárky obvykle neúplné, různě přerušované, čárka v pravém lístku je většinou jen poloviční schází jí horní část (v této podobě je III. typ uváděn ve většině dosavadních katalogů), méně často nacházíme po této chybějící části stopy či je dokonce tato lomená čárka otištěna celá, podobně jako u II. typu (což literatura ke škodě věci většinou uvádí jen na okraj, nebo vůbec ne).
Jak si dále ukážeme, různá podoba čárky v třetím lístku vedla některé sběratele k úvahám, zda nemůže jít o různé typy. V publikaci F. Žampacha a kol. (spoluautoři J. Karásek a P. Pittermann) 181, vydané v roce 1990, pak skutečně došlo k rozdělení dosavadního třetího typu na typy dva – III. typ s krátkou čárkou v pravém lístku a nově zavedený IV. typ s touto čárko u delší a zalomenou (jako u II. typu). Toto stanovisko získalo své příznivce i odpůrce a bylo v průběhu následujících let předmětem mnoha diskusí; na jednání (z hlediska zastoupení účastníků jistě reprezentativním) zmíněném v úvodu tohoto článku, převáži l názor, který zavedení IV. typu odmítá jako nesprávné.
Tady a teď
Nyní je tedy stav takovýto: v důsledku zavedení „IV.“ typu ve zmíněné publikaci F. Žampacha a kol. 181 jej znalci J. Karásek a P. Pittermann (a možná i další) po řadu let označovali, byl z ní převzat i do některých katalogů čs. známek 3 l a stal se předmětem běžného filatelistického obchodování. V období uplynulých jedenácti let (1990- 2001) bylo znalecky ověřeno nemalé množství neupotřebených a upotřebených známek a celistvostí se známkami nově zavedeného „IV.“ typu, z nichž část byla (i za značné ceny) prodána v aukcích, filatelistických obchodech, na burzách i přímo mezi sběrateli, a to u nás i v zahraničí.
Na druhé straně pak stojí (v odborné veřejnosti nyní většinový) názor, že „IV.“ typ neexistuje a jeho zavedení bylo chybou.
V takové situaci – kdy dva nejvyšší představitelé komise expertů SČF známky „IV.“ typu označovali, řada sběratelů na jejich nákup vynaložila nemalé částky a staly se i součástí významných exponátů, uvádí (a oceňuje) je část soudobé filatelistické literatury, kdy o správnosti zavedení nového typu je přesvědčeno nemálo filatelistů a filatelistických badatelů – je jistě na místě postupovat co nejuvážlivěji a před jakýmkoli případným dalším krokem věc důkladně prozkoumat, aby se případnou další změnou v typologii neudělalo víc škody než užitku.
Otázku tedy známe: existuje skutečně „IV.“ typ, jak byl definován v publikaci F. Žampacha a kol. 181, nebo bylo jeho zavedení krokem špatným směrem a jako takový je ho třeba otevřeně označit? A můžeme vůbec dojít k jasné odpovědi? To všechno zjistíme pouze tehdy, když se o to pokusíme.
Trocha historie
Nejprve se ve stručnosti podívejme, co o problematice tzv. IV. typu uvádí dosavadní literatura.
Pouhé tři měsíce po uvedení známek posledního typu emise Hospodářství a věda 1923 do poštovního provozu (u hodnoty 200 h III. typ uvádí 161 na str. 403 první výskyt v lednu 1925) přináší pojednáni o její typologii německy psaný filatelistický časopis Donau-Post, vydávaný v Bratislavě 1191. Johann Goller ze Schónfeldu (u Ústí nad Labem) tu na základě studia balíčkového materiálu popisuje čtyři typy lišící se v detailech kresby lístků pod slovem Pošta a tvarem písmene P – se šikmou čárkou a bez ní (jde tedy o znaky užívané i soudobou literaturou). První dva typy popsané ve zmíněném článku odpovídají současnému I. a II. typu, třetí typ pak „IV.“ typu navrhovanému F. Žampachem a kol., poslední, čtvrtý typ uváděný v 1191 odpovídá současnému III. typu. Zavedení čtyř typů autor zdůvodňuje tím, že všechny musely vzniknout dodatečným úmyslným nebo neúmyslným zásahem do kresby. V tabulce pak zaznamenává 18 tehdy doložených kombinací hodnoty, typu a zoubkování (obr. 2). O dva měsíce později otiskuje týž časopis článek W. Pohnerta z Trnovan u Teplic 1201, v němž se v překladu praví:“ Ve 4. čísle Donaupost uveřejňuje pan Goller popis typů známek vzoru Hospodářství (a věda). Jím popisovaný typ IV. je však jenom typ III. s opotřebovaným žebrem lístku. Jako doklad přikládám… známku 100 h III. typu, kde žebro středního lístku nad knihou není skoro vidět, žebro pravého lístku je vidět z poloviny a žebro levého lístku není vidět vůbec, že polovina žebra se vyskytuje také na známce 100 h II. typu, potvrzuji přiloženým exemplářem. Jsou tedy jen tři typy a prosím, abyste jejich přesný popis otiskli ve vašem časopise. „Následuje popis detailů kresby jednotlivých typů, kde se mimo jiné uvádí: „Žebro v lístku pod písmenem O v Pošta je u I. typu rovné, u II. typu ohnuté, u III. typu jako u II. typu, ale opotřebením je většinou poloviční. Tyto rozdíly jsou, však známé jen u známky 300 h. U známek 100 ha 200 h se ke zjištění typu stačí podívat na hodnotová čísla. (Následuje popis rozdílů v hodnotových číslech.)
Dnes už víme, že rozdělení do čtyř typů, jak jej navrhl J. Goller 1191, tehdejší filatelistickou veřejností přijato nebylo a jejich počet (v souladu se stanoviskem W. Pohnerta) se na dlouhých 65 let ustálil na třech. Neúspěšně navrhovaný samostatný typ bez čárky v P a s celým lomeným žebrem ve třetím lístku pak byl obecně považován za nahodile vzniklou variantu III. typu. V tomto duchu o odlišném tvaru „nervu“ 1 l třetího lipového lístku hovoří i Hirschova a Fraňkova práce československé známky 121, vydaná v roce 19355l: „Některé znaky (jednotlivých typů) nejsou vždy stejné, např. krátký nerv v lístku III. typu bývá někdy též háčkovitě prodloužen jako u typu II. „Na to navazuje pasáž věnovaná výrobnímu postupu, kde se v popisu odlišného způsobu vzniku III. typu mimo jiné uvádí:“ Tento změněný postup by vysvětloval výjimečnou existenci slabě znatelných stop lomeného nervu lístku (charakteristického pro II. typ) na některých známkách (III. typu), což platí pro hodnoty 100 a 300 h.
J. Hašak v Tribuně filatelistů v roce 1938 /3/ shrnuje dosavadní poznatky o typologii emise, přičemž pozornost věnuje i podobě žeber všech tří lístků pod slovem Pošta ….. žebro pravého lístku (u II. typu) je uprostřed ohnuto napravo a vybíhá pak nahoru, takže vypadá jako nasazené bodlo. Násadec ten je dosti často nápadně tenký, téměř jako by pouze naznačený… Tento… vzhled žebra… nalézáme však výjimečně také u třetího typu, u kterého žebro tohoto pravého lístku vypadá obyčejně jako ulomené. Tato výjimka mohla by vésti k tomu, že u takové úchylky se jedná o druhý typ, a to tím více, že žebra ostatních dvou lístků… vypadají jako u druhého typu, tudíž že tu žebra probíhají skrz. A však již vzhled číslic a písmena ‚P‘ ve slově Pošta a solitérní perličky kolem číslicového štítku mluví přesvědčivě pro typ třetf.6) Pro třetí typ všech hodnot, nepřihlížeje ku právě uvedené zřídka se vyskytující odchylce, jest zásadním rozpoznávacím znaménkem zkrácené žebro pravého lístku pod číslicovým štítkem. Při tom probíhají žebra levého a spodního lístku bez přerušení listem a konči před špicí, aneb jsou tu zase odchylky v tom směru, že jen žebro levého horního listu jest přerušeno uprostřed, kdežto žebro spodního lístku sahá jako obvykle do třetí čtvrtiny, jindy zase jsou žebra obou těchto lístků, levého i spodního přerušena, a sice u lístku horního uprostřed, u spodního lístku hned u jeho kořene. Jsou to sice více méně tiskové vady, avšak pro vážnějšího sběratele nikterak bez významu a nutno si i této skutečnosti povšimnouti. “
V poslední den pohnutého roku 1939 se otázka typologie u emise Hospodářství a věda 1923 dostala dokonce na stránky denního tisku, o čemž v článku. Nikoliv, to není nový typ, ale starý objev“ referuje Tribuna filatelistů z ledna roku 1940 /4/. Píše se tu: “ V příloze Lid. Novin z 31. XII. 1939 byl uveřejněn ve stati Filatelie obšírnější článek, v němž autor (ná) oznamuje filatelistické veřejnosti objev, který podle všeho považuje za nový a důležitý. Je to odlišná kresba žilky ve skupině lístků pod hodnotovou číslici 100 h III. typu. Mezi filatelisty je obecně známo, že právě pro třetí typ této hodnoty není kresba žilková nf lístků hlavni či rozhodující charakteristikou.“
Dále následuje pohotově zařazený článek J. Kálala s názvem Nový typ známky Hospodářství a věda?: „Pod hořejším nadpisem (bez otazníku) přinesly Lidové noviny… ve své pravidelné rubrice Filatelie pojednání doložené zvětšeným obrázkem části známky 100 h zmíněného typu, o níž pisatel (ná) dochází k závěru, že jde o nový, přechodný typ z II. do III. typu z doby, kdy se zhotovovaly štočky a desky pro typ II!…. Povšimneme-li si blíže žilek typu II!., vidíme, že žilky obou prvních dvou lístků jsou sice zpravidla přerušené, ale vždy jsou přesnými částmi vyobrazených žilek nepřerušených. Dáme-li si pak práci a prohlédneme-/i větší množství těchto známek, seznáme, že se dosti často setkáme se známkami, na nichž aspoň žilka prvního lístku je nepřerušená – ze 300 jsem jich napočítal přes 40 a z těch opět 7, které měly tvar žilky ve třetím lístku nápadně podobný typu II., jak jej přináší vyobrazen{ Lidových novin. Nejřidší byl nález nepřerušené žilky prostředního lístku. V každém takovém případě byly však žilky obou ostatních lístků totožné s vyobrazenými. To se zdá být zcela pochopitelné, uvědomíme- li si ono ztenčení uprostřed této žilky i způsob výroby štočků a tiskový postup (knihtisk) sám, že zde zvlášť jemně provedené jednotlivosti často ‚nevyjdou: je obecným jevem. Není konečně ani žádnou zvláštnosti nález známky III. typu, na níž žilky obou prvních dvou lístků až na nepatrné stopy u řapíku listu úplně zmizely. Autor dále popisuje výskyt známek III. typu s nezkrácenou žilkou v pravém lístku, jak jej zachytil v poštovním provozu, a svou úvahu uzavírá slovy: „Je… velmi pochybno, že by se jednalo o známky vytištěné zvláštními deskami na přechodu mezi II. a III. typem, tedy o jakousi opravu II. typu… nemáme před sebou nový typ, nýbrž asi tiskovou odchylku typu III., nebo náhodnou odchylku vzniklou při výrobě jednotlivých štočků pro tento typ. “ Na článek navazuje stanovisko redakce: „Autor článečku v Lid. Novinách čerpal většinu svých poznatků o typech z knihy Československé známky, str. 241-242, přehlédl však důležitou poznámku, která se zmiňuje o existenci slabé zřetelných stop lomeného nervu lístku na některých známkách fff. typu. Přehlédl také vysvětlení v Trib. filatelistů v čís. 8. z roku 1938. A z těchto přehlédnutí vznikla teorie o novém nebo přechodném typu, ačkoliv se jedná o věc mezi filatelisty obecné známou. Text pak končí stručnou úvahou o odpovědnosti autorů odborných pojednání, která je tak hezká a výstižná, že jsme si ji nechali na samý závěr našeho článku.
Ve stejném měsíci na stejný článek a pod stejným titulkem reaguje i český filatelista /5/, přinášející článek znalce A. Gilberta. V Lidových Novinách a v Nedělním listě byl probírán případ tzv. pravé známky 100 h, jet má, jak vyobrazení přináší, v třetím lístku žilku podobnou té, jaká je u II. typu a ostatní znaky III. typu. Tento případ není novinkou, ale již starého data. Známka patří nesporně k III. typu, neboť má všechny jeho znaky, jak 1 ve 100, tak písmeno P ve slově POŠTA i jiné podrobnosti, jež jsou pouze u fff. typu. Stačí jen podrobné porovnání nejen lístků, ale podrobností ostatní kresby známky, jet potvrdí, co uvedeno. Má-/i pravý lístek zbytek žilky podobný II. typu, dá se věc vysvětliti výrobním procesem. Tak, tenké čárky se snadno uleptají, neobjeví se při tisku a staly se pravidlem. Náhodně se některá leptáním slabě udržela, při silném tlaku tiskla, ale jistě nevydržela celý náklad a opotřebováním zmizela a dala dojem typu II., resp. nového mezi II. a III., ale skutečně je III. typu. Důkaz o podobném způsobu najdeme u téže známky, kde jsou žilky u lístků bud celé nebo přerušeny, případně úplně chybí a přece ne/ze říci, že se jedná o nový typ. Stejný případ, jako je tento, byl nedávno řešen ve schůzi klubu českých filatelistů v Praze u známky 200 h modré. Běžně dostupná a mně známá literatura vydaná v následujícím půlstoletí (1940 – 1989), zejména katalogy a časopisy, ale i Monografie čs. známek a katalogy a příručky vydané SČSF nebo ve spolupráci s ním se o odchylce v kresbě lístků u lil. typu nezmiňuji.
„IV.“ typ opět na scéně
V letech 1988 a 1990 vydaly brněnské kluby filatelistu (SČSF) 06-16 a 06-101 ve spolupráci s Komisí čs. známky SČSF a POFIS Praha dvojici publikací Františka Žampacha a kol s názvem Hospodářství a véda 1920/71 a Hospodářství a věda 1923181, shrnující poznatky studia příslušné emise. Nás dnes zajímá zejména druhá z uvedených prací 181. Její první polovina je věnována vzniku známek a výrobě tiskových desek, rozlišení typu a podtypu a spojeným typům, druhá polovina pak zejména typickým deskovým vadám a retuším. Především tato část práce je na svou dobu mimořádně podrobně zpracována a zejména doplněna nebývale kvalitní obrazovou dokumentací, což ve své obsáhlé recenzi ve Filatelii vyzdvihl T. Morovics.
A právě tato práce F. Žampacha a kol 181 do naší filatelistické literatury (65 let po vydání článku J. Gollera /19/) opět zavádí označení „IV.“ typ, a to u známek dosud označovaných jako typ III, u nichž však „nerv třetího lístku zůstává v odlišné zalomené kresbě, někdy je slabě zřetelný“ (viz tabulka hlavních znaku jednotlivých typu na str. 99 zmíněné publikace).
O postupném vzniku známek „IV.“ a III typu se tu píše: Vzhledem k ne zrovna jednoznačně čitelnému P v Pošta, které během tisku vycházelo často jako zcela zřetelné R, došlo na jedné z připravených patric II. typu k další úpravě. Bylo upraveno hlavně problematické P odretušováním rušivého výběžku pod jeho obloučkem a byly upraveny některé další detaily jako např. levý ozdobný okraj hodnotového oválu a další. Žebra lístků pod POŠTA však zůstala úpravou nedotčena. Typickým znakem takto upravené patrice (IV. typu) je v horní části charakteristicky deformované O, B a R v OBROVSKÝ. Takto vznikla patrice nového typu, lišící se v popsaných detailech lístků od konečné verze patrice, z níž vznikly tiskové desky známek označených později jako III. typ…. Do galvanických kopií takto upravené patrice IV. typu pak byly zvlášť dorývány hodnotové číslice 100, 200 a 300, čímž vznikly základní štočky – matrice III. typu – všech tří hodnot… Protože z počátku tisku známek III. typu docházelo často k nezřetelným otiskům žeber lístků pod POŠTOU, hlavně třetího lístku, byl tento nedostatek upravován operativně přímo na galvanech desetibloků. Tato úprava byla prováděna dosti povrchně, takže na některých známkových polích galvan 10ti bloků zůstávala žebra třetího lístku neopravena. Také zbytky žeber po odstranění jejich horních částí zůstávaly nestejné. Takže můžeme doložit celou řadu rozdílů těchto detailů v kresbě známky; teprve v poslední fázi tisku známek IV. typu byla úprava provedena pravděpodobné na matricích jednotlivých hodnot. Následné galvanické kopie nové sestavených desetibloků by tedy měly mít zbytek žeber třetího lístku vždy stejný a neměly by se tu vyskytovat žádné další rozdíly v kresbě známky. Na předložených, sice jen neúplných přepážkových arších všech tří hodnot v III. typu, byl tento předpoklad spolehlivě doložen.
Dokladem této poslední úpravy žebra třet1no lístku je otisk matrice III. typu hodnoty 200 h s odstraněnou horní částí citovaného žebra, odvozené s největší pravděpodobností z matrice II. typu, o čemž svědčí naprosto stejné plochy bl7ého orámování obrazu (následuje odkaz na obrázky č. 10 a 16). Z těchto skutečností odvozujeme náš předpoklad vzniku matric IV. typu všech tří hodnot na podkladě již zmíněné matrice II. typu, a to po všech shora popisovaných úpravách. Jsme si však současné vědomi toho, že tato teorie musí být v budoucnu ještě dále ověřována.“ V závěrečné kapitole se pak praví: „Za přínos (publikace)… lze snad považovat i jednoznačný důkaz o sestavování tiskových desek v posloupnosti typů 1- II – I V- III. “
Oponenti a diskuse
Už v následujícím roce po vydání práce F. Žampacha a kol 181 vyšel ve Filatelii článek M. Krejného a K. Paděry 1121, upozorňující na skutečnost, že neúspěšné snahy rozšířit počet typů u této emise se objevily už v minulosti, a současně polemizující s textem práce. Vedle řady věcných argumentů (např. odlišné zkušenosti autorů při studiu detailu kresby známek III a tzv. IV. typu) nabízí i vysvětlení základního rozdílu v kresbě: „Co když zahnuté prodloužení (bodák} nervu třetího lístku 4. typu bylo už na galvanech jen nepatrné vyvýšené, takže při dokonalejším tisku vycházejí a při méně dokonalém jsou nejasné nebo chybí?“
Na to reagoval F. Žampach článkem 113, v němž argumenty oponentů odmítá a naopak svou předchozí argumentaci doplňuje tvrzením, že známky III a… IV.“ typu se vzájemně liší nejen tvarem čárky v pravém lístku, ale i „v šíři mezery před P v POŠTA a šrafurou stínu stuhy s nápisem před tímto písmenem‘: Jeho text pak končí jasně formulovaným stanoviskem: „O existenci tzv. typu známek Ha V 1923 tedy ne/ze pochybovat- zvláště pak proto, že se známky v tomto typu nesporně vyskytují u všech tří hodnot této emise, takže zde není možno hovořit ani o nějaké typické deskové vadě nebo podtypu. Jde o samostatný sběratelský typ.“ (Tady si nemohu odpustit poněkud předbíhající poznámku: jak si zanedlouho ukážeme, v jednom měl F. Žampach nesporně pravdu- i když asi v souvislosti, kterou při psaní svého textu jistě nepředpokládal.) Na Žampachův článek reagovali M. Krejný a K. Paděra samostatně každý svým vlastním článkem 114 a 151 (otištěnými společně pod názvem Spor o typ Hospodářství a věda 1923). První z nich poukazuje na plynulost přechodů mezi III a „IV.“ typem, uvádí další detaily v kresbě III typu, jejichž podoba se v průběhu tisku postupně vyvíjela (různě přerušovaný ovál kolem hodnotové číslice, dvojí podoba nožky písmene P v Pošta- rovná nebo prohnutá-, žilka v levém či čárka v prostředním spodním lístku), a současně polemizuje se Žampachovým tvrzením o šíři mezery před P. Druhý článek pak připomíná diskusi na stejné téma, vedenou na přelomu 30. a 40. let, jejímž výsledkem bylo odmítnutí považovat odlišnou kresbu žebra třetího lístku za odlišný typ, a dále se zabývá i otázkou terminologie ve vztahu k typům u knihtiskových vydání.
Pro úplnost ještě poznamenejme, že v letech 1994 a 1996 vyšla dvě vydání katalogu Trojan 11 O, 181, v nichž byl „IV.“ typ uveden a oceněn; v roce 1999 vyšel katalog POFIS 1161, v němž „IV.“ typ zařazen není a naopak je výslovně uvedeno, že, podle našeho názoru se… o typ nejedná. Po roce 1994 se otázkami kolem sporného “IV.“ typu začala pod vedením J. Látala zabývat skupina badatelů ze Společnosti sběratelů knihtiskových známek SČF, kteří vedle prohlídky, srovnání a vyhodnocení vlastního známkového materiálu provedli v roce 2000 i jakousi anketu mezi studijními sběrateli, badateli a znalci, s cílem shromáždit argumenty jednotlivých odborníků (a velmi napomohli ke svolání onoho v úvodu zmíněného jednání. V březnu roku 2001 pak proběhlo toto zmíněné společné jednání znalců a badatelů, jehož závěrem je doporučení „IV.“ typ nadále neověřovat. V říjnu 2001 vyšla Specializovaná příručka POFIS 1171 uvádějící a vyobrazující u III. typu obě podoby žebra třetího lístku (tedy zalomenou i zkrácenou čárku) s popisem: „žebra v lístcích – krátká a přerušovaná, v pravém lístku je horní část žebra buď zcela zřetelná, nebo vlasová, nebo chybí. Původní podobou III. typu je podle našeho názoru kresba s prodlouženým žebrem v pravém lístku…, jehož horní část (tzv. bodák) se však otiskovala slabě, a většinou dokonce vůbec. “
Co a čím jsme zkoumali
V předchozích kapitolkách jsme si představili všechny dostupné publikované argumenty zastánců i odpůrců zaveden! „IV.“ typu u emise Ha V 1923 a nyní nezbývá, než se jimi prokousat, rozebrat je, posoudit jejich váhu a hlavně se pokusit dokázat jejich platnost, či je naopak vyvrátit. A jak se na takovou práci sluší, popišme si teď, s jakým materiálem a jakými pomůckami jsem při ověřování tvrzení, obsažených v práci F. Žampacha a kol. 181, pracoval. K dispozici jsem měl část významné studijní sbírky, zapůjčené mi jejím současným majitelem (s touto sbírkou – podle poděkování obsaženého v úvodu publikace 181 – s největší pravděpodobností pracoval i autorský kolektiv vedený F. Žampachem). Jde o soubor zkusmých tisků a známek, bloků, pásek a částí archů emise Hospodářství a věda 1923, jehož základy položil americký sběratel C. Pearce, doplněný o materiály ze sbírky F. Hefera z Německa a dále rozšířený nizozemským sběratelem J. Kleinem. Soubor byl součástí významného exponátu, vystavovaného (podle údajů současného majitele) a vysoce oceněného mimo jiné i na výstavách poštovních známek PRAGA 1988 a 1998 a Brno 2000 (na nichž tedy byly materiály v něm obsažené volně přístupné každému zájemci o jejich prohlídku).
Vedle toho jsem měl k dispozici namátkou vybraný známkový materiál ze skladů firmy Prolil, obsahující mimo jiné i zkusmé tisky (černé tisky na křídovém papíru a tisky v barvách známek na různých barevných papírech) a jednotlivé známky i pásky a větší bloky a části archů všech tří hodnot v různých typech.
Z technického vybavení jsem použil běžnou 8x zvětšující lupu a pro zkoumání obrysů jednotlivých částí obrazu známek i 30 a 60x zvětšující běžný binokulární mikroskop s možností nastavit šikmé denní či umělé osvětlení, popř. i v kombinaci s posvícením umělým světlem. Pro ověření výsledků zjištěných popsanými optickými prostředky jsem použil nasnímání částí obrazu známek běžným skenerem (s nastaveným rozlišením 2.400 dpi); takto získané části obrazu známek jsem ve zvětšení zobrazil na ploché obrazovce barevného monitoru, kde jsem je pomocí počítačového programu kladl vzájemně přes sebe, abych zjistil případné odchylky.
Po ukončení zkoumání jsem dopěl k závěru, že výsledky zjištěné na uvedeném materiálu a popsanými postupy si prakticky každý sběratel může poměrně jednoduše ověřit na běžných (balíčkových) známkách, a to za pomoci obyčejné lupy (zvětšující cca 6 – 8x).
Jednotlivé argumenty
Jak už jsme si řekli, „IV.“ typ opětovně zavedli F. Žampach a kol. v publikaci Hospodářství a věda 1923 181, kde uvádí i důvody, které je k tomu vedly. Nyní tedy nezbývá, než tyto jednotlivé argumenty projít jeden po druhém a pokusit se ověřit jejich platnost. V následujícím textu tedy napřed vždy zazní tvrzení (doslovná citace) ze zmíněné publikace 181, po němž bude následovat text shrnující výsledky našeho kritického zkoumání (nazval jsem jej kontrola) a z nich vyplývající závěr. Tvrzení F. Žampacha a kol.: Při úpravě matrice II. typu na typ III. (resp. „IV.“)… „ žebra lístků pod POŠTA … zůstala úpravou nedotčena. „(viz konec prvního odstavce na str. 10 v 181).
Kontrola: Prohlédl jsem několik desítek namátkou vybraných známek II. a III. (resp. „IV.“) typu a musím konstatovat, že podoba žeber lístků II. a III. (resp.“IV“) typu rozhodně není stejná. Nejmarkantněji se to projevuje u lístku prostředního, jehož žebro je u II. typu tvořeno jakoby třemi na sebe navazujícími čárkami, z nichž první a třetí (počítáno odzdola) sledují svým tvarem mírně prohnutou („pravotočivou“) linii vedoucí od „stopky“ 91 listu k jeho špičce. Prostřední čárka z této linie vybočuje, k oběma krajním je připojena zprava a má naopak tvar jakéhosi miniaturního „levotočivého“ obloučku (je tedy prohnutá přesně obráceně než obě její sousedky, i obráceně, než je tomu u obdobného obloučku uprostřed žebra známek I. typu).
Žebro prostředního lístku známek III. (resp. „IV.“) typu je naproti tomu tvořeno pouze jednou čárkou (která je v naprosté většině případů zhruba uprostřed přerušena různě širokou mezerou), stejného tvaru jako u obou krajních čárek u II. typu; v žebru III. (resp. „IV.“) typu však zcela chybí onen (u II. typu zmíněný) oblouček uprostřed.
Abychom tuto skutečnost ověřili, nemusíme ani prohlížet známky. Stačí se podívat na ilustrace v samotné publikaci F. Žampacha a kol. /8/, kde na obr. 10, 33, 34, 37, 40,42 (32), 48, 96, 114-116, 119- 121, 123, 125 – 126, 131 a 135 – 136 jsou vyobrazena žebra prostředního lístku u II. typu, a to bez výjimky v námi uvedené podobě (s „obloučkem“ a na obr. 12 – 14, 16, 54, 59, 65, 70, 73, 75, 80, 137, 139- 140, 142 – 144, 146 – 147, 150, 154 a 157 pak stejná žebra u III. (resp. „IV.“) typu, opět bez výjimky v námi uvedené podobě (bez mezery či s mezerou, ale vždy bez „obloučku“ uprostřed). Závěr: Tvrzení publikace F. Žampacha a kol., že při úpravě matrice II. typu na typ III. (resp. „IV“)… „Žebra lístků pod POŠTA … zůstala úpravou nedotčena se ukázalo jako mylné. Jde sice o věc pro nás dnes na první dochovaný ne zrovna zdařilý makulaturní otisk z galvantoti bloku, kde nestejné zbytky žeber třech lístků svědčí o opravném zásahu přímo na galvanu. Kontrola: Ponechme teď stranou zjevně nesprávné tvrzení o odstranění žebra (správně je samozřejmě horní části žebra) i naprosto překvapivou formulaci o nestejných zbytcích žeber třech lístků a podívejme se na zmíněný makulaturní tisk. Jde o otisk v černé barvě na hladkém nahnědlém papíru, a protože je rovněž součástí už zmíněného ex-Kieinova exponátu, mohl jsem si ho podrobně prohlédnout. V zásadě lze uvést, že nejde o zkusmý tisk v běžné podobě, jak je známe u této emise, ale o značně nedokonalý otisk, pohled zdánlivě okrajovou, ale zastavili jsme se u ní, protože mimoděk výmluvně vypovídá o míře pečlivosti, s níž se autoři práce zabývali studiem obrazu zkoumaných známek. Tvrzení F. Žampacha a kol.: … hodnoty (300 h) došlo … k odstraněn! žebra lístku pod POŠTA, a to přímo na galvanu základního desetibloku tiskové desky. Dokládá to dochovaný ne zrovna zdařilý makulaturní otisk z galvana toti bloku, kde nestejné zbytky žeber třech lístků
svědčí o opravném zásahu přímo na galvanu. „(viz str. 45 v /8/). Kontrola: Ponechme teď stranou zjevně nesprávné tvrzení o odstranění žebra (správně je samozřejmě horní části žebra) i naprosto překvapivou formulaci o nestejných zbytcích žeber třech lístků 12> a podívejme se na zmíněný makulaturní tisk. Jde o otisk v černé barvě na hladkém nahnědlém papíru, a protože je rovněž součástí už zmíněného ex-Kieinova exponátu, mohl jsem si ho podrobně prohlédnout. V zásadě lze uvést, že nejde o zkusmý tisk v běžné podobě, jak je známe u této emise, ale o značně nedokonalý otisk, jehož kresba vykazuje řadu chybějících detailů, které se přitom na známkách 300 h III. typu běžně vyskytují. U žebra třetího lístku na všech deseti známkových polích chybí horní (zalomená) část, přičemž zakončení vytištěné dolní části žebra je prakticky u každého jiné. Podrobnější prohlídkou jednotlivých polí pak můžeme zjistit, že délka dolní části žebra třetího lístku je tu v přímé závislosti k délce vytištěných částí žeber obou zbývajících lístků, ale i k velikosti dalších detailů v obrazu známky (šrafura stuhy před P, první dvě linky šrafury v knize, linka v listenu apod.). Jednoduše řečeno – čím delší je dolní část žebra třetího lístku, tím výraznější (delší, širší apod.) jsou i všechny další detaily v jeho okolí. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že rozdílná délka a způsob zakončení dolní části žebra třetího lístku samy o sobě nejsou žádným důkazem o jeho úpravě přímo na galvanu, ale pouhým nahodilým projevem nedokonalého (slabého a současně i nerovnoměrného) otisku galvana. Velmi zajímavá je pak skutečnost, že v uvedené sbírce se (na stejném výstavním listu) nachází další, prakticky stejný otisk, který však byl zjevně vytištěn výrazně větším tlakem, takže detaily kresby – včetně zalomené horní části žebra třetího lístku – jsou (až na jeden ZP) mnohem zřetelnější. Žebra obou dalších lístků jsou pak na devíti známkových polích úplná a naprosto nepřerušená a mezera před P je mimořádně úzká. Pouze na slaběji vytištěném známkovém obrazu v levém dolním rohu (tlak na tiskovou desku očividně postupoval od pravého horního rohu, kde byl největší, šikmo doleva dolů, kde byl naopak nejmenší, je žebro prostředního lístku přerušené, mezera před P širší a zcela schází horní část žebra pravého lístku. (Tento tisk je vyobrazen v 1171 na str. 85; a v tomto článku na obr. 4 dole). Charakteristické nedotisky v levém horním a pravém dolním rohu obou desetibloků (způsobené nejspíš mechanickým poškozením příslušných štočků) dokazují, že jde o otisky stejného galvana, provedené v prvním případě menším a v druhém případě větším tlakem. A jak jsme si ukázali, právě různý stupeň tlaku při tisku je důvodem, proč se některé části kresby otiskly a jiné nikoliv, a to i když jejich tisknoucí místa byla na tiskové desce nepochybně přítomna.
Závěr: Tvrzení publikace F. Žampacha a kol., že (vlastními slovy řečeno) dochovaný makulaturní otisk z galvana 10bloku je dokladem vzniku III. typu z typu „IV.“, a to odstraněním žebra lístku pod P přímo na galvanu, se ukázalo jako mylné.
Tvrzení F. Žampacha a kol.:…. v poslední fázi tisku známek IV. typu byla úprava (odstranění horní části žebra – ‚bodáku‘ – pravého lístku) provedena pravděpodobně na matricích jednotlivých hodnot. Následné galvanické kopie nově sestavených desetibloků by tedy měly mít zbytek žeber třetího lístku vždy stejný a neměly by se tu vyskytovat žádné další rozdíly v kresbě známky. Na předložených, sice jen neúplných přepážkových arších všech tří hodnot ve III. typu, byl tento předpoklad spolehlivě doložen.“ (viz str. 11 – 12 v 181). Kontrola: Prohlédl jsem několik velkých bloku – částí archů známek III. typu všech tří hodnot (mimo jiné i levé dolní rohové 30bloky z exponátu J. Kleina), u nichž se nevyskytovaly žádné stopy po chybějící horní části žebra pravého lístku („bodáku“). Zakončení dolní části žebra tohoto třetího lístku se na první pohled zdálo stejné, při prohlídce lupou s osminásobným zvětšením se však ukázalo, že tato zakončení jsou nejen různá, ale dokonce i velmi rozmanitá. Obvykle na tuto dolní část (mírně prohnutou vpravo) navazoval z její pravé strany nahoře připojený špičatý háček, u nějž šlo rozlišit řadu drobných rozdílů – různou délku, tloušťku i velikost obloučku v místě zalomení, ale i místo a „způsob“ nasazení (někdy na samotném vrcholku dolní části žebra, jinde na jeho straně; někde byl „háček“ s žebrem spojen v jednu lomenou čáru, jinde bylo žebro v místě spojení s „háčkem“ od něj odděleno tenkou linkou tmavší barvy- fuláží).
Závěr: Tvrzení publikace F. Žampacha a kol., že (vlastními slovy řečeno) III. typ vznikl (i) odstraněním horní části žebra třetího lístku na matricích „IV.“ typu jednotlivých hodnot, a proto je zakončení zbytku žebra třetího lístku vždy stejné, se ukázalo jako mylné. Tvrzení F. Žampacha a kol.: „Dokladem této poslední úpravy žebra třetího lísku je otisk matrice /II. typu hodnoty 200 h s odstraněnou horní části citovaného žebra… „(viz první odstavec na str. 13 v 181). Kontrola: Na str. 12 v 181 je na obr. 15 a 16 vyobrazen otisk matrice III. typu, u nějž v třetím (pravém) lístku skutečně chybí horní část žebra („bodák“). Z kontextu vyplývá, že právě tuto skutečnost F. Žampach (a kol.) očividně považoval za potvrzení své teorie o samostatném vzniku III. typu (nezávislém na vzniku typu „IV.“). Zdá se to logické – jestliže se na matrici v pravém lístku horní část žebra nevyskytuje, a přitom existuji známky, které ji mají, pak musí pocházet z jiné matrice, s odlišnou úpravou tohoto detailu kresby, a proto jednoznačně musí jít o dva odlišné typy (III. a „IV.“).
Je tomu ale skutečně tak? Abychom si na tuto otázku mohli odpovědět, prostudoval jsem originál vyobrazeného otisku matrice, nacházející se v už zmíněné sbírce J. Kleina. Podle charakteristických nepravidelně rozmístěných drobných bílých skvrn, nalézajících se na širokém černém okraji otisku, můžeme s jistotou prohlásit, že jde o stejný exemplář, který je vyobrazen na str. 12 v 181 a který měl k dispozici i F. Žampach (a kol.). Ve zmíněné sbírce je přitom uložen ještě stejný otisk (s odlišnými bílými skvrnami na okraji), přičemž tento další otisk je proveden na bílém křídovém papíru, zatímco otisk vyobrazený v 181 je na nažloutlém slabším hladkém papíru (oba otisky jsou provedeny černou barvou). Po porovnání originálu otisku s jeho vyobrazením (na obr. 16 v 181) je možno konstatovat, že vyobrazení je poměrně věrné a správně zachycuje hlavni detaily kresby, jak se nacházejí na otisku.
A právě proto už na základě prohlídky obrázku č. 16 může pozorný a informovaný čtenář – specializovaný sběratel ČSR I – snadno poznat zásadní omyl v úvaze F. Žampacha a kol. Vyobrazený otisk matrice totiž nezobrazuje, a ani namůže zobrazovat skutečnou podobu matrice III. typu, protože na něm kromě sporné horní části žebra pravého lístku chybí i celá řada dalších detailů, které se však na známkách III. typu jednoznačně nacházejí. Jde například o první dvě svislé linky šrafury listů knihy vlevo, které na otisku matrice nedosahuji k levému lipovému lístku v knize, zatímco na známkách konči až v jeho obvodové lince, dále o krátké šikmo vedoucí čárky v horní části stuhy (pod trubkou), z nichž jsou na otisku matrice znatelné čtyři, zatímco na známkách je jich šest, o délku čárek ve vodorovné šrafuře levého konce stuhy před písmenem P v Pošta, které se na otisku matrice „schodovitě“ prodlužuji, zatímco na známkách jsou zhruba stejně dlouhé, o ovál kolem hodnotové číslice, který je na otisku matrice tvořen opakovaně přerušovanou linkou, zatímco na známkách má podobu linky nepřerušované, ale i o mnoho dalších čar a bodů, které se na zmíněných otiscích matrice nenacházejí (nebo jsou neúplné), zatímco na známkách jsou vytištěny (např. na prsou postavy pod límcem).
Na otázku, jak je to možné, je odpověď nasnadě: zkoumaný otisk, sloužící F. Žampachovi a kol. jako potvrzeni teorie o zvláštní matrici, z níž vzešel III. typ (na rozdíl od předchozí, jiné matrice pro typ „IV“, je nutně otiskem nedokonalým, na němž je řada nedotisků , a to podle mého názoru mimo jiné i v místě horní části žebra pravého lístku. O tom, že matrice nebyla otištěna dokonale, jistě není sporu – pokud by se na ni totiž nenacházely popsané detaily (např. ony čárky ve stuze pod trubkou, ve šrafuře knihy či na prsou postavy), které naopak na známkách III. typu běžně nalézáme, musela by nutně existovat ještě další matrice, s dokonale provedenou kresbou, o niž se však v knize F. Žampacha a kol. nic napraví…
Závěr: Tvrzení publikace F. Žampacha a kol., že otisk matrice III. typu hodnoty 200 h (obr. 16 v 181) s odstraněnou (přesněji řečeno chybějící) horní částí žebra pravého lístku je dokladem jeho poslední úpravy, se ukázalo jako mylné. Naopak se ukázalo, že tento otisk obsahuje řadu nedotisků, mezi něž s největší pravděpodobnosti patři i ona „chybějící“ horní část žebra třetího lístku, která se ve skutečnosti na samotné matrici (tedy kovovém štočku) nacházela, avšak spolu s řadou dalších detailů se na zkoumaný otisk neotiskla. Tím jsou argumenty uvedené v 181 na podporu nově zaváděného typu prakticky vyčerpány; v 1131 k nim však F. Žampach dodatečně připojil ještě jeden. Tvrzení F. Žampacha: .Existuje tu však ještě další podstatný rozdíl mezi III. a IV. typem, a to v šíři mezery před P v Pošta a šrafurou stínu stuhy s nápisem před tímto písmenem. U zřetelného tzv. typu je tato mezera vždy užší a je většinou zjevně ohraničena šrafurou stínu, zatímco u definitivního III. typu se tato mezera jeví širší a ne vždy se zřetelně ohraničenou šrafurou stínu“ (viz konec druhého odstavce v 1131). Kontrola: Konečně něco, co můžeme potvrdit! Ano, je to pravda – podařilo se nám najít známky III. typu, u nichž je zobrazena horní část žebra pravého lístku (tedy podle 181 známky „IV.“ typu) a které současně mají mezeru před P skutečně o poznání užší než známky bez horní části žebra třetího lístku (tedy podle 181 známky „konečného“ III. typu).
Závěr: Ovšem právě tato skutečnost paradoxně dokazuje naprostou chybnost veškeré předchozí argumentace F. Žampacha (a kol.) o vzniku „IV.“ a III. typu! Vzpomeňme si – podle ní „IV.“ typ vznikl úpravou II. typu (odstraněním šikmé nožky písmene P, přičemž .žebra lístků pod POŠTA … zůstala úpravou nedotčena“), a III. typ pak měl vzniknout buď opravou galvan „IV.“ typu, nebo později úpravou matric jednotlivých hodnot „IV.“ typu (v obou případech odstraněním horní části žebra 3. lístku). A protože tedy matrice III. typu má být přímým potomkem matrice, “IV.“ typu, není (bez další výrazné úpravy) možné, aby se v tomto detailu mezi sebou vzájemně jakkoliv (výrazněji) lišily, nemluvě o tom, že už k vůbec žádné změně šíře mezery namohlo dojít u známek tištěných z údajně opravených galvan! Ale protože se známky bez „bodáku“ a s „bodákem“ v celé řadě detailů (vedle zmíněné mezery) skutečně liší, musí to mít jiný důvod – a s tím se seznámíme v následující kapitolce.
Nedotisky
V předchozím textu jsme společně krok za krokem prošli všechny argumenty publikované F. Žampachem (a kol., nebo i samostatně) na podporu opětovně zavedeného údajného „IV.“ typu u známek Hospodářství a věda 1923. Na jedné straně jsme si ukázali, že tyto argumenty neobstály při našem kritickém zkoumání, na straně druhé jsme však současně zjistili, že objektivně existují výrazné rozdíly v detailech kresby známek III. typu, z nichž nejvýraznějším je podoba žebra třetího lístku pod písmenem P ve slově Pošta, který se vyskytuje buď se zcela vytištěnou horní zalomenou částí (jako u II. typu), nebo zcela bez ní, popř. s touto částí vytištěnou jen slabě či téměř neznatelně. F. Žampach (a kol.) vysvětluje popsané rozdíly opravným zásahem přímo na tiskové desce (galvanech) či v původní matrici, v důsledku čehož měly vzniknout dva samostatné typy, lišící se rozdílnou podobou (horní části) žebra třetího lístku a šíří mezery před P. To jsme v předchozím textu vyloučili. Nyní tedy zbývá objasnit, čím jsou tyto rozdíly skutečně způsobeny a případně se pokusit takové tvrzení opřít i o praktický důkaz. Na základě skutečností uvedených v našem článku jsem dospěl k závěru, že popsané rozdíly v kresbě některých známek III. typu jsou jednoznačně důsledkem rozdílných okolností v průběhu jejich tisku. Jinými slovy řečeno – jde o obyčejné drobné nedotisky, kterých v ploše těchto známek nacházíme celou řadu. Okolnosti, které mohly přispět ke vzniku těchto nedotisků, je mnoho a patří k nim například rozdílná snu tlaku vyvinutého na tiskovou desku (v tomto případě navíc nikoliv jednolitou, ale složenou z deseti galvan po 10 ZP), její vypodložení (slaběji tisknoucí místa desky se podkládají papírem, pod místy tisknoucími příliš sil ně se podklad naopak zeslabuje). (nerovnoměrné) otlačení jednotlivých galvan předchozím tiskem, výška detailů v jejich kresbě (jednotlivé tisknoucí plochy štočků nemusí být vůči sobě vždy v naprosté rovině, což může být důsledkem jednotlivých fází výrobního procesu 1 7) – počínaje nestejnoměrným leptáním, přes případné drobné rozdíly vzniklé v průběhu galvanického pokovení či možná i nedokonalé vylití galvanicky získané „slupky“ liteřinou, po opotřebení desky /galvan/ v průběhu tisku), druh, jakost a stupeň opotřebení podkladu pod potiskovaným papírem a podobně.
Takže věc je nakonec mnohem jednodušší, než by se zpočátku zdálo. Žádné složité konstrukce se schématy plnými matric a patric a bůhví čeho ještě, ale obyčejné a prosté nedotisky. Podle mého názoru k žádnému záměrnému (a zřejmě ani nezáměrnému) odstraňování detailů kresby (zejména horní části žebra třetího lístku) v průběhu přípravy a tisku prostě nedošlo a horní část žebra na tiskové desce (přesněji řečeno na jednotlivých štočcích) obsažena byla, stejně jako všechny další součásti obrazu. Tuto hypotézu opírám o poznání, že celá řadu detail ů kresby se v průběhu tisku, a to i na sobě navzájem nezávisle, objevuje a mizí a zase objevuje, a to v celé dlouhé řadě kombinací. Pro potvrzení se nemusíme zabývat všemi těmito detaily (a nemáme na to v našem článku ani dost místa), postačí nám povšimnout si alespoň některých z nich.
Pro tento účel jsem vybral detaily z různých míst obrazu známek všech tří hodnot III. typu, na nichž může zkoumání snadno provést každý sběratel. V levém horním rohu je to šrafura ve stuze před písmenem P: její linky jsou buď zcela dotažené (úzká mezera), nebo různě (rovnoměrně či nerovnoměrně) zkrácené (různě široká mezera), a dále vnitřní ovál kolem hodnotové číslice (tvořený buď zcela nepřerušenou, či v různých místech i opakovaně přerušovanou linkou); v pravém horním rohu: šestice krátkých čárek v zakončení stuhy pod trubkou (buď jsou vytištěny všechny, nebo některé zčásti či zcela chybí- nejčastěji jde o druhou odspoda); v pravém dolním rohu: čárka (žebro) v pravém lístku vavřínové snítky vedle jílce meče (výrazná, slabá nebo chybí); v levém dolním rohu první dvě linky šrafury knihy (vedou buď až do okraje lipového lístku, nebo je některá z nich různě zkrácená); a pak, samozřejmě, žebra všech tří lístků pod P v Pošta: žebra v prvních dvou lístcích buď zcela bez přerušení, nebo s přerušením o různé šířce, u pravého lístku pak dnes už mnohokrát zmíněná různá podoba horní části žebra (u některých známek lze vypozorovat určitou souvztažnost mezi žebry jednotlivých lístků – např. zcela nepřerušená žebra u 1. a 2. a současně .bodák“ u 3., či naopak široké mezery a bez .bodáku“ – což je očividným důsledkem silnějšího, resp. slabšího tlaku na tiskovou desku).
V této souvislosti považuji za zajímavou skutečnost, že nedotisky v uvedených místech se vyskytují na všech třech hodnotách III. typu, a musí tedy mít společný kořen v původní matrici, jež byla později rozmnožena k doplnění jednotlivých nominálních hodnot. Jak jinak si vysvětlit rozdílnou podobu např. druhé čárky odspoda v zakončení stuhy pod trubkou, která se u všech hodnot vyskytuje jako jasně vytištěná, slabě až neznatelně vytištěná a konečně (možná dokonce i ve většině případů) zcela chybějící? A právě podoba této drobné, nenápadné čárečky – o níž by jistě nikdo netvrdil, že byla úmyslně odstraněna – má podle mého názoru mnoho společného s podobou horní části žebra třetího lístku, kvůli němuž vlastně vznikla celá obsáhlá diskuse kolem údajného IV. typu.
Stará dobrá fuláž
Řekli jsme si právě mnohé o tom, proč F. Žampach (a kol.) se zavedením, “IV.“ typu neměl a nemohl mít pravdu, i o tom, že celá jeho konstrukce o postupné záměrné úpravě „IV.“ typu na typ třetí (údajným odstraněním horní části žebra třetího lístku na desce či matrici) je pouhou spekulací – bez opory argumentů, které by obstály v dalším zkoumání, a místy si dokonce i očividně protiřečící. Nyní by však bylo na místě najít a předložit důkaz o správnosti naší hypotézy – a sice že k žádnému takovému záměrnému odstranění částí obrazu nedošlo a příslušná místa (např. ona horní část žebra třetího lístku) na desce (galvanech) ve skutečnosti (alespoň po určitou dobu) byla, ale netiskla (z důvodů, o nichž jsme se už obsáhle zmínili). Existuje však vůbec takový důkaz? A pokud ano, můžeme jej najít a předložit?
Nebudu vás dlouho napínat a rovnou vám odpovím – myslím, že ano. Došel jsem k tomu při zevrubném prohlížení zakončení dolní části žebra u třet1ho lístku, později i při studiu přerušení žeber lístku prvního a druhého, a pak i u dalších detailů kresby s objevujícími se nedotisky. Ale napřed několik slov na vysvětlenou. Při větším zvětšení částí obrazu známek tištěných knihtiskem zjistíme, že každý vytištěný bod, každá čárka, jsou na svém obvodě orámovány různě silnou (obvykle však spíše tenkou) linkou tmavší barvy. Jde o přirozený průvodní jev knihtisku, kdy tisknoucí plocha desky přenáší barvu na papír pod tlakem, přičemž od určitého stupně tohoto tlaku je barva nejen přenesena, ale současně i vytlačena za okraj tisknoucí plochy, kde už na ni není vyvíjen žádný tlak, a proto se zde nahromadí a po zaschnutí vytvoří onu tmavší linku. Vytvoření takovéhoto ohraničení (tiskaři nazývaného fuláž) však předpokládá, že tisknoucí místo je jasně ohraničeno, neboli že na jeho okraji existuje hrana vymezující místo s tlakem a bez tlaku. Pokud však malá část okraje tisknoucí plochy takto jasně ohraničena není (například protože pozvolna ustupuje směrem od potiskovaného papíru), fuláž se v tomto místě nevytvoří (nebo o poznání slabší než v místě jasně ohraničeném). A právě sledováním této linky ohraničující body a čáry v obrazu známky jsem dospěl k závěru, že některé chybějící části obrazu ve skutečnosti na tiskové desce (galvanu) přítomny (alespoň po jistou dobu) byly, ale z nejrůznějších důvodů se neotiskly. Obzvlášť markantní je to u mezer v žebrech prvního a druhého lístku – na přerušených čárkách můžeme pozorovat fuláž na celém obvodu, s výjimkou místa přerušení, kde se barva jakoby pozvolna vytrácí, respektive se její nános zeslabuje. Obdobně je tomu i u zakončení (neúplného) žebra třetího lístku, které má často podobu háčku, v jehož špičce opět schází charakteristická ohraničující linka.
K vysvětlení tohoto jevu je třeba si uvědomit, že při knihtisku hraje roli i nečekaně malý rozdíl ve výšce tisknoucích míst (tedy míst určených k přenosu tiskové barvy). Pokud je některé z nich i jen nepatrně níže než většina ostatních, může na něj být sice nanesena barva, ta se však na potiskovaný papír přenese pouze při určitém nadstandardním tlaku, kdy se zbytek desky z fyzikálního hlediska „zaboří“ do papíru a snížené místo se tedy s ním dostane do kontaktu. Zdá se to možná těžko uvěřitelné, ale pokus, kterým si to můžeme ověřit, lze provést jednoduše a třeba hned. Stačí si potřísnit prst inkoustem (nebo jakoukoliv barvou) a otisknout jej na papír. I když jsou papilární linie nad zbytek kůže vyvýšeny jen nepatrně, přesto se nám jen naprosto nepatrně prohloubená místa kolem nich nejspíš nepodaří otisknout. Obdobné je to i s dalšími místy obrazu známek lil. typu, která se v průběhu tisku na známkách projevovala a opět mizela a o nichž jsme se už zmínili v předchozím textu. Takže i v době rozmachu moderních optických a elektronických přístrojů je to nakonec stará dobrá kapesní lupa a stará dobrá fuláž, které nás přivedly k poslední odpovědi na naše dnešní otázky.
(Ne)čekaný důkaz
Když jsem dopsal a znovu pečlivě zkontroloval dnešní článek (který se mi pod rukama rozrostl spíše na studii), rozhodl jsem se – pro pořádek – požádat v Poštovním muzeu v Praze o možnost prohlédnout si tu dochované štočky a další materiály k emisi HaV 1923, o jejichž existenci se zmiňují Monografie /6/ i práce F. Žampacha a kol. /8/. Popravdě řečeno, nic převratného jsem nečekal, vždyť z pěti jmen uvedených v tiráži Žampachovy (a kol.) práce jsou čtyři (dva autoři a oba lektoři) uvedena i v Monografii, a tak jsem považoval za samozřejmé, že se tito badatelé se všemi materiály v muzeu jistě dopodrobna seznámili a využili je při formulaci svých hypotéz a závěrů.
Jak se ale ukázalo, naprosto jsem se mýli11 20 > Ve sbírkách Poštovního muzea se totiž dochovaly původní štočky emise Hospodářství a věda 1923, po jejichž prohlídce lze jednoznačně prohlásit, že celá teorie F. Žampacha a jeho spoluautorů /8/ o vzniku „IV.“ typu byla od počátku naprosto nesprávná. Neříká se mi to lehce, ale je to tak. Milí otcové „IV.“ typu si ho prostě doslova a do písmene vycucali z prstu… Zdá se vám to přehnané? Posuďte sami! Kromě dalších dokladů přípravy a průběhu tisku je v Poštovním muzeu pod evidenčním číslem 91 uložen desetiblok štočků hodnoty 300 h III. typu. Ve dvou protilehlých rozích je tento desetiblok mechanicky poškozen (nejspíš jde o důsledek pádu na tvrdou podložku – např. na zem) a zcela nepochybně jde o týž desetiblok z ex-Kieinovy sbírky, jehož otisk uvádí F. Žampach a kol. /8/ jako důkaz odstranění horní části žeber třetího lístku přímo na galvanu. Jak jsem se však mohl přesvědčit, žádný takový zásah na uvedeném galvanu proveden nebyl a třetí lístky všech jeho deseti polí bez výjimky obsahují žebro naprosto kompletní, to znamená s „bodákem“. A nejen to, všech deset polí uvedeného galvana obsahuje naprosto všechny detaily kresby, které mají známky III. typu mít, a například žebra obou zbývajících lístků pod P (tedy levého a středního) jsou zcela nepřerušená. A nejdůležitější věc – všechny zmíněné detaily (včetně žeber všech tří lístků v celé jejich délce) jsou tvořeny v podstatě robustními linkami, stejně „gruntovními“ jako linky tvořící zbylé součásti kresby.
Naprosto stejná situace je i u všech dalších štočků, matric a ostatních materiálů z průběhu přípravy a vlastního tisku lil. typu, uložených v muzeu. I u nich jsou žebra všech tří lístků úplná a nepřerušená a žebro třetího lístku vždy obsahuje i zalomenou horní část („bodák“). Tváří v tvář takovýmto nepochybným důkazům se samozřejmě musíme ptát, proč se tedy některé detaily kresby při tisku neotiskovaly, když na desce nepochybně byly přítomny? Domnívám se, že příčinou může být pravidelně se opakující nepatrná nerovnost tisknoucích ploch, pramenící z nerovnosti v matrici III. typu, zhotovené ve fázi před „vsazením“ hodnotových číslic.
Na co se zatím nedostalo, neboli „různé“
Tak vidíte. Nakonec by se mohlo zdát, že jsem si celé to pracné zkoumání známek a dalších materiálů, jejich vzájemné ověřování a hlavně sepisování většiny textu dnešního článku mohl v podstatě ušetřit. Stačilo přece zajít do Poštovního muzea napřed, a ne až nakonec. Ale ona ta práce přece jen zbytečná nebyla! Mimoděk jsme si v jejím průběhu vyzkoušeli postupy, které se nám mohou hodit při případném budoucím studiu dalších knihtiskových emisí, a hlavně – došli jsme vlastními silami k závěrům, které by byly platné, i kdyby neexistovala (v podstatě nahodilá) možnost ověřit je na původním tiskovém materiálu (štočky z muzea). Opět se tedy ukázalo, že pokud je člověk schopen zdravě kritického uvažování a současně vyzbrojen poznatky získanými pečlivým studiem, může se pokusit o vyvrácení mýtů a omylů, byť by do našeho oboru pronikly ve spojení s jakkoliv věhlasnými jmény.
Při psaní této studie jsem se však snažil i tak trochu ukázat, jak by – samozřejmě pouze podle mého názoru – odborný článek v našem oboru mohl a měl vypadat. Autor by v něm měl jasně vymezit téma, označit cíl, který v článku sleduje, shrnout stav dosavadního poznání (a přesně citovat všechny prameny a uvést příslušné odkazy) a především přesně a srozumitelně popsat všechny použité postupy, zkoumaný materiál i pomůcky. Samozřejmostí by měla být snaha umožnit čtenáři (pokud je to vůbec možné), aby si jednotlivé kroky popsané v článku mohl ověřit vlastními silami, na běžně dostupném materiálu.
Příkladem, že to jde, je i náš dnešní článek. Přestože jsme řadu v něm popsaných zkoumání prováděli na vzácném a běžně prakticky nedostupném materiálu, k ověření přednesených tvrzení nám přitom postačí jen málo – knížka F. Žampacha a kol. /8/, lupa a hrst balíčkových známek z emise Hospodářství a věda 1923. Přestože se nám text z původně zamýšlených dvou, tří stránek nakonec rozrostl na několikanásobek, ani tak jsme si o zajímavostech souvisejících s emisí Hospodářství a věda 1923 a jejím III. typem ne řekli zdaleka všechno. Vůbec jsme se například nevěnovali otázkám mechanických zásahů do kovových štočků vzniklých elektrotypicky (matric a galvan), tedy dorývání hodnotových číslic Oak je popisuje literatura) a retuším. Přitom jde o problematiku nadmíru zajímavou. Jakékoliv takové zásahy jsou totiž v praxi velmi problematické, což pramení už z toho, jak je vlastně takový štoček složen (relativně tenká měděná slupka, zezadu vylitá kovem a vpředu někdy i poocelená). Z literatury přitom víme, že například u hodnoty 30 h novinová 1918, než by v tiskárně na jedné její desce (v levém horním rohu) opravili poškozené pole, raději ho vyřízli a místo něj vletovali nový štoček (v tomto případě dokonce navíc z leptané desky). Otázku těchto mechanických zásahů u emise Ha V 1923 proto rozhodně doporučuji nepovažovat za uzavřenou a určitě by byla dobrým tématem k úvahám pro další (stejně jako já- nedůvěřivé) badatele! Jen málo jsme se dnes věnovali zkusmým tiskům (v černé barvě), i když jde o téma mimořádně zajímavé, jež by si dokonce zasloužilo samostatný článek. Dosavadní literatura o nich v podstatě svorně tvrdí, že v důsledku… zostřených předpisů o dozoru nad výrobou známek… výrobky z různých výroben stadii tohoto vydán!… se již ani pokoutně z tiskárny nedostaly“, str. 245/, resp. „Zkusmé a černé tisky nejsou známy… „Z vlastní praxe však vím (a v článku jsme to i naznačili), že takovéto černé tisky se mezi sběrateli vyskytují. Domnívám se přitom, že část z nich skutečně vznikla ve fázi přípravy tisku (např. obr. 8), zatímco u jiných nelze vyloučit vznik dodatečný, možná dokonce až v souvislosti s vydáním příležitostného tisku Pof. č. PT 8, který byl přílohou druhého dílu Monografie čs. známek z roku 1971. Úplně jsme dnes opominuli zajímavou kapitolu deskových označení – tedy číslic nacházejících se uprostřed jednoho ze svislých okrajů některých přepážkových archu (blíže o nich pojednává např. /171)- určitě by si zasloužily, aby to v budoucnu bylo napraveno.
Přejít bychom neměli ani názor, se kterým přišli někteří studijní sběratelé. Podle něj známky jednotlivých typu (I.- III.) by vlastně měly mít samostatná katalogová čísla a dnešní podtypy by měly být jejich typy. Na první pohled je to sice hodně nezvyklý nápad, ale na druhé straně na něm něco je. Podle tohoto principu jsou přece katalogizovány například výplatní známky T. G. Masaryk 1925, jimž i drobnější úpravy v kresbě, než jaké známe u emise HaV 1923, zajistily samostatné katalogové číslo. Ale na světě není žádná spravedlnost, a když se za tyto poslední známky éry knihtisku u výplatních vydání (přestože rovněž vycházely postupně – od února 1923 do ledna 1925 /6/ – a mají výrazné odlišnosti v kresbě – např. hodnotových číslic) nevzal nikdo za první republiky (kdy k tomu zřejmě byla nejvhodnější chvíle), dnes už kvůli nim asi katalogová čísla předělávat nebudeme. I když by si to podle všeho zasloužily… Přehlédnout bychom neměli ani hezký důkaz o rozporuplnosti úvah o existenci „IV.“ typu. Žampachova (a kol.) kniha /8/ nehovoří ani o možnosti existence spojených typu (III. +“IV.“), ale ani o opaku (tedy o nemožnosti takového spojení); tuto otázku prostě vůbec neřeší. Z praxe však víme, že zastánci „IV.“ typu možnost existence spojených typu (III. + „IV.“) rozhodně odmítali, a to i když jim byly předloženy praktické důkazy o opaku (tedy přesně řečeno dvoupásky známek III. typu s „bodákem“ a bez „bodáku“). Napřt1dad už zmíněný badatel J. Látal mi vyprávěl, že o této otázce před lety korespondoval přímo s F. Žampachem, který existenci tzv. spojených typu rezolutně odmítal. Stejné stanovisko pak na setkání (o němž hovoříme v úvodu) veřejně obhajoval i přední znalec ČSR I. Je to o to podivnější, uvědomíme-li si, že podle Žampachovy (a kol.) teorie by přitom výskyt takových spojení rozhodně vyloučen nebyl. Pokud by byly horní části žebra třetího lístku nedokonale a nedůsledně opraveny na galvanech, mohly by „spojené typy“ vzniknout přímo v jejich rámci. A pokud by se pak v jeden TD sešla (i takto částečně opravená) galvana „IV.“ typu s galvany III. typu vzniklými z opravené matrice, i tady by v místech jejich styku mohly vzniknout dvojice se „ST“. Takové dvojice, kdy jedna známka má žebro třetího lístku celé (s… bodákem“) a u druhé naopak horní část chybí, se však skutečně vyskytují a obsaženy jsou například i v už zmíněné ex-Kieinově sbírce.
Co dál?
A tím jsme se dostali k důležité otázce, která zní: co dál? Jak jsme uvedli v kapitolce Oponenti, v jednom měl F. Žampach rozhodně pravdu, a to, když tvrdil, že u odchylky v kresbě známek všech tří hodnot „není možno hovořit ani o nějaké typické deskové vadě, ani o podtypu“- pravda je totiž taková, že jde o prostou tiskovou nahodilost, přesně řečeno o nedotisk… Pokud však nejde o typ či podtyp, má tato odchylka v obrazu známek vůbec nějakou cenu a má smysl se jí zabývat? Ale jistě! Především proto, že objektivně existuje, navíc je výrazná, v obdobné či skoro stejné podobě se opakuje na nezanedbatelném počtu známek, ke všemu je už po desítky let mediálně známá, a tak jí specializovaní a studijní sběratelé, bez ohledu na její budoucí název, jistě budou věnovat pozornost i nadále, stejně jako dalším nahodile se projevujícím změnám v obrazu známek. Není také žádný důvod pro to, aby obě podoby nebyly uváděny i v katalozích. A pokud budou správně popsány, jistě muže být ta vzácnější z nich (tedy s „bodákem“) i příslušně výše oceněna. Otázkou bude stručné a výstižné pojmenování obou variant (a případně i plynulých přechodu). Standardní podobou je totiž nepochybně varianta s „bodákem“, tedy ta, která Oak jsme si ukázali) se nacházela na TD. Ale mnohem běžnější je varianta bez „bodáku“, tedy ta s často se opakujícím nedotiskem. Jak tedy bude tato terminologicky jistě zapeklitá situace řešena v naší filatelistické literatuře, to nám ukáže až čas…
Závěrem
Důvody, proč se F. Žampach se svými spolupracovníky J. Karáskem a P. Pittermannem 181 dopustili tak zásadního omylu, jakým byl návrat k 65 let staré (a v literatuře opakovaně vyvrácené) teorii J. Gollera o čtyřech typech u emise Hospodářství a věda 1923 1191, můžeme jenom odhadovat. Z četby jejich práce l811ze soudit, že zřejmě jen málo pracovali s literaturou, o čemž tak trochu svědčí i způsob odkazů,24> ale především pak skutečnost, že se v textu vůbec nezabývali předchozím vývojem a výsledky studia zkoumané emise, a to ani u tak kontroverzní otázky, jakou bylo zavedení „IV.“ typu (i když v seznamu pramenů 18, str. 102/ příslušné odkazy uvedeny jsou). Z nepochopitelných důvodů pak při formulaci závěrů zcela pominuli materiál uložený v Poštovním muzeu, ačkoliv s ním podle všeho pracovali (alespoň o tom svědčí poznámky v textu 16, 81), a i když právě ten by jim hned v počátku ukázal nesprávnost jejich konstrukce. Ale to všechno vlastně teď už není důležité. V naší studii jsme si krok za krokem ukázali, jak to s podobou detailů kresby známek III. typu ve skutečnosti bylo, a materiál v Poštovním muzeu jen potvrdil závěry, k nimž jsme došli vlastními silami, na základě zkoumání známkového materiálu. Můžeme tedy s jistým uspokojením říci, že se nám podařilo objasnit malý kousek historie naší známkové tvorby, byť byl zahalen závojem nesprávných závěrů, které o něm učinili a publikovali jiní badatelé. Ale podlehnout proto pocitu zadostiučinění a uspokojení by určitě nebylo namístě. Podobných mýtů a legend (tvořených nesprávnými závěry badatelů a znalců) je v nedlouhém údobí známkové tvorby naší první republiky více a všechny čekají na své objevitele. Ostatně, jak to kdysi řekl L. Pasteur? – „Připadám si jako malý chlapec na břehu nedozírného oceánu, který měl jenom to štěstí, že našel větší a lesklejší kamínek než ostatní.“
A abychom z dnešního povídání vyvodili pro dnešní i budoucí badatele a hlavně filatelistické publicisty i nějaké obecnější poučení, dejme ještě jednou slovo mému oblíbenému E. Hirschovi, který už v roce 1940 článek o údajném odlišném typu u známek Hospodářství a věda 1923 zakončil takto: „Každý odborně píšící autor musí býti neobyčejně opatrný, zejména tehdy, přináší-li nějaký objev z ‚vyšší filatelie. V tom případě musí bezvadně ovládati vše, co s jeho úvahami souvisí a zejména vše, co již před ním bylo objeveno. Jinak by filatelistické studium zůstávalo stále na jednom místě nebo se točilo do kolečka. Objevovat staré objevy nevede k pokroku v žádném oboru, a proto ani ve filatelii…“