Poštovní schránky v Zemi vycházejícího slunce

František Beneš

Japonské znaky ni – hon – koku znamenají doslova Slunce vycházející ze země, a pro naše předky až do poloviny 19. století představovaly vzdálenou, a navíc prakticky nepřístupnou exotiku. Český název Japonsko je odvozen z anglického Japan /Džepen/, vycházejícího z čínského způsobu čtení zmíněných znaků Ž-pen-kuo. První z nich, ni – tedy Slunce, tvarem připomínající arabskou osmičku, jímž začíná název státu na moderních japonských známkách, je začínajícím sběratelům pomáhá rozlišit od moderních známek západního souseda, které používají stejné znaky, ale označení začíná svisle přeškrtnutým obdélníčkem, znakem zhöng, co je označení pro Čínu.
Novodobá japonská společnost byla po více než 200 let uzavřena před cizími vlivy, až do poloviny 19. století sem měli cizinci vstup zakázán. Teprve v roce 1853 se v městě Hakodate na ostrově Hokkaidó vylodila flotila USA a vynutila si uzavření obchodní smlouvy se Spojenými státy, čímž skončilo období japonské izolace. Pomník velitele flotily komodora Matthewa Perryho stojí v tamním městském parku – Japonci jeho tehdejší vystoupení vnímají jako počátek modernizace.

Díky těm dávným událostem můžeme na japonské ostrovy cestovat i my. Já jsem svou prázdninovou cestu využil k obhlídce filatelisticky zajímavých cílů, tedy nejen poštovních schránek a pošt, ale i k návštěvě obou muzeí v Tokiu – poštovního a filatelistického, a zaznamenal i řadu případů, kdy známky a další předměty filatelistického zájmu přesáhly do denního života Japonců. Překvapením pro mne bylo, jak často je v této souvislosti zmiňováno Československo (a nyní i Česko a Slovensko), ve srovnání s jinými zeměmi rozhodně neproporčně vzhledem k velikosti a lidnatosti.

V Japonsku jsem předtím už byl, ale tentokrát jsem ho poprvé objel kolem dokola, tedy zejména severní ostrov Hokkaidó a východní stranu ostrova Honšú. Zastavil jsem se taky na nedalekém ruském ostrově Sachalin a navštívil jeho nejjižnější město Korsakov. Pokud vás zajímá, co filatelisticky a poštovně provozně a historicky zajímavého jsem na dálném východě viděl, čtěte dál.

Tokio

Naše cesta začala v japonském hlavním městě, jehož jméno je pro starší sběratele československých poštovních známek asi navždy spojeno s emisí XVIII. letní olympijské hry 1964, vydanou v desetiblocích, s vyobrazením sportů (vzato obecně), v nichž byli českoslovenští účastníci úspěšní (s výjimkou plavání). Naopak v ní schází gymnastika, v níž zazářila třikrát zlatá, jednou stříbrná a jednou pátá Věra Čáslavská. Na tu si tu ale dobře pamatují, asi jako v Helsinkách na Zátopka a v jiných dějištích sportovních událostí na další naše úspěšné sportovce.

Věru Čáslavskou a její tokijský triumf připomněla i naše pošta příležitostnou dopisnicí.

Japonsko je zemí našemu oboru-filatelii doslova zaslíbenou, o čemž mi vyprávěli například předseda SČSF a FIP Ladislav Dvořáček, Zdeněk Prokop z Artie nebo Josef Herčík, který pro tamní firmy vytvořil řadu rytin v podobě známek1). Není tedy divu, že tu mají něco, co jinde neuvidíte – dvě muzea poštovních známek: poštovní a filatelistické. Obě jsem navštívil a teď vám je tedy mohu představit.

Poštovní muzeum

Japonské Poštovní muzeum bylo založeno v roce 1902, k čtvrtstoletí členství císařství ve Světové poštovní unii. V průběhu prvních desetiletí své existence se několikrát stěhovalo (vždy do „lepšího“ a většího) a měnilo i název – z Poštovní muzeum na Muzeum komunikací a na Muzeum komunikací a dopravy, aby co nejlépe vystihoval rozsah jeho zaměření. Ve 30. letech minulého století vedle něj vzniklo samostatné muzeum věnované památce zakladatele japonského moderního poštovnictví – Hisoka Maejima Memorial museum, které bylo později připojeno k Muzeu komunikací. Maejima je v Japonsku považován za tamního Rowlanda Hilla a je nazýván Otcem zdejší pošty.
Byla to totiž právě jeho poštovní reforma, která velkou měrou napomohla otevření Japonska světu. Už od starověku zde sice působily různé systémy vnitrostátního poštovního spojení, především kurýrní, ale až v roce 1870 Maejima prosadil zavedení státní pošty, zpočátku mezi Tokiem a Osakou, od roku 1872 už monopolně na celém území státu, s jednotnými poštovními tarify, a soukromé pošty byly zakázány. V roce 1875 byl zaveden mezinárodní poštovní styk (jako první do něj byly zařazeny Spojené státy) a o dva roky později se Japonsko stalo členem UPU.

Za druhé světové války bylo Poštovní muzeum uzavřeno a exponáty z bezpečnostních důvodů přemístěny do Maejimova muzea. Počátkem padesátých let vzniklo další muzeum zaměřené na historii poštovního provozu, věnované jiné významné osobnosti japonského poštovnictví – Tetsujiro Sakanovi, „obroditeli zdejší pošty“. V roce tokijské olympiády se spojily ministerstvo telekomunikací a tři nejvýznamnější firmy v oboru ke společnému vedení Muzea komunikací.

O třicet let později na ostrově Okinawa vzniklo další muzeum, zaměřené na historii tamního poštovnictví od 15. století do současnosti; v roce 2007 bylo přejmenováno na Okinawské poštovní muzeum.

Před čtyřmi lety bylo Muzeum komunikací uzavřeno a 1. března 2014 bylo otevřeno Poštovní muzeum Japonska, umístěné v komplexu Tokyo Sky Tree – Tokijském nebeském stromě, nové telekomunikační věži, která je výraznou dominantou města.

Muzeum je umístěno v devátém patře obrovského komplexu kolem druhé nejvyšší stavby světa – věže měřící 634 metrů (tato výška byla zvolena pro snadné zapamatování: číslice 6-3-4 se v japonštině nazývají mu-sa-ši, což odpovídá historickému názvu zdejší provincie Musaši; stejně se jmenoval i legendární samuraj, spisovatel a malíř Musaši Mijamoto z první poloviny 17. století).

Součástí věže je ve výšce 350 metrů rozhledna s nádherným panoramatickým výhledem na hlavní město. My jsme se na ní ale moc nezdrželi, protože nás lákalo především muzeum.

Hned na úvod musím říci, že je nádherné. Rozlehlé a přitom přehledné, s úseky věnovanými poštovní historii, poštovnímu provozu, známkám, přesahu pošty do ekonomiky a života obyvatel. Popis jeho součástí zdaleka přesahuje možnosti tohoto článku, proto se jej pokusím přiblížit alespoň pomocí obrázků.

Pošta ve své historii zajišťovala řadu služeb v oblasti spoření, penzijního pojištění, ale i zdraví obyvatel, a k tomu používala mnoho propagačních materiálů, často zaměřených na nejmladší generaci.
Známky a filatelistické zboží však nekončí východem z muzea. V různých podobách se s nimi můžete setkat v prodejnách, jichž je areál věže plný.

O muzeu a věži bychom mohli napsat ještě mnoho dalších zajímavostí, ale slunce už pomalu zapadalo, a tak jsme se vydali porozhlédnout se po nějaké sushi restauraci (což v Tokiu překvapivě není snadné – restaurací je tu mnoho, ale maki, nigiri a sashimi vede jen málokterá).