Člověka hořce mám rád …

Člověka hořce mám rád …

František Beneš

Název emise: Osobnosti: Josef Kainar
Den vydání: 7. června 2017
Hodnota: 16 Kč – č. 929 (ČP)
Výtvarný návrh: Pavel Dvorský
Rytec: Jaroslav Tvrdoň
Rozměr známkového obrazu: 23 x 40 mm
Tisk: Poštovní tiskárna cenin, Praha
Druh tisku: OTr+HT; Tisková forma: 2x 50
Papír: fl-an; Náklad: 750 tis.
FDC: OTp; v barvě černé; Tisk: PTC Praha
Náklad FDC: 3.40

Dílo Josefa Kainara zná u nás snad každý. Přesněji, alespoň kousek z něj, a ani nemusí vědět, kdo byl autorem a zajímat se o poezii. Jen těch písňových textů, co napsal! A básní, které pak byly zhudebněny. Kdo ze starších by si nepamatoval, jak trumpetista Jiří Jelínek svým chraplavým hlasem zpívá Takovou žízeň může mít jen bernardýn. Nebo píseň Starý mrtvý vrabec, k té Kainar napsal nejen text, ale i hudbu.

Z rádia z přelomu padesátých a šedesátých let nám dodnes v uších zní jeho Duben, první duben, zpívaný Gustavem Bromem, nebo Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem. Mladší generace (ale dneska už vlastně taky pamětnická) pak milovala album Kuře v hodinkách kapely Flamengo a píseň Stříhali dohola malého chlapečka zhudebněnou Vladimírem Mišíkem. Já si na Kainara vzpomenu pokaždé, když jedu ve výtahu značky Otis, přesněji na jeho báseň a současně písňový text Miss Otiss lituje.

Na tak krátký život, jaký byl Josefu Kainarovi dopřán (zemřel jako čtyřiapadesátiletý), toho stihl opravdu hodně. Psal básně, písně, scénáře, překládal, kreslil, fotografoval, byl dramaturgem, novinářem, připravoval rozhlasové pořady, byl i skvělým aktivním hudebníkem. Zažil všechny dějinné zvraty a důležité události prvních tří čtvrtin dvacátého století. Zánik Rakousko-Uherska, vznik Republiky československé, velkou hospodářskou krizi, Mnichov, německou okupaci, osvobození, únorový puč, odsouzení kultu Stalina, pražské jaro, sovětskou okupaci, nástup normalizace. A samozřejmě nebyl vždycky veselý, jak ho vidíme na nové známce.

Narodil se v Přerově, v předposledním roce Velké války, kdy už u nás vládly bída a hlad. Chlapi v rodině byli železničáři, tatínek, dědeček i strýček. Do práce to neměli daleko, bydleli hned u kolejí. Velkým otřesem pro desetiletého Josefa byl jistě rozvod rodičů, tehdy věc spíše nevídaná, a pak to, že musel opustit maminku, ta pocházela z Hané, a žít v tatínkově nové rodině. Možná i to mělo vliv na jeho mizerné školní výsledky, střední školy vystřídal tři a dvakrát na nich propadl, vysokou pak nedokončil. Uvádí se, že v sedmnácti se postřelil, když se pokusil spáchat sebevraždu.

Srdcem i duší byl umělec, na to vsadil všechno a ve třiceti se stal spisovatelem na volné noze. Snad i to přispělo k tomu, že se připojil k mnoha dalším tvůrcům, kteří na přelomu čtyřicátých a padesátých let velebili komunistický režim a jeho představitele, v Kainarově případě ve sbírce veršů Český sen (r. 1953) vedle Stalina i netypicky Zdeňka Nejedlého. To byl velký odklon od jeho předchozí tvorby souznějící s programem Skupiny 42. Básník Jan Zábrana o jeho sbírce Nové mýty (r. 1946) napsal: „…bylo to pro mne zjevení. Tady byl básník, který uprostřed všeobecné plytkosti, ideologické zblblosti a falše řekl to, o čem jsem věděl, že to jediné má smysl říkat – a řekl to jako nikdo jiný. Pro mne to byla snad nejvýznamnější česká básnická sbírka. Myslím si to o téhle knížce dodnes… bez ohledu na to, co se z Kainara objektivně stalo.“

Z ideového poblouznění se ale Kainar probral a svými texty, leckdy skeptickými a sebeironickými, získal mnoho čtenářů. Oslovil je i jazyk, kterým psal, uvolněný a neakademický, jímž si dovedl najít cestu k jejich srdcím. Záhadou proto zůstává, proč – poučen zkušeností temných padesátých let – na sklonku života přijal funkci předsedy přípravného výboru znormalizovaného Svazu československých spisovatelů (byť podle některých autorů šlo o působení ryze formální; možná se obával, že přijde o možnost využívat jeho rekreační zařízení, kde prakticky žil?).

Kainara měl rád asi i Jaroslav Seifert, alespoň tak soudím podle toho, jak vtipně parafrázoval název jeho sbírky ve vztahu k jinému básníkovi (a filatelistovi), o němž napsal: Člověka Hořce mám rád! Mínil tím Jaromíra Hořce (mimochodem, častého přispěvatele do našeho časopisu Filatelie), o němž pak napsal, že mu znovu přiblížil svět známek, o něž se jako kluk kdysi zajímal. Hezky to pak zachytil v knize vzpomínek Všecky krásy světa.

Pavel Dvorský jako předlohu pro novou známku použil fotografii šťastně se smějícího básníka před oknem, pozadí nahradil oblohou. Předloha byla vybrána dobře, ale s portrétními fotografiemi je ta potíž, že jim přenos do rytiny většinou neprospěje, což se, bohužel, stalo i tady. Obraz je nutně zjednodušen, a tím do jisté míry zkarikován. Když už se v naší známkové tvorbě nakročilo k ofsetu, měl se použít právě tady (zatímco některým ofsetovým známkám by rytina naopak prospěla).

Kresebná výzdoba obálky dne vydání symbolicky odkazuje na slavnou Kainarovu báseň Stříhali dohola malého chlapečka. V razítku je básníkova tvář zachycená v jednoduché kresbičce. Je zde vepsáno Praha, vzhledem k tomu, že jde o vydání ke 100. výročí narození, mělo být spíše uvedeno básníkovo rodiště, tedy Přerov. V Praze Kainar navíc nikdy ani pořádně nežil, čas trávil spíše v Domovech spisovatelů na Dobříši a ve Ždáni, kde rád chytal ryby. Právě na Dobříši Josefa Kainara postihl infarkt, kterému 16. listopadu 1971 podlehl. Jak se na velkého českého básníka sluší, pohřben je na pražském Vyšehradě.