Na kolejích a na vodě – podruhé
František Beneš
Název emise: Historické dopravní prostředky (VII)
Den vydání: 17. února 2016
Platnost: ode dne vydání ve styku tuzemském i mezinárodním až do odvolání
Hodnota:
27 Kč – č. 876 (ČP) – vlak (Slovenská strela)
Výtvarný návrh: Petr Ptáček
27 Kč – č. 877 (ČP) – parník (Vyšehrad)
Výtvarný návrh: Pavel Sivko
Rozměr známkového obrazu: 40 x 23 mm
Tisk: Poštovní tiskárna cenin, Praha
Druh tisku: plnobarevný OF
Tisková forma: 4x 50 (v PA vždy obě hodnoty v šachovnicovém uspořádání)
Papír: ofsetový
Náklad: 500 tis. sérií
FDC: OTp; obě v barvě černohnědé; Tisk: PTC Praha
Rytec obou FDC: Jaroslav Tvrdoň
Náklad FDC: 3.500 sérií
Známky krásné, výtvarné zpracování zdařilé, tisk dokonalý, námět bohužel nyní jen málo oblíbený (což nám už poněkolikáté slabým umístěním signalizuje například každoroční anketa O nejkrásnější známku), nominál smrtící. To je v mých očích stručná charakteristika nové části „dopravní“ emise. Na té jsou – nyní už posedmé (z toho podruhé v kombinaci koleje-voda) – postupně představovány historické technické prostředky dopravy čtyř druhů: silniční, vodní, vzdušné a kolejové.
Poslední jmenovanou nyní zastupuje Slovenská strela, motorový vlak postavený v polovině 30. let minulého století a ve své době údajně nejrychlejší na světě (podle valašského vydání deníku.cz – neověřoval jsem). Ve skutečnosti se jmenoval M.290.0 a Slovenská strela byl název spoje Praha-Brno-Bratislava, pro který byl používán. Aerodynamický tvar a nápadná červená barva musely být v dobách začouzených parních lokomotiv zjevením. Však také Československé státní dráhy Emdvěstědevadesátku hrdě vyobrazily na propagačním letáku s uvedením délky jízdy: Z Bratislavy do Prahy za pouhé 4 hodiny a padesát jedna minut! (což bylo o hodinu a něco méně, než s parní lokomotivou; pro úplnost, dnes cesta nejrychlejším vlakovým spojem trvá bez dvou minut čtyři hodiny).
Výtvarná podoba letáku připomíná obdobné letecké, které známe z oboru aerofilatelie. Inu, třicátá léta byla na celém světě dobou okouzlení moderní technikou, za jejímiž úspěchy mnohdy stáli mladí selfademani. Nejinak tomu bylo i nás, a tak je škoda, že emise nebyla využita k připomenutí jednoho z nich, technika, vynálezce, podnikatele a vsetínského starosty Josefa Sousedíka. Právě on totiž stál za vývojem trakčního pohonu vyobrazeného rychlovlaku, díky němuž dosahoval tak ohromujícího výkonu. Místo nudně a vlastně mechanicky zopakovaného vyobrazení motorového vozu na kresebné výzdobě FDC mohl tu být zobrazen „valašský Edison“, ve své době jako novátor srovnávaný s Tomášem Baťou (ten na známce vyjde 16. 3.). Předlohou mohla být třeba dobová fotografie, na níž je před „svým“ vlakem zachycen.
Autor půlsta patentů a více než stovky originálních řešení, především z oblasti elektrických strojů a pohonů, využívaných v mnoha státech světa, byl jaksi samozřejmě vlastencem a za německé okupace odbojářem – zahynul při potyčce s gestapem 15. prosince 1944, tři dny před svými padesátými narozeninami.
Časopis 21. století jej zařadil mezi šestici našich nejvýznamnějších vědců a vynálezců, spolu s přírodovědcem Purkyně, genetikem Mendelem, chirurgem Burianem, a chemiky Heyrovským a Wichterlem. Čtyři už na poštovní známce vyšli, snad se dostane i na zbývající dva. Pokud jde o Sousedíka, nemuselo by to trvat dlouho a mohlo by k tomu dojít i ve stejné emisi – mezi množství jeho patentů a technických řešení patří i ty na elektrické kormidlo vlečných motorových lodí Tábor a Blaník, hybridní elektromobil a letadlo s kolmým startem…
V razítku na obálce dne vydání je vlak vyobrazen potřetí (není to už trochu moc?), vepsáno je tu Kopřivnice, což je výstižný domicil, protože právě tady si zájemci mohou historický rychlovlak prohlédnout na vlastní oči – stojí zaparkovaný na kolejích před zdejším Technickým muzeem Tatra.
Druhá známka šachovnicově pojatého vydání je věnována lodi, od roku 2013 už počtvrté. Tentokrát jde o kolesový parník Vyšehrad, jedno ze dvou velkých plavidel tohoto typu, které jsou dosud v provozu. Bezmála osmdesátiletou loď můžete vidět na vltavské hladině v Praze, kde slouží hlavně turistům a pro podnikové akce, několikrát ročně vyráží i do Mělníka a na Slapy.
V roce 1938, kdy byla spuštěna na vodu, sloužila běžné linkové dopravě, čemuž odpovídala i kapacita – bezmála 900 cestujících! Dnes je už dávno přestavěna na převážně restaurační využití a pojme jich tak zhruba třetinu. Jedna z posledních připomínek slavných dob vltavské osobní lodní dopravy za osm desítek let vícekrát změnila název: V roce 1938 byla na vodu spuštěna jako Antonín Švehla (politik a předseda Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, jeden z „mužů 28. října“, přední osobnost domácího odboje za Velké války, spoluzakladatel čs. státu a Republiky československé, později třikrát stál v čele její vlády), po čtyřech letech byla za protektorátu přejmenována na neutrální Karlstein (v německé podobě), po osvobození v roce 1948 optimisticky (a současně v duchu Benešova protiagrárního postoje) na T. G. Masaryk, počátkem 50. let na Děvín a o 40 let později na Vyšehrad. Jeden parník a kolik symbolů doby se vystřídalo v nápisech na jeho bocích! Všechny můžeme doložit filatelisticky, první z nich sice jen pamětním razítkem (navíc zřejmě jen připraveným a do provozu neuvedeným), další známkami, některé i vícekrát.
Dnes je už třetím rokem kulturní památkou České republiky, což mu snad zajistí, že se při vlídném zacházení – na dohled od tisíc let staršího stejnojmenného hradiště – dočká stovky (v roce 2038 – to by byla ta pravá příležitost k vydání známky!).
Kresebná výzdoba obálky dne vydání představuje pohled z horní paluby na lodní komín, zdařilé razítko má tvar záchranného kruhu se stočeným lanem (to se obvykle nezobrazuje – a přitom jde o důležitou součást této pomůcky) a je v něm logicky vepsáno Praha.