František Beneš
Filatelie byla od svých počátků vnímána veřejností jako spíše vážný obor a její milovníci jako puntičkáři lpějící na nepatrných detailech. K tomu zdatně přispívali i sami sběratelé, kteří se svůj obor snažili povýšit na pomocnou vědu historickou. Osvěžením pak byly scény z filmových veseloher, v nichž nebohým filatelistům po otevření okna lítaly známky vzduchem a oni sami vypadali jako potrhlí podivíni. Ani jedno z toho samozřejmě není pravda, respektive to určitě neplatí pro všechny.
Sbírání známek a dalších předmětů filatelistického zájmu má mnoho podob a je jenom na nás, kterou nebo které si vybereme. Někoho baví studovat jednotlivá pole Hradčan, jiný se honí za známkami s kolibříky z celého světa. Do historie patří shromažďovatelé známek jedné barvy, kteří si jimi chtěli vytapetovat ložnici (i takové případy byly, ale to už asi do moderního pojetí sběratelství nepatří).
Asi se shodneme, že nejrozšířenější je sbírání generální nebo různě specializované, opírající se o už zjištěné a publikované skutečnosti, díky nimž můžeme ve svém hobby postupovat jako při skládání puzzle – pěkně podle katalogu nebo předtištěných okének alba. to se týká sbírání známkových zemí a do jisté míry i sbírání tematického, kde však máme přece jen více prostoru pro svou fantazii.
Méně filatelistů pak postupuje zcela podle svého, někteří věrni zásadě strýce Františka z Jirotkova Saturnina: „Ukažte mi malou násobilku a na ostatní si přijdu sám“.
Všechny tyto způsoby a postupy mají v našem oboru své místo, všechny jsou mi sympatické, zvláštní slabost mám ale pro ten poslední uvedený. Je to jako v životě – někomu vyhovuje pevný řád a nechce být rozptylován úvahami a nutností rozhodovat se. Jiný by se takhle zase cítil sešněrovaný a vybočení ze zdánlivě pevných pravidel mu přináší radost. Proto jsem se vždycky rád setkával s těmi, kdo v našem oboru dělali věci jinak, po svém, i když to nepřinášelo naději na zhodnocení nebo ocenění. Vzpomínám si, že nedlouho po revoluci k nám do Profilu Jiří Sedlák (tehdy ještě jako poměrně mladý filatelista) přinesl neobvyklou sbírku, která mi utkvěla v paměti. Sestávala totiž z celistvostí, na nichž se vyskytovaly různé nedokonalosti poštovního provozu, od obvyklých (nečitelná nebo špatně nastavená razítka) po takové, nad nimiž zůstával rozum stát. Nebyl to ale jediný sběratel takových materiálů, s podobnou hravostí jsem se setkal i u dalších filatelistů, k těm známějším patřili třeba Ladislav Dvořáček, Tomáš Vosolsobě, můj tatínek a jistě bych mohl uvést i další.
Podobný přístup považuju za mladost ducha, a jistě jej lze pěstovat vedle jiných, „vážnějších“ zaměření, jak ostatně uvedená jména dokazují. Možná vás tedy zaujme a třeba bude i inspirovat několik příkladů.
Je samozřejmé, že chceme hovořit o materiálech vzniklých bez zjevného filatelistického přispění (těm, na jejichž vzniku se filatelisté očividně podíleli, se budeme věnovat zase jindy).
Rozšířeným případem je sbírání celistvostí zjevně nesprávně vyplacených, nebo dokonce nevyplacených, přesto však „bez povšimnutí“ prošlých poštou.
Oblíbené jsou „štafetové“ zásilky posílané především esperantisty ve zlatých dobách tohoto jazyka.
Své milovníky má i sbírání vzkazů a textů pod vylepenými známkami, nebo na jejich zadní straně.