Archiv autora: František Beneš

Razítko Smíchov 1 – pravé, nebo padělek?

František Beneš

Móda nevládne jen oblékání nebo účesům, její vliv můžeme pozorovat ve většině oborů lidské činnosti, tedy i ve sběratelství. Ve filatelii byly doby, kdy prim hrály razítkované známky, zatímco ty neupotřebené byly považovány za jaksi „nedopečené“, protože v očích sběratelů nenaplnily zcela svůj poštovní účel. Poštovní historie tehdy stála na okraji zájmu, což zpečetilo osud naprosté většiny celistvostí – známky z nich byly vystříhány a odmočeny.
Podíváme-li se do prodejních ceníků prvorepublikových obchodníků, otiskovaných ve filatelistických časopisech, s překvapením zjistíme, že řada razítkovaných sérií typu TGM 1920, Jubilejní 1928, Sv. Václav 1929 či Tyrš 1932 a další stála skoro tolik, za kolik byly nabízeny stejné známky neupotřebené (protože šlo bezmála o novinky, tak zřejmě svěží). Dnes je přitom poměr zcela jiný, svěží stojí leckdy 20x nebo i 50x více než razítkované, a je navíc otázkou, jestli by ty razítkované série vůbec nalezly kupce. To je příklad vrtkavosti módy v našem oboru.
Continue reading Razítko Smíchov 1 – pravé, nebo padělek?

Popel a démanty, aneb trocha povzbuzení pro ty, kdo nechtějí moc utrácet

František Beneš

Se slavným polským filmem nemá první část titulku nic společného, ale dobře vystihuje téma, kterému se chci v článku věnovat. Když člověk listuje aukčními katalogy nebo čte články o našem oboru v časopisech a na internetu, může získat pocit, že zajímavé jsou jenom rarity a investiční objekty, zatímco běžné známky pomalu nestojí za pozornost. Je to ale opravdu tak?

Vzácné a draze získané známky, patřičně vypíchnuté v exponátech, se mi samozřejmě líbí, ale ještě raději mám ty tvářící se nenápadně, mnohokrát bez zájmu přehlédnuté ve výběrech na burzách a na internetu, i když ve skutečnosti jde o zajímavosti, které mohou chybět i v těch největších sbírkách. Když jsem byl kluk, měl jsem štěstí, že mě do filatelie postupně zaučovalo několik trpělivých sběratelů, od nichž jsem si osvojil, že i vícekrát prohlédnuté partie stojí za to pozorně prohlédnout znovu, protože s notnou dávkou trpělivosti a pořádným kusem štěstí můžete narazit na opravdový poklad. Tohle doporučení se mi s lety mnohokrát osvědčilo. Uvedu několik příkladů.
Continue reading Popel a démanty, aneb trocha povzbuzení pro ty, kdo nechtějí moc utrácet

Smutný konec domu vrchního pražského poštmistra

František Beneš

Na druhém konci Klimentské ulice, v níž sídlí redakce našeho časopisu, stál skoro sto let krásný novobarokní dům. Já ho vídal z okna své kanceláře, když jsem počátkem 90. let pracoval na federálním ministerstvu spojů jako vedoucí oddělení známkové tvorby. V roce 1902 jej dal postavit Václav Špaček, po němž pak dům nesl jméno.

Václav Špaček byl pozoruhodnou postavou. Jako jeden z mála v historii – a to nejen naší! – pohádkově zbohatl podnikáním v poštovnictví a získané jmění pak použil pro řadu ušlechtilých a lidumilných účelů.

Narodil se roku 1840 v Soběslavi v rodině řemeslníka, jeho otec byl soukeníkem (některé prameny uvádějí, že se rodina zabývala i poštovnictvím). Václav měl nepochybně nadání, vystudoval gymnázium – což tehdy rozhodně nebylo běžné – a poté studoval práva na pražské Universitě. Jako správný selfmademan neusiloval o teplé místo v nějakém úřadě, ale pustil se do podnikání. Usadil se na Novém Městě pražském, kde v Petrské čtvrti zakoupil dům s přilehlými rozlehlými stájemi. To už působil u pošty, které mimo jiné pronajímal koně a povozy.
Continue reading Smutný konec domu vrchního pražského poštmistra

Nové možnosti ocelotisku v naší známkové tvorbě

František Beneš

Vlajková loď naší známkové tvorby – ocelotisk – prochází nelehkým obdobím. I když jsme především díky němu byli zvyklí na pravidelné udělování nejvyšších cen ve světových soutěžích, jedna jeho „část“ je už věcí minulosti, druhá v nedohlednu, třetí trpí technickými obtížemi, a v naší známkové tvorbě se tedy zatím drží ta čtvrtá, nejjednodušší. Pojďme si je teď přiblížit.

Onou „první částí“ míním ocelotisk rotační, jímž byla u nás po mnoho desítek let tištěna většina známek. Za první republiky a po válce na americkém rotačním lisu Stickney, jehož produkce byla jednobarevná.
Ten pak postupně nahrazovaly švýcarské rotačky Wifag, z nichž poslední, s pořadovým číslem 3, pětibarevná, byla vyřazena ještě před ukončením tisku v holešovické Poštovní tiskárně cenin. Snad v každé sbírce se najdou na ní zhotovené známky, jedno-, dvou- či vícebarevné, to podle toho, kolik tiskových věží (jedna ocelotisková a čtyři hlubotiskové) bylo do výroby zapojeno.
Continue reading Nové možnosti ocelotisku v naší známkové tvorbě

K ministerským známkovým albům – rarity a unikáty

František Beneš

Miroslav Bachratý nás na předchozích stránkách seznámil s tématem, o němž sběratelé leccos věděli, většinou však jen útržkovitě, jak se čas od času s alby vydávanými ministerstvem pošt setkávali na výměnných schůzkách, burzách, a v posledních letech v nabídkách internetových obchodů a v aukcích. S takto zevrubně zpracovaným soupisem a popisem se však setkáváme poprvé. Bude zajímavé sledovat, zda to zvýší zájem sběratelů o tato alba a zda budou zahrnuta do katalogu. Vedle popsané skupiny alb však vznikala a dochovala se i alba další, zhotovená v nepatrném počtu, nebo dokonce v jediném exempláři.

Jde o dárková alba zhotovovaná na objednávku ministerstva pošt a určená pro nejvyšší představitele státu, nebo dokonce jen pro prezidenta republiky. Zabýval jsem se jimi před sedmi lety v článku K materiálům „nejasného původu“ (F4/2015), ze kterého cituji:

Ministerská alba z přelomu 40. a 50. let

Pozornost čtenářů vzbudila i existence tisků, které ministr pošt Neumann nechával zhotovovat pro prezidenta Gottwalda a ministra Čepičku. Na ukázku jsme vyobrazili titulní stranu jednoho z nich, nyní můžete nahlédnout, jak vypadaly uvnitř. V některých byly obsaženy nezoubkované známky vytištěné přímo na listy knížky (nejspíš šlo o otisky původních rytin).

Takových exkluzivních publikací byl zhotovován jen nepatrný počet, o čemž svědčí dopis, který odeslal ministr Neumann rytci Goldschmiedovi (jeho jméno uvádí nesprávně „Goldschmidt“) v roce 1949. Vyplývá z něj, že prezidentovi k narozeninám „odevzdal darem tři unikátní alba se zvláštními otisky československých poštovních známek z poslední doby“. Vzhledem k výrazu „unikátní“ lze soudit, že šlo o tři různá alba, z nichž každé bylo zhotoveno jen v jediném provedení.

Není divu, že „Pan president byl touto pozorností neobyčejně potěšen“; jen pro zajímavost, každé z těchto alb má dnes cenu přes půl milionu korun…

Vedle alb s otisky rytin byla zhotovována ve stejné nebo obdobné úpravě alba s vlepenými známkami v běžné podobě, opět ale v nepatrném počtu, nebo jen v jediném exempláři. Na rozdíl od alb popsaných M. Bachratým zjevně nemá smysl snažit se o jejich přesný soupis (těžko je bude někdo sbírat), přiblížíme si tedy na ukázku alespoň několik exemplářů věnovaných K. Gottwaldovi nebo A. Čepičkovi.

Rozdíly mezi jednotlivými skupinami ministerských alb jsou i v jejich knihařské úpravě. Alba popsaná v článku M. Bachratého ji mají jednoduchou, jsou spojena jen šňůrkou, nebo brožovaná, nebo jde o jednoduché destičky. Alba určená prominentům režimu jsou obvykle v pevné plátěné vazbě (obr. na předchozí straně), nebo dokonce vázané v kůži (obr. nahoře).

Pokud jde o velikost, běžnější alba mají většinou rozměr cca A5 nebo o něco větší, výjimkou jsou alba k výstavám z let 1955 a 1962 s rozměrem cca A4. Alba pro prominenty zhotovená v nepatrných počtech jsou někdy výrazně rozměrnější, aby se do nich vešly větší části archů (obr. nahoře), nebo dokonce archy celé (obr. dole).